Dobře, nebudu je tedy už importovat. Raději uspořádám v Čechách průzkum, kolik je mezi námi problematických a nebezpečných. Jsem zvědav, kolik to vyjde.

Nevím jak vyřešit problémy s migrací. Jen jsem chtěl upozornit na to, že i naše prostředí, které sebe samo považuje za kulturní, svobodné a vyspělé, produkuje lidi, kteří útočí na ostatní. Nejspíš protože nenávidí. Asi ani ta naše civilizační výspa není bez poskvrny, když mají lidé důvod k nenávisti.

Díky za podporu. Nikdy nevím, zda je má argumentace srozumitelná. Tak aspoň v tomto případě pro vás ano. To mi těší. Hezký večer vám!

Pokud spočívá rozdíl mezi vrahem a mnou v tom, že on zabil a já ne, byl mezi námi rozdíl už před tím než on zabil? Pokud ano, jaký?

V článku je uvedeno: “ Pochází z jiného prostředí, které náboženskou tolerancí neoplývá a v němž je hodnota života jiná.” To je sice možné, jen mi přijde pokrytecké samozvaně nás středoevropany pasovat do nějaké výsostné pozice. Není to tak dávno, co zde propukla 1. i druhá světová válka, pak půlstoletí komunistické diktatury. Ano, je to pár desítek let zpět. Ale zas to bylo prý docela výživné. A je tomu zhruba jeden rok, co jeden z nás, kteří jsme tak úžasně nábožensky tolerantní a tolik milujeme život, naložil svůj zbrojní arzenál do tašky a postřílel své spolužáky. V čempak je to jiné? Prostředí skvostné, tolerantní, život oslavující, jen se jeden jedinec nepovedl?

Přemýšlím, zda by nepomohlo, kdyby si politici zvýšili platy. Tentokrát ale pořádně, žádná ušmudlaná procenta! Kdyby je totiž zvedli opravdu hodně, statisticky to pohne nahoru i s průměrnou mzdou! Třeba by takovýmto manévrem bylo opravdu možné dohnat v průměrné mzdě i to ubohé Německo! Aspoň na chvíli! Kdyby vláda sháněla pro implementaci takovéto finanční reformy poradce, nabízím své služby. V případě zájmu, prosím, uveďte kontaktní telefon na pana premiéra do odpovědi na tento můj komentář. Možná se ozvu.

Asi je to možné, že jsme před listopadem nemohli, já to zažil jen pár let v dětství a to jsem nemohl spoustu věcí takjakotak - třeba mít řidičák 🙂, neboť mi bylo 6let. Dnes ale zažívam omezení také, - třeba že na to, co bych si přál, neseženu peníze. Dřív asi člověk zas nevěděl zda sežene povolení. A ty peníze asi taky. Zkratka vždy můžeme jen to, co nám okolnosti dovolí. A ano, ty okolnosti jsou dnes jiné. Třeba, že si muže vybrat z více politických stran. Vtip je v tom, že člověk neví, co mu okolnosti kdy dovolí. Hodně štěstí v té politice, Davide!

Ahoj Davide.

Opět jsem rád, že přinášíš téma, co mi zajímá a o němž poslední dobou často přemýšlím. Především o tom, zda slovem ‘svoboda’ neoznačujeme bezděčně něco jiného, než co ‘opravdu’ znamená. Podle mě jde o ‘tvůrčí vnitřní prostor’ každého z nás, který je ale nutně omezován prostorem vnějším (ať už zákony, konvencemi, fyzikálními silami…). Ten vnitřní prostor (tu opravdovou svobodu) nelze vytvořit tím, že odstraníme vnější omezení (staneme se opravdu svobodnějšími, když zrušíme gravitaci? 🙂). Lze říci, že dnešní člověk, který realizuje svou svobodu tak, že sežene peníze a odletí na víkend do Kalifornie, realizuje větší svobodu než člověk, co se před listopadem rozhodl vydávat samizdat?

Dnes, ve chvíli, kdy na mě vyskočil tvůj článek, jsem si mimochodem zrovna pouštěl novou píseň od Lady Šimíčkové - Něco ke čtení:

‘Nad prázdným sešitem

Nevím kudy se dát

Ze svého vězení

Je podzim devětaosmdesát

A nic se nemění’

Hezky den!

Nemyslím si, že je kulatá. Ani rotačně eliptická. Má spoustu výstupků - hor a údolí. Zato koule i elipsoid jsou hladké. Ta otázka by měla být položena jinak. Přemýšlím jak a je to oříšek. Možná takto: je země konečně velkým tělesem, které se otáčí? O tvar koule přece nejde! Doporučuji dříve než se podivovat hlouposti odpovědi, prozkoumat formulaci samotné otázky.

A ještě o tom přemýšlím takto: opravdová demokracie je podle mě manifestací úcty jednotlivců k vůli ostatních lidí; pokud tato základní úcta chybí, pak demokratické kulisy v nichž veřejné dění probíhá, jsou jen karikaturou demokracie a jejich udržování jen výsledkem strachu, že v novém zřízení přijdu o postavení, kterého jsem v těch stávajících kulisách dosáhl. Asi to formuluji dost extrémně - chci si tuto možnost pořádně osahat a třeba se nechat zviklat. :-)

Díky, Davide, za odpověď i nabídku tykání. Přijímám. Baví mi představa, že ten volební systém padne až v situaci, která bude až příliš absurdní, leč ten absurdní výsledek bude ještě nutné v souladu se stávajícím volebním systémem akceptovat a nechat vládnout jedno volební období prezidenta, který má pochybnou podporu. Budiž, co mi je po tom?! Jen poslední dobou začínám pochybovat, zda všechny ty řeči ve veřejném prostoru, jak se hlásíme k západním demokratickým hodnotám, neznamenají jen to, že chceme být také bohatí jako oni, nebo se aspoň s těmi bohatými nechat vyfotit. Fakt by mi zajímalo, proč je formální demokracie tak skvělá. Pokud chybí otevřená demokratická diskuze, z níž mohu pochopit proč se mám v jednotlivých situacích podřizovat vůli většiny, zůstane jen vyprázdněné nerozumějící podřizování se zákonům, a v takové situaci nevidím pro sebe rozdíl, zda se budu podřizovat zákonům, které napsala vláda zvolená formálně demokraticky (podle nějakého absurdního volebního systému) a nebo někdo jiný. Navíc, ať tak či tak, vždy mám svobodu se nepodřídit. A tato svoboda je nezávislá na tom, zda jsou vnější podmínky formálně demokratické.

Koukám, ze asi vyhraje Trump. Lidi ho patrně chtějí. A asi z nějakých důvodů, jakkoliv zvrácených 🙂. Mně nedávno překvapila statistika, že velká většina větších vojenských konfliktů probíhala ve světě za vlády amerických demokratů. A za republikánů naopak celkem klid. Tím nechci vinit demokraty, jen vyslat naději, že třeba trump aspoň zachová tuto statistiku.

Děkuji, pane Němečku za článek, který ve mne probudil otázky, které jsem si kladl kdysi dříve, když jsem o tom principu volby us prezidenta slyšel prvně před pár lety. Asi by nebylo složité pro někoho, kdo do toho volebního systému vidí a vyzná se v základní kombinatorice, vyčíslit, kolik nejvíce procent hlasů může obdržet prohrávající kandidát. Jestli dobře odhaduji, existuje teoretická situace, kdy prohravajici kandidát prohraje v polovině států o jeden hlas a v ostatních státech vyhraje stoprocentní podporou a přesto prohraje? Kolik procent v takovém případě obdržel prohravajici? Odhaduji 75%? Pokud ano, přijde mi absurdní, že se takový volební systém vydává za demokratický. Nebo spíše za spravedlivý! Asi by šel vylepšit, ale do toho mi vlastně nic není. Poslední dobou si ale často kladu otázku, v čem je lepší demokracie redukovaná na chození k volbám a vyprázdněná od veřejné diskuze, než jiné státní zřízení. A nevím. Hezký den vám přeji!

Důkazy ovšem stojí na vybraných axiomech a vybraném způsobu dokazování. Když si někdo jiný vybere jiné axiomy nebo jiný způsob dokazování, dokáže opak. Ale souhlasím s tím, že pokud někdo lže úmyslně a ohrožuje tím ostatní, je dobře jej usvědčit.

Co znamená, ze je něco dezinformace a kdo o tom rozhoduje? Mně dává větší smysl hledání konsenzu, než bojovat s dezinformacemi. Copak mi asi ten, který říká něco, s čím nesouhlasím, chce říci? A pročpak já s tím nesouhlasím? A proč mu chci vnutit názor svůj?

Poslechl jsem si ten rozhovor a asi bych jej přešel bez komentáře, kdyby se pan Sedláček prezentoval jen jako ekonom, ale nikoliv především jako filozof. Nepochopil jsem, co je v jeho myšlenkách filozofického. Snad to, že používá pojmy jako "duch", "duše", "láska"..., které se do obyčejné ekonomie nevejdou? Jenže (podle mého soudu) si při tom nepočíná jako filozof, který používané pojmy oťukává, zkoumá a pečuje o ně a občas o nich i pochybuje, ale jako výřečný kolotočář, který je používá k tomu, aby přilákal posluchače na svůj nejskvostnější řetízkáč. Proč to dělá? Nechápal jsem. Odpověď, která mi během poslechu začala dávat smysl (ale zároveň o ní pochybuji), zazněla ke konci, kdy pan Sedláček prohlásil: "Chci být nejlepší syn svého otce." Ach, v takovém případě chápu i roli kolotočáře, jen si nejsem jist, zda je ta motivace zdravá. Nemusíme se přece snažit být nejlepšími syny svého otce. A patrně jde o snahu marnou a dokonce zvrácenou. Pokud se nám to "poštěstí" a náš otec nás bude považovat za svého nejlepšího syna, v takový okamžik se ukáže, že náš otec stojí za starou bačkoru, když nemá rád své děti stejně! A navíc je dost možné, že tako kýžená situace probudí žárlivost mého bratra.

Stále ale nechápu, proč by měl člověk, který pohrdá lidskou neochotou přemýšlet, odevzdat vládu lidu, který je neochotný přemýšlet. Tím přeci odevzdává rozhodování o sobě do rukou toho, čím pohrdá. A ještě mi vyvstavá další otázka. Proč je přemýšlení tak hodnotné. Ano, přineslo mnoho dobrého, ale i mnoho nedobrého. Například jsem přesvědčen, že přemýšlení často vede k pocitu povýšenosti, což nepovažuji za velké terno, ač připouštím, že tento pocit je podmanivě opojný.

Děkuji za odpověď pane Provazníku. Pochopil jsem z ní, že tou motivací, proč se lidi, kteří pohrdají názorem ostatních, přesto hlásí k demokracii, je lákavost té pozice stoupnout si na druhou stranu náměstí s cedulí: "Vy všichni jdete blbě". Z hlediska psychologického v této pozici vidím zálibu ve vzdorování a zároveň bezmoci. V tom vidím tu zvrácenost (se vším respektem k ní - i ona má patrně nějaký důvod). Libovat si v tom, že ostatní jdou vždy z principu blbě a já je z principu hezky trpně následuji, protože odevzdávám svůj osud do jejich rukou, na což si ale ponechám právo nadávat. Lidé, kteří pohrdají názory davu, ale kteří nechtějí zvráceně zůstávat v bezmoci, by přece měli volat po nastolení nějaké formy diktatury a to takové, ve které by právě oni uzurpovali moc do svých rukou. Pak by bylo jejich pohrdání lidmi pěkně v souladu s takto nastoleným uspořádáním moci: "já vím, co je správě a ostatní k tomu donutím a nenechám se tak vláčet jejich nejapnými nápady". Jako alternativu k výše zmíněným dvěma pozicím (k té vzdorující bezmocné a k té uzurpující despotické) pak nabízím tu ryzí demokratickou, která mi jako jediná dává smysl: "vážím si názoru ostatních, i když s nimi leckdy nesouhlasím, a přijímám tak vůli většiny, jakožto celku, jehož jsem nepatrnou ale ne bezvýznamnou součástí."

Nesouhlasím, ale pokud to připustím, ptám se, proč se pak hlásit k demokracii?

Vůbec nechápu, proč se lidé jako pan Mitrofanov, kteří tak okázale pohrdají inteligencí davu, hlásí k demokracii. Je přeci perverzní odevzdávat vládu do rukou lidem, kterými pohrdám. Za opravdové demokraty považuji ty, kteří vůli většiny přijmou s respektem a úctou k ostatním, i kdyby ti ostatní měli zcela jiný názor, i kdyby vůle většiny vedla k pádu demokracie. Vždyť nemá smysl, aby byla vláda odevzdána lidem, kteří o to nestojí. Lámu si hlavu, proč je tak časté, že se za demokraty považují lidé, kteří pohrdají davem. Jediné vysvětlení, které mi napadá, je, že to patří k jejich falešné image, pokřivenému sebeobrazu. Asi by sebe sami neunesli, kdyby na sebe pohlédli a uviděli povýšené despoty.

Automatická změna (ať už zvyšování nebo snižování) platů politiků podle toho, jak se daří ostatním, mi dává smysl. Jen postrádám debatu o tom, zda by jejich plat neměl být určován spíše než koeficientem z průměrného platu, raději koeficienty statistickými - percentily, tedy přímo koeficientem, který by říkal, kolik procent populace pobírá nižší plat než politik. V takovém případě totiž není možné, aby politici brali více než ostatní. Kdežto, když je plat politika určen koeficientem z průměrného platu, lze si teoreticky představit i situaci, kdy politik bere více než kdokoliv jiný, a to v situaci, kdy by všichni brali stejně, pak by politici brali jako jediní více. Kdežto výměr pomocí percentilu by jim v takové bizarní situaci určil stejný plat jako všem ostatním. Tím nevolám po srovnání všech platů na roveň, jen tento příklad uvádím pro ilustraci toho, že určovat plat politiků koeficientem z průměrné mzdy mi nedává moc smyslu.