Vzal jsem si je jednou, v roce 1993 - podruhé už jsem to neriskoval. Tehdy jsem se stal Ježíšem a chtěl si vyřídit účty s Jidášem. Zatímco před dvěma tisíci lety mě Jidáš oslovoval „mistře", v roce 1993 mi říkal „pičo". Odkaz
Dobrý článek, až na jednu „maličkost": autor tradičně opomíjí otázku Moravy (která přetrvává k řešení do budoucna) a mluví o Moravanech a Slezanech jako o „Češích". Pro úplnější pohled na věc doporučuju ke zhlédnutí alespoň toto video. Zde jsou dva komentáře pod ním: „Spomeňme si na troch Svätoplukových synov... Svätopluk dal každému synovi po jednom prúte, aby ich zlomili, čo sa im aj podarilo. No keď im dal po tri prúty, tie už nezlomili. Tak sme mali zostať všetky tri národy spolu, v čom by bola naša sila. Chvála Bohu zostali spolu aspoň Česi a Moraváci, no predsa len, ten tretí prút chýba. My sme sa rozdelili, ale Nemci sa spojili, čím zosilneli. Som za znovuvytvorenie ČeskoMoravskoSlovenskej republiky. Názov môžme mať hociaký, len buďme spolu a tým pádom silnejší.".... „Nikdy viac česke Československo! Z Moravy ostala iba rieka Morava, Čechy vas ,zhltli'. Srdečny pozdrav spoza rieky Moravy!" Odkaz 1
Ano, česká hymna je krátká a bez slovenské části trochu nudná; chybí jí moravský dovětek. Češi sice prosadili jméno svého kmene pro název státu (a pro mnoho jiného), ve skutečnosti však žijeme v Ćeskomoravsku nebo Ćechomorávii, říkejme tomuto dvojzemí jak chceme. (Slezsko vypouštím, protože z něj do našeho státu zasahuje jenom malé území.) Pokud by Češi chtěli prosadit prodloužení hymny o „mezi Čechy domov můj", vyvolalo by to na Moravě vlnu nevole, odporu k Čechům a nejspíš i politické protesty. Oživilo by to mezi lidmi myšlenku na moravskou samosprávu. Takže milí Češi, pokud usilujete o toto, jen tak dál. 🙂
Čech je stejně sebestředný jako Rus. Je to malý imperátor: neví, kde končí Čechy a kde začíná Morava či Slezsko. Je tak domýšlivý, že už ani nepoužívá jakžtakž zastřešující pojem Česko, pro něho jsou všude Čechy. A Morava je jen „východ Čech". Když ho opravíš s poukazem na Ústavu ČR („My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku..."), tváří se pohoršeně a má tě hned za separatistu. Myslím, že až Rakušan přijede příště do Karviné, bude to rovnou přesdržka, ani nebude muset nic říkat.
„Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí adjektivum ,český‘, např. v Lidových novinách nebo v MfD: ,Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu‘, nebo ,Čeští vědci objasňují mužskou neplodnost‘, ,Češi našli zub mamutího mláděte‘, ,České ovoce hnije na stromech‘, ,Čech objevil Vivaldiho operu‘, ,Naše upravené zahrady berou cizincům dech‘, nebo v textu: ,Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa, porazila...‘ Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že Česko je středobodem světa, k němuž vzhlížejí s obdivem ostatní národy.“ –
Tomáš Krystlík, Zvláštnosti české povahy
ŠIMEČKA vs FICO: v čem je problém?
Nejspíš v tom, že se nehledá pravda, průnik různých pohledů na věc, ale že se hájí oficiální stanovisko jednoho tábora a znevažuje se tábor druhý. Z mého pohledu má pravdu Fico i Šimečka, ale co kdyby se druhý jmenovaný pokusil toho prvního pochopit, místo aby si na něm populisticky brousil svůj ostrovtip a získával politické body? Co kdyby Ficovy výroky neshazoval jako „cynické řeči", ale ocenil by odvahu pronést mainstreamově nepopulární, nicméně upřímně míněný pohled, nad kterým je dobré se zamyslet už kvůli samotné Ukrajině? Co kdyby si odpustil invektivy typu „Fica už zájmy vlastní země zjevně vůbec nezajímají, jde mu jen o politické přežití, beztrestnost a pomstu“? Co kdyby pan Šimečka připustil, že on není „ten spravedlivý" a Fico není zrůda? Že usilovat o mír a hledat cestu z bezvýchodného válečného konfliktu je nejenom legitimní, ale dokonce to nejlepší, co se dá dělat?
Kde je ten dialog, který jsme vzývali v období sametového převratu? Kdy přesně jsme potřebu společenského dialogu coby způsobu řešení problémů vyměnili za ideové střety, za verbální občanskou válku? Ať si kdokoli myslí cokoli, ať má Fico pravdu, anebo se plete, reakce pana Šimečky jsou přesně tím, co podněcuje všeobecnou napruzenost a válečnou psychózu.
Muži nevidí, že v roli, kterou jim společnost připravila, jsou skrytě zamontovány pasti výčitek, jimž nelze uniknout, neboť dělají-li jedno, jsou ženami kritizováni, že nedělají to druhé; nevíme, že kritizujícím jde o vyvolání pocitů viny. (H. Goldberg)
Muži si neuvědomují, že hlavně myslí na to, aby partnerka nebyla nějakým způsobem nešťastná (jakoby jejich vyšším posláním bylo řešit všechny její problémy), a skoro vůbec ne na to, aby nebyli nešťastní oni. Nevidí asymetrii, že problém ženy nás zneklidňuje víc než náš vlastní. (A. R. Kipnis)
Muži nevědí, že pokaždé, když ženě zaimponují svou zdatností, nějakou svou schopností či dovedností, vyvolají v ní zároveň i spodní proud nevole, zlosti a zášti z toho, že sama není taková a že chce-li životní naplnění, musí být na někom závislá. (J. H. Moore)
Muži nevědí, že v dovednosti lhát, včetně lhát ve věci nevěry, jsou na tom hůře než ženy, že a) žena má mnohem méně výčitek svědomí a b) že si lépe dovede namluvit, že její konání je správné. (J. H. Moore) Odkaz
„Mít sex" mi zní podobně jako „mít zácpu". Nebo jako mít velký dům s růžovými záclonkami a zahradním bazénem, „mít sex" jako další dílek do stavebnice zvyšování životního standardu. Působí to na mě tak odpudivě a antieroticky, že mi celibát ve srovnání s tím přijde nádherný. (Btw, Bůh nestvořil Adamovi Evu proto, že by mu chyběl sex, ale proto, že mu samotnému bylo smutno.) O čem je rubrika Pro ženy: móda, krása, zdraví, horoskopy, vztahy a sex, sex a vztahy. Informace a návody, návody a informace. „Vše pro mé blaho" aneb sebestřednost posvěcená vědou. Jen tak dál, milé ženy, ať co nejvíc chlapů dospěje k tomu, k čemu jsem dospěl já: „V ženě je třeba vidět především soudruha, soudruzi." :-)
Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu bontonu. Dá se to vysvětlit svárem pocitu malosti popřípadě průměrnosti s touhou se těmto poměrům vymanit. ... „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím... nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid.“ V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality... Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové.“
Odpor vůči blízké osobě a zlé vzpomínky nevytěsníme a nepřebijeme tím, že se budeme nutit poslechnout „chytré" rady typu: „Jsi už dospělý/á" nebo „Cti otce svého i matku svou". Obávám se, že odpověď psychologa jenom prohloubila vnitřní problém tazatelky – k morálnímu dilematu přibyl pocit viny. Možná i bezradnost a nenávist k sobě samé.
„Mašíni a podobné skupiny pomohli legitimizovat bolševický režim víc než davy rozjásaných pracujících na prvomájových manifestacích. Právě na nich totiž mohl režim demonstrovat, kdo proti němu stojí: ,Vidíš to, národe? Ne demokrati, ale teroristi, bestiální vrazi.‘ Mašíni komunistům pomohli omluvit jejich drsné zákroky proti veškeré opozici, dali jim pádný legitimizující argument. Tedy ne, že by ho komunisti potřebovali, ale jistě se jim hodil.“ – Daniel Dvořák
Takže to uzavřeme: bratři Mašínovi by měli být souzeni za kolaboraci s komunistickým režimem, byť kolaboraci z blbosti. Protože terorismus legitimizuje totalitu a zlo posiluje zlo. Odkaz
„V roce 1951 skupina bratrů Mašínů odzbrojila, svázala a omámila chloroformem příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Po odebrání několika samopalů, pistole a střeliva ho Ctirad Mašín podříznul dýkou. Zajatý příslušník byl kombatant, proti kterému mohl nepochybně směřovat výkon práva odporu. Po svém zadržení se však tento kombatant stal válečným zajatcem. Na postavení válečných zajatců je aplikovatelná Třetí Ženevská úmluva o ochraně obětí války z roku 1949. Podle této úmluvy platí, že každý čin, který by měl za následek smrt válečného zajatce, se považuje za vážné porušení úmluvy, a tudíž za válečný zločin. Podříznutí zajatého a spoutaného příslušníka SNB je tak nutno charakterizovat jako válečný zločin." Odkaz 1
„Když Horáková byla zavražděna komunisty, tak byla při plném vědomí a měla ruce svázané za zády a trvalo jí to asi šestnáct minut, než zemřela. Honzátko tendleten problém neměl." Josef Mašín (ČT, 168 hodin)
Milado, ty to vidíš... Má se člověk zasmát, anebo hořce zaplakat? Jde o cynismus, nebo o dětinskou prostoduchost? Vrah se hájí tím, že vlastně zbavil svoji oběť „problému" s umíráním, když jí pouze (a tak nějak humánně, jak to jen pravda a láska umí) podřízl hrdlo. Co mi to jen připomíná... ,Pepíku, proč jsi vypíchnul těma nůžkama Jirkovi oko?' – ,Protože chodí do kostela a tatínek říkal, že církev upalovala lidi, které to moc bolelo, než umřeli. Jirka tendleten problém neměl.'
Protože nenávidím katolíky, vypíchnu Jirkovi oko. Protože nenávidím komunisty, podříznu příslušníka SNB. Co na tom, že je omámený a má svázané ruce? Jednám přece z „vyšších" pohnutek, komunismus je svinstvo. Někdo s tím někde začít musí. Takže pěkně popořadě:
Dnes jsme zabili strážmistra Honzátka (protože sloužil režimu), zítra zabijeme soustružníka Crhu (protože byl komunista), pozítří uklízečku Málkovou (protože volila komunisty), potom zabíjeme Jirku (protože ve škole recitoval komunistickou básničku), potom... Ale co se s tím budeme párat, zabijeme je všecky. Protože všichni jsou to komunisti. Jsou vinni tím, že nikdo z nich žádného komunistu nezabil, všichni jsou to komunističtí přisluhovači. Takže je to na nás, my Mašíni to tady „vyčistíme".
Mám na tebe dotaz, „bratře" Mašíne: „Co tvoje svědomí? Jistě, chápu, ty ,tendleten problém' nemáš."
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Napsat pravdu o současné situaci ve školství si žádá nemalou odvahu – autor jde s kůží na trh a riskuje posměch úspěšných kantorů i těch, kteří nemají ani tolik odvahy, aby si pravdu přiznali sami před sebou, ač realitou trpí stejně. Zažil jsem kdysi jako učitel na gymnáziu, jak jeden takový úspěšný kantor, zkušený mazák, chlap vzbuzující respekt již svým vzezřením, tvrdě sejmul křehkou začínající učitelku před celým pedagogickým sborem. Přiznala tehdy otevřeně, že má problém s jedním studentem, vyhlášeným sígrem. Že prý ji před třídou častuje i velice sprostými výrazy. Na to onen kantorský mazák pronesl tak, aby to všichni slyšeli: „Milá kolegyně, asi děláte něco špatně. Nejspíš ho nedokážete zaujmout nebo na to nemáte. Já s ním žádný problém nemám." Tečka, vymalováno. Byl jsem tehdy mladý nastupující učitel – necítil jsem se povolán k tomu, abych se k věci vyjádřil. Neudělal to však ani nikdo jiný. Jak následně pokračovala v roli pedagožky ona ponížená učitelka, zda ve školství vydržela, zda ji nepřešly ideály, to netuším. Ano, pedagogové bývají sladcí k dětem a rodičům, ale mnohdy se kasají jeden před druhým, který z nich je větší profík a který kolega „na to nemá". Žel příliš se o tom nemluví: učitelé se často shazují vzájemně (viz mnohé komentáře zde), netáhnou za jeden provaz. Snad jen, když jde o výši jejich platů.