Takže by školy měly vychovávat egoisty? Aby učitel měl větší ego, než jsou ega rodičů a ega dětí, na to už musí být bezmála despota a sociopat. Tato doba není o ničem jiném než o každodenních bitvách mezi egy. Vrátil bych se raději k hodnotám míru: k lidskosti, laskavosti a spolupráci.

Napsat pravdu o současné situaci ve školství si žádá nemalou odvahu – autor jde s kůží na trh a riskuje posměch úspěšných kantorů i těch, kteří nemají ani tolik odvahy, aby si pravdu přiznali sami před sebou, ač realitou trpí stejně. Zažil jsem kdysi jako učitel na gymnáziu, jak jeden takový úspěšný kantor, zkušený mazák, chlap vzbuzující respekt již svým vzezřením, tvrdě sejmul křehkou začínající učitelku před celým pedagogickým sborem. Přiznala tehdy otevřeně, že má problém s jedním studentem, vyhlášeným sígrem. Že prý ji před třídou častuje i velice sprostými výrazy. Na to onen kantorský mazák pronesl tak, aby to všichni slyšeli: „Milá kolegyně, asi děláte něco špatně. Nejspíš ho nedokážete zaujmout nebo na to nemáte. Já s ním žádný problém nemám." Tečka, vymalováno. Byl jsem tehdy mladý nastupující učitel – necítil jsem se povolán k tomu, abych se k věci vyjádřil. Neudělal to však ani nikdo jiný. Jak následně pokračovala v roli pedagožky ona ponížená učitelka, zda ve školství vydržela, zda ji nepřešly ideály, to netuším. Ano, pedagogové bývají sladcí k dětem a rodičům, ale mnohdy se kasají jeden před druhým, který z nich je větší profík a který kolega „na to nemá". Žel příliš se o tom nemluví: učitelé se často shazují vzájemně (viz mnohé komentáře zde), netáhnou za jeden provaz. Snad jen, když jde o výši jejich platů.

To každopádně. 🙂 Co mě ale dodnes trochu mrzí, je, že mě nikdo nenahrál na magič, když jsem zdrogovaný hrál na kytaru. Jsem muzikant a dost by mě zajímalo, jestli ta virtuózní hra probíhala jenom v mé hlavě, nebo jestli tu genialitu vnímalo i mé okolí. Možná ten prstoklad a tóny neměly hlavu ani patu.

Ano.

To mě těší. 🙂 Několik let poté jsem z angličtiny přeložil knihu o objevu halucinogenních hub v Mexiku v 50. letech minulého století a jejich následném vědeckém výzkumu. Jmenuje se Hledač posvátných hub – pod ní je připsáno: Přeložil Pavel Hub. :-)

Vzal jsem si je jednou, v roce 1993 - podruhé už jsem to neriskoval. Tehdy jsem se stal Ježíšem a chtěl si vyřídit účty s Jidášem. Zatímco před dvěma tisíci lety mě Jidáš oslovoval „mistře", v roce 1993 mi říkal „pičo". Odkaz  

Oslovuji svým komentářem ty, kterým není úpadek české kultury, včetně kultury jazykové, lhostejný. Počítal jsem pochopitelně s tím, že se o slovo přihlásí i pár idiotů. K válce se vyjadřovat nebudu, to je téma na nekonečnou, nikam nevedoucí hádku. Pravopisem se jistě vyhrát nedá, stejně jako blbými komentáři na Seznamu. Ale poučím tě (slušnost vykání u tvého druhu nepředpokládám, takže se přizpůsobuji tvé úrovni) o demokracii. V demokracii slušní lidé raději mlčí, aby neurazili pitomce. Já jsem pro tentokrát udělal výjimku.

„Dobyjí"? Na internetu takový výraz nenajdete a nejsem si jist, jestli se kdy vůbec užíval; snad v jediném významu „nabýt vlastnictví", ale ruku do ohně bych za to nedal. Slovo „dobytek" je odvozeno od „dobýt", ale řekli bychom „dobyjí dobytek"? Určitě ne, spíše „nabudou dobytek" – když už. „Dobýt" (a tvary od něj odvozené, včetně tvaru „dobudou") ve významu „dobýt vítězství", „dobýt město" atd. však je či bývalo naprosto běžné, dokud ho jazykoví diletanti nezačali zaměňovat se slovem „dobít". Odkaz  

„Zároveň je však nesmysl čekat, že Ukrajinci nebo někdo jiný dobijí Moskvu..." – DOBUDOU Moskvu. (Dobít můžeme baterky nebo postřeleného paviána.)

„A právě dnešní EU Vám umožňuje toto vše praktikovat, cítit se, jak chcete, praktikovat, co chcete." – Budiž jí za to chvála, ale ocenil bych, kdyby zůstala ve své původní méně ideologické a více pragmatické podobě. Jinak vůči tomu spojování zemí (byť by to bylo krásné) jsem dost skeptický. Ať se každý vyvíjí podle své vůle. Myslím, že státní rozvod vztahům Čechů a Slováků prospěl (Moravě ne, její snaha o emancipaci byla tehdy potlačena ze strachu, že by Češi mohli přijít i o ni). S Jugoslávií máte pravdu, ale donucení k jednotě násilnými totalitními prostředky jistě nechceme.

A co se týče Slováků a Ukrajinců: budiž jim přáno, nikomu neupírám právo na sebeurčení. Dokonce ani etnickým Rusům na Donbase, byť tím není řečeno, že mají právní nárok na území, kde žijí. Nicméně pokud by se například Slezané chtěli odtrhnout od Polska a Česka (žijí na svém historickém území, stejně jako Moravané) a vytvořit svůj slezský stát, proč ne? Nevěřím na životnost ničeho, co je nutné udržovat v poslušnosti mocí. Katalánci se jistě zase vzepnou k odporu vůči Madridu. Češi si taky prožili svoji dobu temna a své národní obrození. Možná, že něco podobného dnes probíhá na Moravě, byť světlo na konci tunelu je ještě hodně vzdálené.

Aťsi jsou národní státy přežitek, nic lepšího lidé nevymysleli, takže tady budou dál. Snahy o jejich oslabení a přenesení vlády do nějakého vyššího globalizovaného centra (jak to vidíme na současné EU) budou narážet na odpor národů, které ctí svoji svébytnou tradici a kulturu vybudouvanou předky i za cenu obětí. Zuby nehty se tyto národy budou bránit zániku, rozpuštění se v globalistické šedi. Býval jsem folklorista, ctím různorodost a vzájemné kulturní obohacování. To ale předpokládá udržovat dál to, co je naše, co jinde ve světě není. Chci, ať je svět dál pestrý a barevný. A na otázku „Kdybyste žil 10, 20, 30 let v Německu, bude z vás Němec?" odpovídám: Když budu chtít a sžiju se s německým prostředím, tak ano. I Milan Kundera se přestal považovat za Čechoslováka a stal se Francouzem, byť do konce života vzpomínal na své Brno. Já sám jsem byl v dětství Hostašovjan, teď jsem už přes 40 roků Frenštáčan. Bratr (původně z Hostašovic a Frenštátu) je už přes 30 let Pražák - sžil se s Prahou, má tam rodinu... Tak to chodí: máme někde své kořeny, ale ty neurčují to, kým jsme a s čím se identifikujeme.

Co člověk, to názor. Každopádně dělat rovnítko mezi jazykem a národností (např. že Čechem je každý, kdo mluví česky) je přežitek 19. století. Rakušané mluví německy a nejsou to Němci, Brazilci mluví portugalsky a nejsou to Portugalci, Američané mluví anglicky a nejsou to Angličané... Nakonec ona ta spisovná čeština může být na Moravě klidně nazývána moravštinou vzhledem k okolnostem svého vzniku (Chorvaté a Srbové mluví taky v podstatě stejným jazykem). Národ v modernějším pojetí je určován zemí, historií, svébytnou kulturou i národnostním sebepojetím. Všechna tato kritéria Morava splňuje. A vzhledem ke své dlouhé sebeutvářející historii má určitě větší nárok na samosprávu (samostatnost Moravané nepožadují, Morava vždy žila v těsnější či volnější symbióze s Čechami) než např. Slovensko nebo Ukrajina.

To je citace, musíte si otevřít (a ideálně i přečíst) odkaz.

„Tvrdím a jsem ochoten to hájit před všemi soudy světa, že nikdo nemá právo Moravana označovat za Čecha, byť je občanem České republiky a svůj jazyk může označovat za češtinu. Listina základních práv a svobod i Moravanům zaručuje ,bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.'“ Odkaz  

Básník Jan Skácel napsal v roce 1969 toto: ,,To slovo (Česko) je vadné a nelze nad ním ani při nejlepší vůli zamhouřit oko. Nejde to. Jsem ochoten žíti na Moravě, ve Slezsku, v Čechách, na Slovensku a s jistým sebezapřením i v Praze. V Česku bych žíti nedokázal. Ani umřít bych v zemi s takovým jménem neuměl. (...) Kdyby si někdo, nedej pámbu, vymyslel nějaké to Moravsko, tak bych se dopustil trestného činu vraždy. Argumenty pro Česko jsou možná věcné, ale to slovo zní opravdu žalostně. Co je mi do toho, že je správně odvozeno od příslušného přídavného jména, že je toho slova zapotřebí jako protějšku k jménu Slovensko. Já to vůbec nemám zapotřebí. Vůbec mně nevadí dvouslovné názvy, spokojím se s českou zemí, českým krajem, s českou republikou. Pro jedno slovo navíc mně huba neupadne…“

– Jan Skácel (Proboha raději ne, 1969)

Ale vy jste skoro neargumentoval, vy jste psal hlavně teze. „Nacionalismus je nebezpečný", „nacionalismus je veteš 19. století", „nemám rád vlastenčení, fangličkaření...", „mám rád K.H. Borovského", „jsem příznivcem občanské společnosti", „jsem slušný člověk"... Samá hesla a k tomu urážející škatulky, nálepky a podsouvání vašich dojmů. A hlavně „nevidím, neslyším". Takže mi prdly nervy. A vám následně taky. Všiml jste si, že jsem vám dvakrát dopřál potěchu posledního slova? Uvidím, jestli s to vámi dám i do třetice.

Takže si nebudeme, co se urážek týče, vzájemně nic vyčítat, že? Nicméně od slušného člověka to bolí dvakrát víc. :-D

Ten výčet, který jsem vám výše předložil, jsem si nevycucal z prstu – projděte si znovu celé vlákno. Jsem-li já moravský nacinalista, pak vy jste nacionalista český. Vy napadáte zákeřně skrze nálepky a podsouvání. Na tom nemám co měnit já. Navíc jste mě teď urazil slovem „hulvát". :-)

To je především vaše sebedefinice, stačí vyměnit netolerantního namyšleného hulváta za netolerantního namyšleného demagoga.

.