Pan Kraus ztratil dech už hodně dávno...

Srdečně zdravím, Adélo, a přeju hodně úspěchů v životě i v práci!

Právě jsem dočetla jeho autobiografickou knihu Život ve víře, popisující jeho vzestupy i pády, ale hlavně jeho poctivý přístup k mnoha životním otázkám a problémům (včetně snahy najít s lidmi pokud možno společnou řeč). Podle všeho čestný, nezkorumpovaný státník a hlavně člověk se srdcem na pravém místě (boj proti segregaci, charitativní projekt Habitat for Humanity atd.).

V Rumunsku jsem byla jako dítě v r. 1978. Jeli jsme škodovkou 120, bez navigace, mobilů, jen s mapou, a zvládlo se to. Cestou nás provázely děti žebrající o bonbóny, krávy a staré povozy na silnici. Podmanivé pravoslavné kláštery a vycpaný medvěd v Predealu. No a vrchol všeho moře, které jsem viděla poprvé v životě. Vrabci poletující v naší restauraci a ozobávající chleba připravený na stolech byla už jen taková třešnička na dortu. Jó, to byly časy. 😀

Jen si dovolím podotknout, že uvedená trojice je označení "svatá" na hony vzdálená. 😉

Děkuji p. Sedláčkovi za rozšíření mé slovní zásoby o výraz "depupíkovat". 😄

Na Jenerálce jsem pracovala v letech 1996-98, kdy tam působil teologický seminář. Kancelář jsem měla v přízemí budovy, která je na 2. obrázku. Nahoře byly salonky. V dalších budovách též kanceláře, knihovna, jídelna, ubytování. Vsechno nově a vkusně zrekonstruované. Ráda na to vzpomínám.

Nechápu, jak může člověk, který se považuje za věřícího, veřejně hlásat do nebe volající (abych se přidržela tématu) lži a zůstávat ve straně zkorumpovaného bezpáteřníka.

Na tohle téma doporučuji knihu Objevte nebe od Johna Burkeho, která právě vychází. Popisuje příběhy lidí, kteří prožili blízkost smrti - ano, může se to zdát vycucané z prstu, ale vyplatí se to brát vážně.

Je dojemné vidět všechny ty stařečky (většinou na vozíkách, o holích, a přesto vážili dalekou cestu na oslavy) kteří před 80 lety riskovali své životy za záchranu vlastně celé Evropy od hnědé diktatury. Máme jim být za co vděční.

Škoda že se netočí víc filmů o lidech, kteří něco dokázali, něčím přispěli (viz Jeden život o N. Wintonovi apod.). Filmy o vrazích a podobných existencích mi přijdou naprosto zbytečné a navíc dost necitlivé vůči pozůstalým. A k přemýšlení o čem asi tak motivují? Maximálně o tom, kolik mezi námi žije psychicky labilních jedinců.