S talentem pro službu v diplomacii se musí člověk narodit, žádná škola mu ho nenadělí.

Česko, to zrnko máku na stole, které sfoukne i slabý větřík (povšimněme si, jak třeba jen regionální povodně zamávaly s rozpočtem), se musí starat víc samo o sebe? S rozhašenými vztahy se Slováky a Maďary samo bude. A to se, vláda Česka, ještě včera pohrdavě otočená zády k dnešnímu prezidentovi USA se mu teď pokloní? A jak hluboko? Smutný stav vztahů se světovou velmocí.

Celá akce s platem 94 tisíc pro první dámu byl zákeřný a podlý úskok tvůrců tohoto pokleslého nápadu (stále neznáme jméno záškodníka), jehož jediným cílem bylo poškodit a diskreditovat prezidentský pár. Jen idiot přichází s touto myšlenkou v době, kdy se rozpočet státu nezadržitelně potápí, kdy důchody rostou želvím tempem, kdy mezi námi živoří matky, které nestlučou peníze na obědy pro své dítě ve škole, kdy drahota jídla a nájmy lámou rekordy.

Raději po této nejistotě už opisovat z historie jen podložená a ověřená fakta včetně výroků a citátů bez rizika vážného pochybení. A což takhle vytvořit pro medaili či dekret nové slovní rámování? Něco o ceně pravdy, o silné vůli při jejím hledání? Otírání se o Beneše je na denním pořádku, ale to nikterak neubírá na skutečnosti, že byl státníkem hodným vážnosti.

ODS by se s volebním výsledkem odpovídajícím její činnosti ve prospěch občanů do sněmovny určitě probojovala. Rozhodla se však vláčet sebou na obojku TOP 09 a KDU ČSL, tedy strany, nad kterými se zavírá opona. Na jednu stranu se tahle strategie od ODS nechá pochopit, ale pokud znovu hrozí, že by do vysoké funkce povyskočila Adamová Pekarová a my jsme museli mlsat její zakysané výroky, pak nebude možné SPOLKNOUT SPOLEK SPOLU s pocitem prospěšného kroku.

Věc s hadříky pro první dámu je mnohem jednoduší. Článek sice obratně krouží kolem desítky na terči, ale netrefil ji. Peníze na ošacení pro manželku někdo políčil jako past na prezidenta a teď doufá, že hlava státu do ní vklouzne. Při zoufalé finanční situaci Česka je tenhle krok snaha poškodit osobu prezidenta a jeho choť. Dokonce nějaký novinář provokoval slovy, že státní rozpočet těch devadesát tisíc měsíčně nepocítí. Nejde vůbec o to, co pocítí státní kasa, ale jak nepřátelský vítr to strhlo mezi lidmi a jak teď prezidentský pár někteří lidé osočují z hamižnosti. Průhledný pokus zdiskreditovat prezidenta ztroskotá!

Rovný přístup všech ke zdravotní péči byl by úžasným počinem, ale těžko se tak stane. Připlácet ano, ale je potřebné stanovit hranici, na kterou aspoň většina pacientů dosáhne. Připlácení bez limitů otevře propast ve společnosti. Příkladem současné rozvrácenosti zdravotního systému jsou zubaři. Kvalitní plomba je drahá, za lepší ošetření se nehorázně připlácí, důchodci a nízkopříjmové rodiny s dětmi jsou v tomto zlatokopeckém údolí ztraceni.

V září 1938 to byla zmýlená předních představitelů Francie a Británie, kteří ČR přehodili žralokovi v domnění, že se bestie nasytí. Kdyby se oba velmocné státy postavily tvrdě za Československo, nejspíš nemusely tak brzy na to sklízet na svých polích strach, slzy a krev. Nacházíme tu příklad slaboduchosti, neprozíravosti, zbabělosti a státnického chvění se politiků na nejvyšší úrovni. Daladier a Chamberlaine v září 1938 v Mnichově nepřinesli Evropě mír, ale záhubu. Zrazený Beneš zůstal osamocen a tím donucen složit zbraně. To nebyla slabost. Věřit, že sirotek by se ubránil, je jen šploucháním vody v lavoru..

Nesnesitelný už sám titulek: Neviditelný Bělica a Kuba v pláštěnce. Takové kvedlání propagandistickou měchačkou už ani víc hloupé být nemůže. Škvírou rozdílu mezi jmenovanými hejtmany Bělicou a Kubou v jejich v obdivuhodném nasazení by neprolezla ani žiletka! V této vypjaté situaci vrážet klíny mezi hejtmany je velká nestydatost. Minimálně tak.

Vyzkoušeli si hejtmani sílu své odvahy a ukotveni na lanech zachraňovali z rozbouřených vod ohrožené osoby anebo řídili hasičská vozidla na zaplavených cestách?

Jen naplňovali v rámci svých kompetencí povinnost péče o svůj kraj a o své občany. Ani jediný z nich nezklamal, každý se přičinil, každý činil čest svému postavení. Tak proč, proč jsou uvedena jen pečlivě vybraná jména? Tím článek ztrácí na věrohodnosti a působí jako předvolební plakát z minulého režimu.

Připomenout dětské a žákovské čtení z minulých dob je milé, ale výčet není úplný, chybí zmínka o titulu Pionýrské noviny. Vycházely na novinovém papíru a běžné noviny připomínaly i svým rozměrem. Snažily se způsobem přijatelným pro děti napodobovat zpravodajství denního tisku, ale deník to nebyl. A ještě mezi námi žilo Sluníčko a Pionýrská stezka.

Nádherný článek o sličné Bechyni a Židově strouze. Méně známé, ale také dobrodružně vyhlížející, je údolí kolem říčky Smutná. I tady jsou mohutné skály, dokonce některé nesou i názvy: Vítězná, Odysseova, Zájezdek. V Bechyni se kromě vyjmenovaných filmů natáčel také snímek Ryba na suchu s Vlastou Burianem, ve kterém se mihlo mnoho místních občanů.

Filmová díla režiséra Lipského jsou všechna kyprá a šťavnatá a tuhle komedii srandou zavlažovala dvojice Svěrák/Smoljak, přičemž v ní výtečně kraluje Luděk Sobota. Film "Jáchyme hoď ho do stroje" proto nikdy neokorá, jeho humor není plytký ani dřevnatý, naopak vypilovaný v dialozích a stvrzený hereckými výkony i ve vedlejších rolích (Nárožný, Hlinomaz, Lohnický, atd.). Řada hlášek zapustila mezi lidmi kořeny, proto si snímek zaslouží "zlatou medaili pro smích."

Co je to, řídil controlling? Jde o kontrolu něčeho, jde o špehování, nebo o nějaký odbor na České poště? Vůbec nechci uvěřit, že není pro toto slovo český výraz.

Karel Heřmánek byl komikem posmutněle prosebných výrazů. Jeho humor stál na rozhraní naivní prostoty a zralého rozumu. Rozměr jeho herecké osobnosti s bohatým rejstříkem charakterů oslňoval bez nutnosti překračovat hranice vkusu. Bavil nás hořkosladce, prokypřoval naše duše. Podmanivá barva mužného hlasu s laskavými odlesky tvořila most k srdcím divákům, dnes zastřených smutkem nad jeho odchodem.

Pořad 168 hodin. Dávno přejedené jídlo. Televizní dílo, kde tvůrci přivírali oči podle své chutí. Žádná páteř, žádný stud, jen povýšenost. Špatnost v čisté podobě.

Slaboduché výkřiky a zmatený boj madam Fridrichové za něco, co prohnilostí zavánělo už nějaký čas, je k smíchu. Netvrdím, že první léta vysílání byla špatná. Ale později pořad zasmrádal účelovostí až zákeřnou. Bičoval i zcela nevinné (byl jsem jedním z takových) a hlavně pověsil na šibenici objektivitu a vyváženost, seriózní novinářské řemeslo se vytratilo. Soustřeďovaly se tu většinově názory z jedné kajuty velké politické lodě. Pořad vydatně tepal a zesměšňoval opozici, jedno zda její hlasy přicházely zprava či zleva. Nespokojenost s mnohými kroky dnešní vlády je společnosti značná, ale z žádného pořadu poslední doby tahle láva výčitek vůči činovníkům netryskala. Právo na život tak pořad ztratil právem, jeho zrušením se nic nepokazilo.

Prostě třicetidenní přijímač, který jsme za socialismu zažili všichni, kdož si odpykávali základní vojenskou službu. Byl to nápor, který dnes studentům připadá zlý? Bez přístupu k telefonu normální stav, stejně jako nocování po dvanácti.

Jestli pak jim také při večerní kontrole vyhodí i třikrát po sobě vzorně složenou skříňku a zda také v jídelně, sotva že dosednou ke stolu a spolknou tři lžíce, jim desátník zavelí: vztyk, odchod! A zda se jen jednou za týden sprchují v teplé vodě, jinak každodenní mytí u koryta ve studené. Armáda není pro křehké, zocelení a bezmezné poslušnosti bez tvrdé ruky nedosáhneš.

Kniha je ta nejlepší milenka. Pohladíš ji nejprve očima, pak vezmeš do ruky a ohmatáš a pomazlíš se. Rozevřeš a přivoníš, obřadně prolistuješ, a přitom zvědavě polykáš obrázky a nakonec se zhluboka začteš. Můžeš se vracet ke krásným větám, můžeš přeskočit nudné kousky. Neznám něžnější chvíli, než když maminka přisedla k mé postýlce a vlídným hlasem začala předčítat pohádku...

A co mladí Poláci u nás? Jen do Kovosvitu jich v čase ČSSR k obráběcím strojům nastoupilo nejméně deset. Ale kolik jich bylo za prací v celé republice, těžko říci. Možná málo, ale neopomínal bych je.