Určitě můžeme diskutovat, nakolik to byl seriózní způsob odvolání ministra. Ale tvrdit, že šlo o "velký třesk" je prostě nepravda. Když se Ivana Bartoše ptali 30. května: "Kdybyste si měl vsadit, kolik byste vsadil na to, že k prvnímu červenci bude zcela funkční digitální stavební řízení?" a on suverénně odpověděl: "Sto procent." A teď, po svém odvolání, se omlouvá za to, že před spuštěním nového systému jasněji neinformoval, že ho budou provázet "porodní bolesti". Tři měsíce se veřejně mluví o tom, že ten systém je v průšvihu. Nikdo mi nevymluví, že právě to je jeden z hlavních důvodů, proč Piráti projeli krajské volby a také je to jedna z hlavních příčin dalšího snižování popularity současné vlády. Tenhle stát můžou zachránit především inovace a celková modernizace státu na všech úrovních (a zjednodušování agend, provázanost registrů a systémů...). Určitě se to netýká jen stavebního řízení, ale to mělo být vlajkovou lodí. A poukazování na to, že problém způsobila revoluční koncepce IT systému s trochu úsměvnou douškou, že se tím navíc měl přetnout řetězec IT mafie řízené prezidentem Hospodářské komory, působí dost nevěrohodně. Kdyby jakákoli IT firma vyvinula jakkoli převratný IT systém, ale neuměla o exkluzivitě včas přesvědčit uživatele a investory, odešla by s ostudou a dluhy. Jednalo by se minimálně o nezvládnutý management a marketing. Pirátům jsem fandil, věřil jsem, že posunou digitalizaci státu výrazně kupředu, ale jako občan jsem značně zklamaný. Opravdu přišli o drive tím, že zasedli do vlády s kmotry a korupčníky?

Když slyším tyto a podobné kecy "chcimírů", přiznám se, že se ve mně vaří krev. Když chtějí skutečný mír (jako ostatně snad všichni rozumní lidé), proč neřeknou jednoznačně: ať Putin zastaví útok, odtáhne z Ukrajiny a pak se pojďme bavit o bezpečnostních zárukách v Evropě. Copak někdo věří, že si Biden, Zelenskij, Stoltenberg nebo Fiala mnou ruce, jak se ti kluci slovanský navzájem zabíjejí?

Já nevím, jestli to tito lidé říkají naschvál, aby rozumně uvažující lidi naštvali nebo jestli prostě jen nechápou elementární věci. Nikdo příčetný a rozumně uvažující nemůže chtít válčit. A žádný příčetný a rozumně uvažující člověk si nemůže přát nic jiného, než aby všude na světě zavládl mír. Normální člověk (byť sedící u počítače) chápe dobře strach z války. Jaké však principy platí v onom světě, ve kterém žije pan Stropnický mladší? Když agresor napadne bezdůvodně slabšího, má tato oběť zdvihnout ruce nad hlavu a vyjednávat o míru? Zavládne v Evropě větší bezpečí, když obětujeme Ukrajinu (tedy zastavíme dodávky zbraní) a uvěříme tak "spolehlivému" partnerovi, jakým Russko je? Tito "chcimíři" totiž nejsou nebezpeční tím, že mluví o míru, ale tím, že mají ústa lstivá jako had. Jejich lest totiž spočívá v tom, že druhé nazývají válečnými štváči, a zatímco ti druzí jsou údajně zaslepeni nenávistí, oni jediní nabízejí "mír". Mír? Ano, ale ten, se kterým generace a generace lidí mají bohaté zkušenosti. Totiž mír s páskou přes ústa, mír v celách kriminálů a za ploty lágrů. Mír pod šibenicí a před popravčí četou. Mír za cenu ohnuté páteře a kařdodenních lží. Mír pro zločince a všehoschopné kreatury a pro ty druhé smrt, zmar a bídu. Tenhle mír si, pane Stropnický, strčte za cimbuří! Proč místo mudrování a knížecích rad hlasitě nekřičíte směrem k Moskvě, ať ten skutečný válečný arcištváč zavelí okamžitě k ústupu? Proč nezformujete mírovou misi a nejdete ho přesvědčit, aby poslal armádu domů? P.S.: Pokud byste to přeci jen zvažoval, teple se oblečte, jitra na Jamalu jsou chladná.

Tento článek (promiňte mi to) není ničím jiným, než opakováním stále stejného klišé - totiž, že víra a věda stojí v příkrém rozporu a tedy, jsem-li vědec a zároveň věřící, jedná se o zjevný protimluv a proto jedno či druhé musím praktikovat takříkajíc ilegálně a anonymně (abych, jak autor naznačuje, nevypadal jako pitomec). Panuje tu totiž stále nějaká představa, že věřící věří nějakým báchorkám o světu stvořeném v jednom týdnu nějakou nestvořenou bytostí, kterou si lze představit jako bezpohlavního pošetilého žárlivého strace, který následně uplácá i všechno stvoření z bláta a pak se jednou za čas někomu zjeví v plameni a přikáže mu dodržovat nějaká "stupidní", zcela nemoderní a svobodu jedince omezující pravidla (třeba nesouložit s kdekým nebo "nepotrácet" nenarozené děti). Jakobychom stále nechápali, že tu kromě tělesné existuje také nějaká duchovní rovina, kterou sice ještě neumíme změřit, zvážit či jakkoli přesně a detailně kvantifikovat, ale také ji nelze zcela popřít (tedy lze tvrdit, že vědomí je jen výsledek určitých fyzikálně-chemických procesů v mozku, ale diskusi to zase tak zásadně neposune). Existuje-li Bůh, pak musí být tedy "entitou", kterou člověk, jako "tvor" nemůže z principu být schopen nikdy (!) popsat a jakýmikoli důkazy obsáhnout. Je to podobné, jakobychom přijali hypotézu o nekonečnosti vesmíru a jali se ji ověřovat tím, že budeme konstruovat rakety s čím dál větším doletem v naději, že buď jednou dolétneme na konec vesmíru a nebo nám zůstane víra v jeho nekonečnost.

Zdá se mi, že podstatou celé té diskuze ohledně rodičovských práv stejnopohlavních párů není ani tak neznalost "mechanizmu" početí dětí, ale spíše filozofická otázka, zda chceme jako lidská společnost podpořit rozšiřování možností "výroby" dětí na zakázku. Já vím, že u heterosexuálních párů to dnes již považujeme za standardní léčebný postup, ale vycházíme při tom většinou z přesvědčení, že jen pomáháme přírodě tam, kde by za "normálních" okolností ke splynutí vajíčka a spermie došlo "in vivo". To u stejnopohlavních párů předpokládat nelze. Proto to váhání, zda má být "ručníkový" sex nebo "objednávka" inseminace či in vitro fertilizace na klinice morálním východiskem k početí dítěte. Já vím, že život je pestrý a k "přirozenému" početí dětí dochází v nejrůznějších situacích, které mnohdy za morální považovat také nelze (znásilnění, příležitostný sex apod.). Také morálka je kulturně podmíněným fenoménem. Přesto bych právo na váhání dokonce i zákonodárcům dopřál. A nijak nezpochybňuji, že dva tátové či dvě mámy mohou být kolikrát stonásobně lepšími rodiči než táta s mámou, táta s macechou či máma s otčímem nebo rodiče samoživitelé. To není, myslím, zdaleka podmíněno pohlavní růzností, ale zralostí a povahou samotného rodiče. Taky chápu, že jsou zde páry, které vychovávají dítě z předchozího heterosexuálního vztahu a měla by zde být práva "nevlastní matky" či "nevlastního otce" k dítěti řešena obdobně, jako je tomu u párů heterosexuálních (např. v případě úmrtí vlastního rodiče nebo rozvodu či rozchodu).

Promiňte, ale rozčiluje mě takovýto přístup - Palestinci se jménem hnutí Hamás 7. října t.r. zachovali jako prasata a očekával bych, že celý svět vyjádří pohoršení a jasný odsudek těch ohavných činů a vyzve Palestince k zastavení útoků. Pak bude dlouhé ticho. Teprve poté přijde výzva k zastavení veškerých násilností vůči civilnímu obyvatelstvu pásma Gazy a podpora Izraele ve snaze eliminovat zločinné hnutí Hamás a následně nabídka pomoci v mírovém řešení soužití obou národů. Místo toho se opakuje totéž co v případě Ukrajiny - nechte se napadnout, nechte vraždit své občany i děti, ale hlavně zachovejte mír! Tento postoj, ač pacifista, prostě odmítám a naprosto mu nerozumím...

Souhlasím s tím, že argumentace té či oné strany by měla vždy být férová a slušná. Nicméně bych se přimlouval za svobodu svědomí. I premiér má nárok na svůj názor i překážky svědomí, které mu nedovolují hlasovat pro ty či ony zákony. Domnívám se, že o tom je demokracie, aby se o různých tématech vedla smysluplná diskuze a zvítězila taková řešení, která získají většinovou podporu. I věřící mají snad právo říci své výhrady proti návrhům jiných zájmových skupin. Samozřejmě to musí být s úctou ke svým oponentům. Šetřeme ale pojmy jako je homofobie, klerofašismus, stejně jako liberál či neomarxista.