I po šedesátce nosím s úsměvem trička s nápisy typu "Ano, za všechno můžu já", případně "Nebojte se, já se takhle tvářím pořád". Dárky od dcery, mimochodem. Naštěstí to u lidí vyvolává úsměv, kritiku bych nejspíš odpálkovala za pomoci své francouzské hole...
Babička do hotové koprovky rozmíchala ještě žloutek, ale zase ji nedělala se smetanou. Nikdo jsme si nestěžovali a vzpomínám na tu dobu s vyplazeným jazykem :-D
Bývalo to tak. Při prohlížení matričních zápisů z 19. století často najdete na jedné stránce 5 dětí a u všech je i datum úmrtí, často v šestinedělí, někdy do jednoho roku života. Málokterá žena vychovala do dospělosti všechny děti, které porodila...
No jo, dvacet let na tom dělal a sedřel se, zemřel ve třiašedesáti. Je krásné mít sen (a když ho sdílejí i potomci!), obdivuji tu vůli a zanícení pro věc, ale nejsem si jistá, jestli by to měl být opravdu dům pro rodinu. Šplhejte si pět pater po točitém schodišti třeba v osmdesáti...
A co třeba promoce? Před lety tam dcera promovala - no, je pravda, že jsme dojeli autem a jestli se platilo parkovné, nepamatuju. To by teď od jara povinně všichni naběhli k bráně, zaplatili vstupné a teprve pak se šli účastnit?!
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Inu, ufoun. A celkem přirozený...