Nejen dámy. Já měl kamaráda, který měl stejné pocity. On maká a nic se mu nedaří, já se flakam a na co sáhnu, to je v pořádku. Z mé strany to je jednoduché. Ten člověk se hrozně snažil, tlačil na pilu a pak často před zdoláním úkolů upadl do deprese. Na druhou stranu byl v práci vždycky včas, ale jen co padla, tak se převlékl do ošuntělých hadrů a čuměl na úspěšné lidi na YouTube.
Svěřila se, že se cítila nepříjemně.
A sakra, jaký zločin, že jí to neuměl udělat příjemně. Paradoxně ten článek předkládá, že nepříjemné pocity jednoho ( bez dalšího upřesnění) mají být důvodem k ostrakizaci někoho jiného?
Tvrzení proti tvrzení? Pokud půjdu ohlásit krádež, musím prokázat, že jsem majitel ukradené věci a když dopadnou pachatele, ten má právo se bránit a dokázat, že jsem si třeba věc někde zapomněl. V případě nejcitlivějších obvinění jsme ale prijali tvrzení, že stačí, že se někdo necítil dobře, což může zjistit třeba až za nějaký čas a stejně se musí viník potrestat.
Jako nevím, ale pokud je největší platový rozdíl jedna třetina a počítá se do toho úplně každé odvětví i každá etapa života (třeba mateřství nebo těhotenství), tak to nejspíš jen zohledňuje vyšší výkonnost chlapů ( při fyzicky náročných nebo stresových zaměstnáních). Kvůli takové věci se zříct dětí i sexu mi přijde divné. A pak že extrémní feminismus neexistuje.
Chápu, na druhou stranu, pokud paní hovoří z vlastní zkušenosti o konfliktu a dodnes neví, co se stalo, tak je to takové vyprávění o ničem. Třeba byla protivná, krutě komentovala právě ona, nebo cokoliv. Partner na ni křičel (nesprávně) a ona stejně neví. Dneska si každý stěžuje na následek, ale málokdo hledá tu příčinu.
trochu jednostranný komentář. Třeba trdelník je fajn. sice by nemusel stát kilo, ale je to moc dobré. Že se dneska na ulici neprodává chleba se sádlem je asi pochopitelné. Stejně jako různé druhy knedlíků. Když to srovnám třeba s těmi japonskými nebo čínskými, tak ty české jsou takové mdlé. Určitě by se to dalo nějak vytunit, ale riziko, že si otevřu stánek a tam budu prodávat něco, co zejména mladí lidé nechtějí a já zkrachuju je příliš velké.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
To se sakra musím smát. Už tak od dvou let mě rodiče učili ať koukám kam jdu. Později na kole to samé. V autě na začátku trochu vykulený, ale stejně mi to každý říkal. Přijde mi naprosto přirozené dívat se kam jedu. Na to člověk nemusí studovat.