To byla hrůza a děs. Nikoho to nebavilo , ale soudružky učitelky získávaly plusové body.
Nam se to predcitalo nahlas. No, pořád lepší než vetny rozbor. Bohužel jsme museli poslouchat pozorně, protože jsme písemně odpovídali na kontrolní otázky, třeba jak se jmenoval velitel, nebo jak Váňa vypadal, když ho našli.
Pravda, něco prostě "nelezlo pod kůži". Tak třeba MaléhoB ebeše nám musela nahlas číst máma (poslouchat se dal) a Babičku zorvna tak.
Jiné knihy jsme četli s radostí, nemohli se od nich odtrhnout, dokonce i v noci pod peřinou s baterkou - to ale tajně. Ještěže naši chrápali :-)
Vidíte, mně se Bobes líbil, ve třetí třídě jsem ho už měla přečteného. Krásu Babičky nebo Divé Báry jsem objevila v dospělosti.
Nevím, zda to bylo dobré či špatné. Přečetla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Honzíkovu cestu, Gabru a Málinku, Děti z Bullerbynu, Malého Bobše, knihy E. Štorcha, knihy J. Lady a další. V trochu pozdějším věku jsem přešla na "verneovky," Vzpomínám, jak jsem hltala Děti kapitána Granta či Tajuplný ostrov.
Na gymnásiu povinná četba pokračovala. To už byla klasika: K. Světlá, K. H. Borovský, B. Němcová, přidaly se i verše, třeba Wolkerovy.
Snad jediná kniha, která mě neoslovila a kterou jsem se doslova prodírala, byla Čapkova Válka s mloky. Přitom třeba pro mého vnuka je jedna z nejoblíbenějších. Prostě, co lidí, tolik chutí. Neplatí to jen v jídle, ale i v četbě.
Ke každé knize se musí dospět. Světlou nebo Pujmanovou jsem četla až jako dospěla, líbil se mi zejména Nemodlenec nebo Předtucha, ale pochybuji, že by mě tyto knihy nadchly v šestnácti letech.
Omlouvám se, přece jen do základky jsem chodila už dávno. Ale přesto sei líbil
Jen tehdy a ani nyní nejsem schopná pochopit chování rodičů v třetí povídce.
Také se mi líbila. Chování rodičů Hany mi přijde celkem pochopitelné, i když ho v žádném případě neospravedlňuji. Její vyvolený Ivo Karadžič byl sice židovského vyznání, ale nepraktikujici. Rodiče se právem obávali, že jejich zbožná dcera Hana postupně opustí judaismus.
Timura po nás naštěstí nikdo nechtěl, ovšem kamarádka, která chodila do jazykovky, takové štěstí neměla. Ve druhé třídě jsme kromě Honzíka četli O letadelku Kaneti, to byla pěkná knížka podobně jako Malý Bobeš, který v mé knihovně nechybí ani dnes. Ve čtvrté třídě jsme kromě Lovců mamutů četli Manku.
Pátá třída, to byla Babička, šestá Říkali mi Leni a Robinsonka. V sedmé byly tři tematické okruhy a v každém tři tituly, každý si musel jeden zvolit. Vybrala jsem Divou Baru, Filozofskou historii a Ivanhoe, který mě chytil tak, že jsem ho hltala pod lavicí. V osmé třídě povinnou četbu zrušili. Naštěstí, jinak by nás čekal Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášova.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
To jsem už pochopil.
1 odpověď
3
Sledujících
1
Sleduje
3
Sledujících
1
Sleduje
Aspoň něco.
1 odpověď