„Nevím, zda si veřejnost uvědomuje, jak hluboká současná krize je,“ říká v dnešním vydání podcastu 5:59 zkušený britský novinář Edward Lucas, který popisuje situaci, v níž se Evropa po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu ocitla. Z tohoto “katastrofického vývoje” přitom neobviňuje amerického prezidenta, nýbrž lehkomyslnost Evropy: „Neměli bychom obviňovat Donalda Trumpa z chyb, kterých jsme se sami dopustili. Nebyl to Trump, kdo nás přiměl v devadesátých a nultých letech snižovat obranné rozpočty. Nebyl to Trump, kdo nás donutil otevřít naše energetické systémy ruskému plynu. Není to Trump, kvůli komu jsme závislí na dodavatelských řetězcích, v nichž dominuje Čína. Není to Trump, kdo má na svědomí, že se naše politické systémy vzdálily občanům. Není Trumpova vina, že jsme otevřeli dveře dezinformacím a hybridní válce a že do našich politických systémů začaly proudit špinavé peníze. To jsou všechno věci, které jsme si způsobili sami, protože jsme byli hloupí, naivní a nejvíc ze všeho chamtiví. A teď se musíme vypořádat s důsledky.“

Dnešní epizodu podcastu 5:59 si rozhodně nenechte ujít. Náladu vám nejspíš nezlepší, ale pro dnešní dobu těžko může být relevantnější.

Znamená přechod kreativních práv na příběhy o agentovi 007 do amerických rukou opravdu “konec Jamese Bonda, jak ho známe”, jak se obávají mnozí příznivci téhle kultovní série? Podle filmového publicisty Václava Rybáře se rozhodně nedá vyloučit, že společnost Amazon bude chtít svou investici rychle zhodnotit a bude bondovský materiál vytěžovat, co to půjde, jako se to stalo jiné kultovní značce Star Wars poté, co se dostala do portfolia společnosti Disney. Součástí kouzla jistě bylo i dlouhé čekání na každý nový film z této řady. S inflací a nezbytným rozmělněním materiálu se dostavil i pokles zájmu fanoušků. James Bond je ale obrovský fenomén. Je vůbec možné, že se ho lidé přesytí, nebo se od něj odvátí, pokud noví majitelé kreativních práv nebudou ctít jeho nezaměnitelný styl? Václav Rybář v dnešní epizodě 5:59 pěkně shrnuje, v čem spočívá jedinečnost této série a jakým výzvám po odchodu posledního představitele titulní role Daniela Craiga do bondovského důchodu společnost Amazon teď bude čelit. Klidně protřepat, ale hlavně nenamíchnout fanoušky!

Od roku 2007, kdy na Mnichovské bezpečnostní konferenci vystoupil Vladimir Putin s projevem, který byl později mnohými označován za vyhlášení nové studené války (obsahoval kritiku unipolárního světa, ve kterém je Rusku - viděno z Moskvy - Západem vnucena podřadná role), asi žádný jiný projev na tomto fóru nevyvolal podobné odezvy jako ten páteční z úst amerického viceprezidenta JD Vance. Pozornost mu předem zajistil telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem, ale místo podrobností o tom, jak si Američané představují dohodu, která by ukončila válku na Ukrajině, z Vanceových úst zazněla plošná kritika Evropy a jejího údajného demokratického deficitu. Znamená to, že se Amerika s Evropou rozchází? Co z toho všeho plyne pro Evropu i pro Kyjev? A jak by měla vypadat mírová dohoda, která bude přijatelná pro všechny a dá Ukrajině dostatečné záruky? To v dnešní epizodě podcastu 5:59 rozebíráme s analytikem Evropského institutu pro bezpečnostní studia v Paříži Ondřejem Ditrychem, který dříve vedl Ústav mezinárodních vztahů v Praze.

Koalice a opozice svádí ve sněmovně zdánlivě nekonečnou bitvu o koncesionářské poplatky, respektive o jejich měsíční navýšení o - v souhrnné výši - 25 korun, což je částka, které si dnes reálně nikdo ani nevšimne. To ale nebrání odpůrcům poplatků, respektive kritikům médií veřejné služby z řad stávající opozice snášet tu více, tu méně relevantní argumenty proti stávajícímu modelu financování veřejnoprávních médií i proti těmto médiím samotným. V dnešní epizodě podcastu 5:59 sociolog médií Václav Štětka velmi jasně vysvětluje, v čem spočívá specifičnost a nezastupitelnost médií veřejné služby, co od nich koncesionáři za své peníze získávají a o co by s jejich trvající podfinancovaností i případným zánikem (zřejmě nenávratně) přišli. Rozebírá i různé modely jejich financování a vysvětluje, proč mu ten stávající i při své nedokonalosti nadále připadá v českém kontextu jako ten nejlepší a proč za nápadem sloučit ČT a ČRo v jedinou instituci nehledá ekonomické úspory, jimiž opoziční politici argumentují, ale spíš snahu snáze média veřejné služby kontrolovat a ovládat.

Ještě před několika lety byl Daniel Křetínský pro Francouze velkou neznámou a čelil tam spíš nedůvěře. O tom, jak se “oligarcha z východu” v relativně krátkém čase proměnil v očích Francouzů v člověka, který tvoří součást tamní ekonomické elity a stýká se s těmi nejmocnějšími, vypráví v dnešní epizodě podcastu 5:59 reportér deníku Le Monde a autor knihy “Mister K” o Danielu Křetínském Jérôme Lefilliâtre. Jaká je podle něj Křetínského byznysová metoda? Jací lidé pro něj ve Francii pracují? A jak se stalo, že se mu dnes francouzský spotřebitel v podstatě nemůže vyhnout? O tom všem je řeč v dnešním dílu 5:59, který zároveň uzavírá minisérii mapující budování Křetínského impéria a jeho myšlenkový svět.

Ať bude, co bude, horší než za Asada to nebude, shodují se vesměs Syřané, se kterými se náš reportér Milan Rokos bavil při své první návštěvě Sýrie od pádu režimu Bašára Asada. Co všechno se v zemi od chvíle, kdy tam - ještě za Asadovy vlády - byl naposledy, změnilo? Jak probíhá komplikovaný proces reorganizace a kádrové obměny bezpečnostních sborů, o něž se předchozí režim opíral? A co Syřané od nových pořádků, které v zemi nastoluje Ahmad Šara a jeho spolubojovníci z islamistické organizace Hajat Tahrír aš-Šám s problematickou minulostí (mj. vazby na al-Ká’idu), očekávají? Tenhle díl podcastu 5:59 jsme pojali reportážně - Milan, který o Sýrii i díky svým kontaktům referuje průběžně už od dob Arabského jara, v něm plasticky popisuje, co viděl, slyšel a zažil v postasadovském Damašku a Homsu, jež jsou pořád plné nadšení a euforie z pádu nenáviděného režimu, který má na svědomí nepopsatelné krutosti. Obavy z budoucnosti se ale samozřejmě vkrádají a i o nich v dnešní epizodě uslyšíte.

Kulturu zneužívání institucí a dalších nástrojů moci k politickému boji, kterou v Polsku nastolila minulá vládní garnitura (vedená stranou Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského), je těžké změnit ze dne na den - je to komplexní problém, vysvětluje reportér Seznam Zpráv a velký znalec Polska Filip Harzer, který pro dnešní vydání podcastu 5:59 rekapituluje poslední rok od nástupu koalice Donalda Tuska k moci. Realita, jak už to často bývá, zatím zaostává za očekáváním voličů. Tusk sice otočil kormidlem a vrátil Polsko do hlavního evropského proudu, ale řadu slibů se mu zatím splnit nepodařilo a možná ani nepodaří, mj. proto, že platí politickou daň za koaliční vládnutí.

„Dal průchod frustraci a bezmoci řady Američanů (...) Pomstil se za ně,“ vysvětluje v rozhovoru pro podcast 5:59 zpravodajka Deníku N Jana Ciglerová, proč tolik lidí ve Spojených státech zjevně sympatizuje s Luigim Mangionem, který zastřelil šéfa velké zdravotní pojišťovny. Je to po všech stránkách nezvyklý příběh - 26letý absolvent prestižních (a drahých) škol z dobře situované rodiny měl podle všeho před sebou spokojený život, o jakém ostatní mohou jen snít, místo toho ale svým extrémním činem vyhlásil - jak to sám popsal - boj „korporátní hamižnosti”, a pojmenoval tak řadu amerických bolestí. Jana ten příběh vypráví strhujícím způsobem i na základě vlastních zkušeností s americkým zdravotnickým systémem. A je na vás si říct, jestli je Luigi Mangione bezcitný vrah, nebo naopak empatický mstitel bezmocných a frustrovaných Američanů, kteří si kvůli pochybným praktikám zdravotních pojišťoven nemohou dovolit adekvátní zdravotní péči.

Jak je možné, že se brutální režim Bašára Asada, který má na svědomí nepopsatelná zvěrstva nejen z časů vleklé občanské války, zhroutil minulý týden tak rychle a prakticky bez boje? Jak říká v rozhovoru pro podcast 5:59 Heiko Wimmen, který působí jako expert International Crisis Group v Bejrútu a má na starosti i projekty v sousední Sýrii, Asadův režim doslova vyhnil zevnitř. Díky svým kontaktům v Sýrii nabízí Wimmen skvělý vhled do toho, jak probíhala ofenzíva povstalců i samotné obsazování Damašku, a pojmenovává hlavní výzvy, které teď před novými vládci Sýrie stojí. Poučený pohled člověka, který v regionu působí řadu let a vzhledem ke své práci často mluví s klíčovými aktéry - to je přesně ta věc, kterou od 5:59 můžete čekat. Pokud chcete lépe porozumět tomu, jak se v Sýrii o víkendu psaly dějiny, byli byste sami proti sobě, kdybyste si tenhle rozhovor nepustili. Pochybuju, že se jinde za půl hodiny dozvíte tolik co tady.

Vede cesta ke 40% volebnímu zisku, na který Andrej Babiš cílí, skrze videa Aleny Schillerové na TikToku? Anna Shavit, která o politické komunikaci přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a sama se podílela na řadě kampaní (včetně kampaní ANO a SPOLU), o tom pochybuje. Počet shlédnutí, lajků a sdílení je jedna věc, říká v rozhovoru pro podcast 5:59, počet získaných volebních hlasů ale úplně jiná. A dostat příslušníky Gen Z - tedy generace, která má k TikToku nejblíž - k volbám je podle ní mimořádně složitá disciplína: „Někdo by mohl zcela cynicky říct, že jsou to vyhozené peníze.” Zajímá-li vás pronikavý pohled člověka, který ví, o čem mluví, na aktivity Aleny Schillerové na TikToku nebo na poslední vítěznou kampaň Donalda Trumpa, rozhodně si aktuální epizodu 5:59 nenechte ujít.

Zamrzlá občanská válka v Sýrii se po letech relativního klidu znovu rozhořela. „Vědělo se, že režim Bašára Asada je oslabený. Ale že se okamžitě tak ‚rozpadne‘ a nebude se (povstalcům) téměř vůbec stavět na odpor, je překvapením asi pro všechny,“ říká v dnešním vydání podcastu 5:59 politoložka a islamoložka Zora Hesová, která popisuje, jak ozbrojenci z islamistické koalice Hajat Tahrír aš-Šám nahradili džihádismus nacionalismem a vytáhli znovu do boje. A i když neočekává, že konflikt v Sýrii dosáhne intenzity, kterou měl do roku 2017 (zejména kvůli vnějším faktorům, jež odvádějí pozornost i zdroje dřívějších zahraničních aktérů války jinam), nevylučuje, že Asadův režim může padnout. Pokud chcete rychle získat poučený vhled do ne příliš přehledné situace, nic dalšího nehledejte. Zora Hesová vám to na ploše 24 minut zevrubně popíše.

„Rusko pošle na zteč deset lidí a osm z nich v podstatě okamžitě zemře. Poté pošlou další skupinu, a po nich další, další a další. Ti vojáci přitom nemají žádnou dělostřeleckou podporu (o řádném výcviku ani nemluvě),“ popisuje v dnešním vydání podcastu 5:59 ruský exilový novinář Alexej Kovaljov nechvalně proslulou strategii “masomlýnku”, kterou Putinův režim uplatňuje na Ukrajině. Vysvětluje taky, že nejde jen o pohrdání hodnotou lidského života, ale o děsivý plán, jak se zbavit nežádoucích částí ruské společnosti (vězňů, sociálně slabých, lidí bez životních perspektiv) a ještě je při tom využít ke splnění válečných plánů. Je to deprimující poslech, ale pokud tomu tu necelou půlhodinu dáte, určitě si z rozhovoru odnesete spoustu postřehů a poznatků.

Pokud si chce Mezinárodní trestní soud (ICC) udržet roli garanta mezinárodního práva a lidských práv, které platí pro všechny, nemohl konat jinak, než konal, když vydal zatykač na izraelské představitele za způsob vedení války v Gaze, říká v rozhovoru pro podcast 5:59 výzkumný pracovník pražského Ústavu mezinárodních vztahů a odborník na Blízký východ Jan Daniel. Z široké škály reakcí, které tento krok vyvolaly, podle něj zřetelně vysvítá, „kdo se jak chce vztahovat k mezinárodnímu řádu tak, jak byl budovaný v 90. letech a v první dekádě 21. století“. Lze očekávat, že nástup nové americké administrativy Donalda Trumpa vystaví nejen ICC, ale i další mezinárodní instituce, o které se mezinárodní řád založený na pravidlech opírá, zátěžovému testu. Jak Jan Daniel dodává, je i v bytostném zájmu České republiky, aby tento řád, který měří všem stejným metrem bez ohledu na velikost a sílu jednotlivých států, vydržel. A to lze myslím těžko zpochybňovat.

Rozhodnutí orgánů státní správy vyslat do boje proti přemnoženým divočákům na severu Čech v oblasti postižené africkým morem prasat policejní odstřelovače vybavené termovizí, drony či vrtulníkem dalo do pohybu události, které se dají bez přehánění nazvat mysliveckou partyzánštinou. „Z vyjádření myslivců je patrné, jak jsou naštvaní, že mají v revíru "cizáky". Jsou totiž zvyklí být víceméně pány lesa a rozhodovat o tom, jak se bude se zvěří hospodařit,“ říká v podcastu 5:59 reportér Tomáš Novák. Místy mohou popisované události působit až komicky (i proto jsme si neodpustili odkaz na českou literárně-filmovou klasiku), v jádru jde ale o vážnou věc, jak taky Tomáš na závěr nezapomene dodat. Tuhle epizodu si rozhodně nenechte ujít.

„Je jasné, že Donald Trump měl nominace (lidí do své příští administrativy) už dopředu promyšlené a připravené. Nejmenuje do těch pozic lidi, kteří by mu mohli případně oponovat nebo ho držet v určitých mezích, ale především loajalisty, což taky znamená, že se chystá vládnout dost autokraticky,“ říká v dnešním vydání podcastu 5:59 Jiří Pehe. Jak dodává, v novém Kongresu mají republikáni převahu v obou komorách a svými lidmi Trump už během svého předchozího funkčního období obsadil Nejvyšší soud, takže „s výjimkou několika málo instancí v celém americkém systému nestojí Trumpovi v cestě vůbec nic, co by ho mohlo nějakým způsobem brzdit“. Podrobnější pohled na Trumpovy nominanty plus co od nich čekat, pokud projdou během svého schvalovacího slyšení v Senátu (např. u kandidáta na post ministra spravedlnosti Matta Gaetze to podle Jiřího Pehe vůbec nemusí být jisté - možná má ale spíše sehrát roli lakmusového papírku pro test loajality republikánských senátorů k Trumpovi), nabízí dnešní epizoda 5:59.

„Amerika vstoupila (zdánlivě) podruhé do stejné řeky, ta řeka je tentokrát ale podstatně hlubší a její proud je mnohem silnější než napoprvé,“ říká americký novinář Alex Kliment, který v rozhovoru pro dnešní vydání podcastu 5:59 rozebírá pravděpodobné příčiny i možné důsledky Trumpova volebního vítězství. A přináší celou řadu zajímavých postřehů. Například, že snaha demokratů postavit otázky spojené s genderem (včetně reprodukčních práv) do centra volební kampaně se jim nevyplatila, protože Trump dokázal účinně kontrovat a skrze myšlenky spojené s maskulinitou oslovit tradičně ne příliš aktivní voličskou skupinu mladých mužů, kteří v demokratické agendě vidí útok na jejich mužství. Volební výsledek tak krom jiného ukázal, že demokraté se potřebují invovat, protože se v očích rozhodující většiny stali elitářskou stranou odtrženou od reality, respektive vnímání světa ze strany obyčejných Američanů. A Harrisová prohrála nikoli proto, že je žena nebo příslušnice etnické menšiny, ale proto, že nebyla dobrou kandidátkou, což padá rovněž na vrub rozhodování Demokratické strany. Moc zajímavý pohled na to, co se stalo, i co se dá očekávat od Trumpa 2.0. Určitě si poslechněte celý rozhovor.

Rozhodne letošní prezidentské volby v USA bouřlivé dění na Blízkém východě? Preference obou kandidátů jsou podle průzkumů tak vyrovnané - zejména v tzv. swing states, kde se nakonec o celkovém vítězi bude rozhodovat -, že se to podle Jiřího Soboty z týdeníku Respekt rozhodně nedá vyloučit, byť by to v amerických dějinách byl jev celkem výjimečný. V dnešním vydání podcastu 5:59 reportér sdílí své postřehy právě z těchto klíčových států, které před volbami objel, a snaží se vylíčit i celkovou náladu v zemi před listopadovým hlasováním. Donald Trump podle něj teď v kampani udává tón a - jak říká - “je to spíše tak, že Kamala Harris se posouvá směrem k němu než on směrem k ní“. Vítěze předem odhadnout nelze, zato se zdá být jisté, že se Amerika ze své nynější rozpolcenosti hned tak nedostane. I k tomu má Jiří Sobota v podcastu 5:59 co říct.

Česká levice na tom snad nikdy nebyla hůř než teď, tvrdí v rozhovoru pro podcast 5:59 šéfredaktor deníku Alarm Jan Bělíček s tím, že to může ovlivnit další politický vývoj v zemi, např. to, jak bude vypadat vládní koalice po příštích sněmovních volbách. „Pro liberálně demokratickou společnost je autenticky levicová politika určitou hrází před nástupem krajní pravice,“ říká a na příkladu Slovenska dokazuje, že když sociální demokracie přestane být skutečnou sociální demokracií hodnou toho jména, může se snadno posunout do krajně pravicových, národoveckých a kulturně válečnických poloh, které dnes podle něj zaujímá Robert Fico a ke kterým má prý nakročeno např. i Kateřina Konečná se svou koalicí Stačilo! I proto si Bělíček myslí, že za současné situace by spojenectví SOCDEM se Stačilo! mohlo českou levici strhnout podobným směrem. A Andrej Babiš sám žádnou hrází proti krajní pravici podle Bělíčka rozhodně nebude, spíše motorem, který ji může dostat k moci. Koho zajímá dění na české levici a důsledky její nynější krize pro širší politiku a společnost, najde v dnešním vydání 5:59 myslím spoustu zajímavých postřehů a podnětů k přemýšlení.

Bylo by chybou se domnívat, že po likvidaci dlouholetého vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha je toto radikální šíitské hnutí existenčně ohroženo. Jak v dnešním podcastu 5:59 vysvětluje expert International Crisis Group Heiko Wimmen, který v Libanonu působí, Hizballáh zdaleka není na kolenou. Aby se ho Izrael úplně zbavil, musel by nejen provést mnohem větší invazi než doposud, ale musel by Libanon dlouhodobě okupovat. A to by ho stále velké ztráty. Stejně tak se nedá počítat s tím, že proti Hizballáhu povstanou sami Libanonci. To by pro kohokoli z nich bylo příliš nebezpečné, protože jestli je v Libanonu někdo, kdo se nezdráhá použít násilí, je to právě Hizballáh. Zároveň izraelské bombardování oživuje v zemi přízraky z časů vleklé občanské války. Je to znepokojivý, ovšem iluzí prostý pohled někoho, kdo situaci v Libanonu opravdu rozumí. Doporučuju si poslechnout celý rozhovor.

Nevelká obec Horní Lideč ze Zlínského kraje se ocitla v centru pozornosti, o kterou zcela jistě nestála. Tamní obyvatelé v referendu rozhodli, že nechtějí mít naproti základní škole, a vlastně vůbec nikde v katastru obce, domov pro seniory, který už byl přitom zafinancován z externích zdrojů a začal se stavět. Jedním z hlavních argumentů odpůrců přitom bylo, že by se děti z vedlejší školy musely každý den dívat na staré, umírající lidi, což by je mohlo traumatizovat. V podcastu 5:59 téma rozebíráme s reportérkou Ivanou Svobodovou z týdeníku Respekt, která s místními rozmlouvala, a do celospolečenského kontextu pak hornolidečské NE domovu pro seniory zasazuje sociolog Pavel Pospěch z Masarykovy univerzity v Brně, který upozorňuje na politickou dimenzi celé věci. Vidí za tím totiž nejen obecnou tendenci zdejší společnosti vytěsňovat a zneviditelňovat stáři, umírání a péči o nemohoucí, ale také zprávu pro tuzemské politické špičky, aby téma zvedly a promítly do veřejné politiky.