Na jiná místa v Itálii bych se rád vrátil, ale Benátky stačilo vidět jednou. Mimo jiné kvůli velmi průměrným službám, které jsou přitom až trojnásobně dražší oproti jiným krásným městům z Benátek v dojezdové vzdálenosti do jedné hodiny.

V Krumlově jsem byl těsně po covidu, město hrůzostrašně prázdné, před každou hospodou stál pikolík a přemlouval mě, abych zašel na meníčko. To si člověk uvědomí, že je špatně mít ekonomiku města nastavenou čistě na turismus.

V článku se píše o jednom náckovi a ten je pochovaný ve Vídni.

Zákon byl z roku 1918, ale už za první republiky se zcela běžně porušoval a nikdy za to nepadly žádné sankce, protože lidi věděli, co se sluší a patří.

Prosímvás, ty filmy se točily zhruba ve stejnou dobu, do kin šly, páč to stálo spoustu peněz a zákaz samozřejmě nepřišel úplně hned. Ale snad vidíte disproporci velkých filmových rolí Bohdalové v 60. a 70. letech.

Autor článku by si měl víc nastudovat profesní životopis Jiřiny Bohdalové. Po svém angažmá v Kachyňově Uchu byla vyšachovaná z filmu na hodně dlouhou dobu. Ano, hrála divadlo, mohla do televize, ale film na velké plátno, který by mohl uspět na zahraničních festivalech, nesměla točit deset let. To je jenom na okraj k její prorežimnosti za každého režimu.

Na gotické kostýmy/kulisy už dneska těžko někoho nalákat, takže snaze o hodně moderní pojetí se samopalama a džípem na jevišti rozumím. Díky tomu to byl zážitek, na který se jen tak nezapomene. Za mě byla nejlepší Jana Šrejma Kačírková.

Člověk by si myslel, že už došlo ke generační obměně pedagogů a mladí dynamičtí razí nové trendy. Ale když pak ze svého okolí slyším, že v devítce ještě nedošli ke druhý světový válce, že nutí děti učit zpaměti řadu Přemyslovců a že v literatuře pořád povinně čtou Honzíkovu cestu, která mi přišla strašně archaická už před čtyřiceti letech, tak těm novým trendům moc nevěřím.

Jednou mi takhle volali, když jsem lezl v Alpách, nedával úplně pozor, ale ubránil jsem se. Ale pak jsem propadl paranoidní představě, že by to měli tak vymakaný, telefon pod GPS kontrolou a volali by cíleně do míst, kde se člověk úplně nesoustředí 🙂

Ale na důchodkyni celkem kočka.

Důležitý je, že i v moři stěrače stírají.

Články tohohle typu a otázky, jestli se to dá zvládnout za míň dní, vůbec nereflektují skutečnost, že třetina lidí v týhle zemi pracuje ve směnným provozu. Ty linky ve fabrikách určitě nevypnou ve čtvrtek, někdo musí péct rohlíky, řídit vlaky, starat se o pacienty, roznášet jídlo v hospodách a vůbec pečovat o pohodlí těch, co si můžou dovolit v pátek nejít do kanclu.

Smiřte se s tím, že Česko patří mezi 142 civilizovaných zemí světa, kde byl trest smrti zrušen.

Smiřte se s tím, že Česko patří mezi 142 civilizovaných zemí, kde byl trest smrti zrušen.

Pokud trest smrti praktikují civilizované země, tak ani tam to nejde jedním klepnutím kladívka soudce. Vzhledem k nevratnosti aktu procesy trvají hodně dlouho a odsouzení před popravou sedí ve vězení třeba deset let. Takže argument o šetření daňových poplatníků úplně neplatí.

Zatímco kniha Pavla Klusáka programově z životopisu Karla Gotta vybírá jen určité momenty, tahle kritika Klusákovy knihy z ní zdůrazňuje jen čistě negativní postoje. Přitom Klusák v knize na mnoha místech uvádí, že Karel Gott byl výjimečnou osobností československé kultury a uznává jeho hlasové kvality. V několika rozhovorech také vysvětlil, proč kniha končí v 90. letech. Klusákova kniha Gott - československý příběh je ke zpěvákovi hodně kritická, přináší ale také řadu drobností z hudebního průmyslu a detaily vzniku jednotlivých písní. V mnoha ohledech je skvělým doplňkem Gottovy autobiografie Má cesta za štěstím. Je ovšem potřeba přečíst ty knihy obě, něco vědět o době a pak teprve vynášet soudy.

To bude krajová úchylka. Vzpomínám si, že před pár lety ukradli ve Frýdlantu hřbitovní bránu.

Nad przněním češtiny se pohoršuje člověk, co ve slově úplně napíše ů s kroužkem.

Kniha je skutečně těžká váha (a to doslova) ve srovnání s mnoha předchozími kompilacemi bulvárních novinářů. Považuju se za odborníka na Karla Gotta, ale až tady jsem se například dočetl, jaktože nebyl na vojně. Což až tady poprvé vyznívá v jednom z mnoha sympatických post mortem přiznání, kterými je kniha zaplněna s odůvodněním, že jeho životní prioritou byl zpěv. Publikace je to rozhodně i pro fanoušky přínosná, jinak důstojná, pečlivě zpracovaná a reprezentativní tečka za jednou velkou kariérou. A má tu cenu, za kterou se prodává.

Já jsem měl v Puppu maturitní ples. Dostal jsem od táty stovku a stačilo mi to na celej večer. A to už bylo revoluci 🙂