Nesouhlasím s tím, že známkování je tragédie. Každá známka má svůj význam, který by měl být popsán v ŠVP školy. Je to nejrychlejší informace pro žáka. A do učitelování se lidi nehrnou, podle slov dcery - čerstvé učitelky, ne kvůli tomu, že by tu práci nechtěli dělat, ale mnohdy kvůli složité komunikaci s rodiči, kteří svému dítěti jen zametají cestičku.
Doma jsme na učitele nikdy neřekli křivé slovo, nastal-li problém. Vždy jsme hledali nejdříve u sebe, u dítěte. Na výchovu dítěte má největší vliv domov, tedy rodiče a pak učitelé, neboť ve škole tráví dítě dost času. Neměl by to být boj mezi těmito dvěma činiteli, už v zájmu dítěte a utváření jeho osobnosti do života!
Známka je stejně rychlou zpětnou vazbou pro učitele - zda jím zvolené metody výuky vedly k cíli - v konkrétním čase u konkrétního dítěte.
Ať počítám, jak počítám, tak to tak růžové nebylo. Matka mě měla ve 20, já 1.dítě v 26 po studiích, takže babičce bylo 46 a ještě jí čekalo 9 let práce. Kdybych měla dítě také ve 20, tak by se stala babičkou ve 40 a do důchodu jí chybělo 15 let. Takže ani tenkrát to s hlídáním babičkami moc slavné nebylo.
Hlídaly přece prababičky kolem pětašedesátky - dnes nám prostě chybí jedna generace navíc:)
Milí diskutující, přečetli jste si fejeton, tedy literární útvar, který vtipně zpracovává běžné téma z nového pohledu, spojuje skutečnost s fantazií, osobní zkušeností, má pobavit, využívá nadsázku, ironii, sarkazmus, dvojsmysly apod. Očima šedesátky: Hurá, když mne nebaví fejetony, nemusím je číst.
A taky šlo volat "na účet volaného", třeba když jste potřebovali dát domů vědět, že se vandr protahuje. Z jakéhokoliv telefonu , třeba v hospodě, jste požádali o hovor na účet volaného, paní "hovoříte?" oznámila: přijímáte hovor na účet volaného z čísla.....a naši vždycky přijali, a byli rádi, že jsme v pořádku a navíc se dmuli pýchou, jak zodpovědné děti vychovali. Moc krásné vzpomínky ....
Myslím si, že manželství není jen o milování. Je to v podstatě institut, kde si lidé během let vybudují svůj domov, mají vzájemně "propletený" majetek, životy, zájmy, hladké fungování vytvoří léty vzájemnou tolerancí a přizpůsobením, děti tam mají stabilní přístav, kde přesně vědí, kdy se na mámu nebo tátu obrátit a s jakým problémem, je to prostě takový "ostrov jistoty" pro děti i dospělé. A nevidím žádný problém, pokud se i přes to, že se přestali milovat a necítí k sobě nic fyzického, dokážou na udržení tohoto ostrova domluvit a fungovat dál. Nevím, proč by to mělo na dětech zanechat nějaké trauma - to zanechá spíše, když rodiče nedokážou tento stabilní ostrov vytvořit - a to nemusí dokázat ani ti, co se milují.
A taky když děli slyší, že i když mezi rodiči zrovna neprobíhá bláznivé "jiskření", vážíme si jeden druhého a ty klíčové vlastnosti, pro které jsme se kdysi vzali, jeden na druhém stále vnímáme a oceňujeme. Jak říkáte, stabilní ostrov jistoty - pro nás, děti, i vnoučata.
Dnes jsem viděla maturitní práce oboru průmyslový design na UMPRUM v UH a byly to použitelné věci, např. úl ( na dvoře školy ukázka i se včelami), monstrance, návrh karoserie auta, dětský rozkládací venkovní koutek, dřevěný houpací kůň, klec na přenášení kočky, nůž pro děti pro bezpečné krájení, sada na vaření kávy..... omlouvám se těm, na jejichž práci si teď nevzpomenu nebo jsem ji označila nepřesně - nicméně funkční i pohledově hezké výrobky. Rozhodně bych neřekla, že šlo i designové úlety s nulovou využitelností.
Proč? Nemám rád, když se z lyžování dělá snobismus. V mé generaci lyžovali všichni, dnes, když jede dcera na lyžák, 1/2 dětí nejede, protože je to nebaví, nebo jsou líné.
Moji dceru lyžování taky nebaví, sportovně tancuje, hraje divadlo a zpívá, rozhodně není líná a je fajn, že si každý může dělat, co ho těší a k čemu má nadání. Na lyžák ale pojede, aby si ověřila, že ji to fakt nebaví:)
Chcete-li legálně poskytovat pobytovou sociální službu, což domov pro seniory jistě je, musíte splnit řadu náročných povinností stanovených zákonem - od zajištění vhodného prostředí, pojištění, vzdělání pracovníků, naplnění standardů kvality, což je obrovská administrativní zátěž. Nebo můžete uzavřít s klientem smlouvu o pronájmu pokoje, kdy pečovatelské služby poskytuje asistent soc. péče, což může být kdokoliv, třeba sousedka, bez nároků na vzdělání, dodržování zákoníku práce v rozpise směn apod. Tím se vyhnete celé řadě povinností, kontrol, ale také nemáte nárok na žádné finance od státu jako registrovaný poskytovatel. V tom případě opravdu může jít o nedovolené podnikání a v praxi nejde postupovat tak, abyste neporušili nebo neobcházeli nejrůznější právní normy. Přesto se i lidi se zkušeností z poskytováním sociálních služeb někdy rozhodnou jít touto cestou. Argumentují tím, že se raději budou věnovat klientům, než administrativě a nejrůznějším kontrolám. Se zanedbáním péče a nedůstojnými podmínkami pro život se můžete setkat jak v registrovaných, tak "černých" sociálních službách.
Je ale kriminalizace solidních neregistrovaných poskytovatelů cesta? Co spíš rozumná úprava pravidel, aby nebylo třeba je obcházet?
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Komentovat konkrétní věci z článku (jestli se staly přesně jak popsáno, jak byly pochopeny) není nutné. Řeknu pouze, že Češi mají zvláštní náhled na své chování (a okolí). České zdravotnictví jako celek je podle mne vynikající a lidé profesionální. Ale čekat, že každý, koho potkáte v nemocnici či na středisku, se bude chovat vždy a za všech okolností jinak, než se chovají všichni ostatní? Opravdu? Článků o buranském chování či nevyžádaných poznámkách, které zažívá každý z nás denně – na poště, v autobuse, na úřadě, v obchodě, v tělocvičně, i doma – je relativně málo, rozhodně jako šafránu ve srovnání se stěžováním si na sestry a lékaře. A nevyvolávají takovou baráž ublížených komentářů. Hlavně se tak často chováme sami, ale máme problém to připustit – rozhodně se k tomu málo lidí přiznává v internetových diskuzích. Tam si většina stěžuje na ostatní. Má zkušenost jako pacienta je historicky velice dobrá, NE 100%, ale to bych ani nečekala. Proč si myslíte, že by běžná komunikace ve zdravotnictví měla být vždy diametrálně odlišná, než v ostatních aspektech denního života? Nemůže být. Takto k sobě chováme. Ne pořád a ne všichni, ale relativně běžně. Kdo žil delší dobu v jiných zemích, vidí to ještě jasněji. Jsou země, kde je společenský úzus úplně jiný – lidé komunikují jinak,některé věci by nevyslovili v běžném hovoru nahlas a rozhodně ne na pracovišti.... (ale urazit vás dokážou jinak, ještě efektivněji). Vždy když čtu podobné stěžující si texty – chcete změnu? začnětě u sebe. Společnost se mění, a každá nová generace je trošku jiná, takže šance je.
3 odpovědi
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Na rozdíl od pošty nebo tělocvičny přicházíme do zdravotnického zařízení zranitelní - nemocí, narušením vlastní intimity, obavou o zdraví své či našich blízkých. Proto jsou na komunikaci se zdravotníky kladeny vyšší nároky, v roli pacienta jsme často citlivější a hůře neseme zdánlivé či opravdové křivdy. Jinak i já mám spíše dobrou zkušenost včetně čtyřech pobytů v porodnici.
1 odpověď