Na rodiče nejde nakládat tolik? A na učitele ano? Jste vtipná, jak píšete, že rodiče jsou často ze svého (jednoho) dítěte s ADHD unaveni. Ano, jistě jsou, já jsem to jako rodič zažila. Ale úplně ignorujete fakt, jak unaveni jsou učitelé, kteří těch ADHD dětí mají obvykle kolem 2 až 3 v každé třídě - mezi dalšími 20 - 30 dětmi. Mohu srovnávat z pozice rodiče a učitele zvládání dítěte s ADHD. Rodič má daleko více "pák" a prostředků, jak výchovně působit. Prostě je to fakt. Syndrom PDA má zvládnout rodič doma, třeba s pomocí psychoterapie, kognitivně behaviorální terapie atd. - tak, aby dítě bylo schopno ve škole fungovat - pokud to nedokáže, neměl by ho do školy dávat.
Profil PDA nezvládnete, je to celoživotní záležitost, Pokud je za tím úzkost, je KBT nevhodná a samozřejmě i tlak. Skvěle funguje kreativita a autonomie - třeba udílení různých kompetencí v kolektivu apod. Rodiče dětí s ADHD mají jedno dítě, ale většinu času - zejména zažívají uvolnění frustrace, které nastává po návratu ze školy, kde se celý den snažilo přizpůsobit. Důvod, proč ale 70 % užívá antidepresiva je jiný: tlak okolí včetně rodiny a tlak systému (MŠ a SŠ): popírání rodičovských kompetencí, zvaní "na kobereček", tlak na medikaci dítěte ze strany učitelů, tlak na přestup, tlak, aby opustili zaměstnání a v neposlední řadě i oznámení OSPODu, že dítě rodič nezvládá nebo se mu dostatečně nevěnuje. Výchova takového dítěte však stojí více energie, a to mnohonásobně. Rodiče ale mají následně pocit, že selhali, když jim to okolí tvrdí.
Před zavedením inkluze jsme na škole neměli žáky s LMP. A to jsou - spolu s žáky s poruchami chování z problémových rodin - ti nejnáročnější na čas a energii učitele. Žádný přínos v jejich zařazení do ZŠ opravdu nepozoruji - ani pro ně, ani pro nikoho dalšího.
Také si myslím, že v tom není přínos. Právě kvůli nedostatečné podpoře, nedostatečným znalostem ze strany učitelů, nekompetentních asistentů, nedostatku pomůcek a zejména - jak říkáte - příliš početným třídám. Nikoliv proto, že chodí do běžné školy, to bychom přinejmenším popírali onu rovnost a vyčleňovali ty, kdo zapadají do systému a ty, kteří ne.
Učitel nemá jak zjistit, že jeho žák mohl projít raným traumatem - pokud mu to rodič nesdělí. Nicméně - i tady platí, že se sice s dítětem musí jednat citlivě, ale neznamená to, že bude mít učitele pouze pro sebe. A ohledně PDA - dítě s PDA by si měl rodič ideálně vzdělávat sám. Učitel prostě nemá čas na to mu vysvětlovat, proč zrovna tento pokyn by měl vyplnit, na dohadování se o každém pokynu v klasické škole prostě není prostor. Hodina má pouze 45 minut a je tam ostatních 20 dětí. Opravdu jsem toho názoru, že pokud dítě není schopné s dopomocí asistenta pracovat tak, aby nenarušovalo výuku ostatních dětí - a aby mělo jeho vzdělávání nějaké měřitelné výsledky - tak prostě do hlavního vzdělávacího proudu nepatří.
Profil PDA se právě velmi často objevuje u nadaných dětí, ale i u jiných zdravých dětí. Nejde o diagnózu, Pokud ho má vzdělávat sám, musely by k tomu existovat podmínky - máme povinné vzdělávání a máme k němu rovný přístup, nelze na rodiče nakládat tolik.
Mýlíte se. Mezi mými žáky byla i historicky nejmladší vyučující na Karlově univerzitě - nebo slečna, která je jednou z pouhých dvou žen - operátorek v našich jaderných elektrárnách. Mezi mými bývalými žáky je třeba i velice oceňovaný fotograf a úspěšná módní návrhářka, několik sportovních reprezentantů a i velká řada dalších, kteří ve svém oboru vynikli. Což, s přihlédnutím k tomu, že jsme malá venkovská škola, může znamenat buď to, že nám sem přidávají něco do vody - nebo to, že s nadanými dětmi umíme pracovat. Ovšem - když se nad tím zamyslím, tak to bylo všechno PŘED masivním zavedením inkluze. Je otázkou, zda bychom s nimi dokázali takto pracovat dnes, za současných podmínek.
Masivní zavedení inkluze neznamená, že je ve školách výrazně žáků s potížemi. Jde jen o změnu přístupu. Samozřejmě, že běžná autoritářská výchova potíže dětí skryla navenek. Nicméně potíže mají dodnes - kupříkladu lidé s ADHD umírají v průměru až o 10 let dříve, a to zejména kvůli sebevraždách. Nicméně - nadaných je o dost více, ale často se potýkají se školním neúspěchem a myslí si naopak, že ve škole byli hloupí. Ti, které zmiňujete nejspíše lépe zapadali do systému a neměli tak výrazně nerovnoměrný vývoj, který jejich silné stránky zastínil.
I děti s ADHD lze vychovat - a rozhodně nelze tolerovat všechno - například ubližování ostatním. Bezpečně poznám dítě s ADHD, kterému se rodiče věnují a respektují doporučení školy a PPP - od dítěte s ADHD, jehož rodiče tato doporučení nerespektují a pouze "mávají papírem". A je v bytostném zájmu toho dítěte, aby ho rodiče naučili s jeho handicapem pracovat, protože v budoucím životě už na něj nikdo brát ohled nebude.
Většina rodičů dětí s ADHD je vyčerpaná a bezpečně to nepoznáte, jak se jim věnujete. Jsou různé stupně, různá kombinace projevů. Nicméně ADSHD jistě není jediný problém. Strašné třeba je, jak neznají problematiku "raného traumatu" nebo "PDA" - tam je to nejčastěji zaměňována se špatnou výchovou a tím, že se rodiče dítěti nevěnují. Kolik učitelů o tomto problému něco ví?
OK - takže stručně: raději budu mít ve třídě 5 nadaných, sociálně nevyzrálých, dětí - než jedno s vážnou poruchou chování nebo dvě s LMP. Vyzkoušeno mám všechno, takže opravdu vím, o čem píšu.
Zřejmě se vám spíše nepodařilo nadané identifikovat. Ostatně "odhalena" jsou jen 4 procenta. Doporučuji například texty od společnosti Quido.
Většina učitelů se, samozřejmě, vzdělává. Navíc - pár zkoušek ze speciální pedagogiky má snad každý učitel. Nicméně většina metod speciální pedagogiky je v kolektivu 30 dětí buď zcela neuplatnitelná - nebo neefektivní.
Nemám tu zkušenost. Nejen jako rodič, ale i jako učitel. Když jsem kolegy seznamovala s tím, že ADHD má řadu dalších než je hyperaktivita (která navíc s věkem většinou mizí nebo se zmenšuje), dívali se na mne nevěřícně. Na pedagogických poradách navrhovali kárná opatření právě vůči dětem se speciálními potřebami, aniž by tušili, že jde o jasný příznak.
Asi mluvíme každá o něčem jiném. S nadaným dítětem, které vydávání zvuků projevuje třeba nudu, se snadno domluvím. Vždycky jsem to zvládla. Protože rozumové schopnosti nám nebrání se pochopit. S dítětem s LMP, které vydáváním zvuků vyjadřuje frustraci z toho, že vůbec nerozumí ničemu z toho, co se ve škole děje, se domluvit nejde. Právě proto, že má tu mentální nedostatečnost. Nedokáže pochopit, že nemůže jít domů, že se nemůže válet po zemi, že by mělo něco dělat, když by chtělo spát. A vy ho tam máte v afektu - a kromě něj tam máte přes 20 dalších dětí, které opravdu nesedí v tichosti a nečekají, jak vy to s tím jedním vyřešíte - a kromě toho byste asi taky měla učit.
Děti s nadáním nevydávají zvuky jen proto, že se nudí. Sociální a emoční zrání nervové soustavy je pomalejší, protože zažívají různé emoce, protože ani oni některým sociálním situacím nerozumí.
Pro tyto děti by bylo ideální vyučování v malých skupinách se speciálním pedagogem. Velký kolektiv dětí je pro jejich psychiku extrémně zátěžový, domnívala jsem se, že to je všeobecně známá věc.
Malé kolektivy by se jistě hodily a je chyba, že nejsou. Znalosti speciální pedagogiky by měl mít každý - skutečnost je taková, že většina pedagogů se domnívá, že ADHD znamená, že se dítě vrtí. 50 dalších příznaků nezná nikdo. Vzdělání učitelů bylo před lety opravdu nedostatečné, ale je možnost doplnit si znalosti v průběhu.
Jasně jsem psala, že ADHD není problém - pokud není spojeno s vážnými poruchami chování. Sama mám dceru s ADHD, studuje vysokou školu. Autismus je příliš široký pojem - znám děti s PAS, které normálně ve třídě s dopomocí fungují a zvládají - a pak znám děti s PAS , které jsou přímým ohrožením pro své okolí.
Od toho jsou asistenti. Děti s funkčním autismem a ADHD do speciálních škol nepatří. Samozřejmě je podpora asistenty pedagoga, kteří by měli být mnohem vzdělanější, než je tomu dnes. A také lépe ohodnoceni.
Jak? jako že žerou pastelky a kejhají do výkladu? Nebo že po svých spolužácích házejí ostré předměty? Víte, co je problém? Že mimořádně nadané dítě za těchto podmínek prostě nemůžete adekvátně rozvíjet - protože veškerý čas a energii vám zaberou ty děti, které mají handicap...a které občas přes veškerou snahu a péči rozvinout moc nejde.
Ano, chovají se tak. Jelikož kognitivně se rozvíjejí mozek, ale nestíhá v oblasti sociální a emocionální. Myslela jsem, že toto je pro učitele poměrně známou věcí.
A velká část naopak ano. A mnozí z těch, kteří mi oponovali, na klasické ZŠ neučí a s těmito problémy se nesetkávají. Učitel z výběrového gymnázia (nebo z hudební školy) opravdu tyto osobní zkušenosti nemá. Pokud by je pár let měl, patrně by změnil názor.
Kupříkladu pediatr Cyril Matějka nedávno popisoval, kolik dětí s autismem je v každé třídě - zhruba dva. Bylo to tak vždy, jen nebylo tolik diagnostiky a děti často byly trestány pedagogy za své projevy. Mimochodem on sám přiznal, že mu byl diagnostikován autismus a ADHD - myslíte, že pokud by šel do speciální školy, vystudoval by medicínu? Odkaz
A velká část naopak ano. A mnozí z těch, kteří mi oponovali, na klasické ZŠ neučí a s těmito problémy se nesetkávají. Učitel z výběrového gymnázia (nebo z hudební školy) opravdu tyto osobní zkušenosti nemá. Pokud by je pár let měl, patrně by změnil názor.
Má, kupříkladu mimořádně nadané děti se často projevují přesně tak, jak jste popsala.
Takže pohled z druhé strany. Ano, stává se, že školy nejsou nadšené z přijímání žáků, kteří mají nějaký handicap. Handicap fyzický obvykle nevadí, mnoho školy už je bezbariérových. Daleko problematičtější bývá začlenění dětí s mentální nedostatečností nebo s poruchami chování. Běžné ADHD a dys-poruchy už nikdo ani neřeší, takové dítě (děti) je prakticky v každé třídě. Většina učitelů totiž ví ze zkušenosti, že inkluze dětí s vážnějšími poruchami chování - a inkluze dětí s LMP do běžných tříd je obrovská, kolosální, pitomost. Je to něco, co není prospěšné ani pro ty děti samotné - ani pro děti ostatní. Zažila jsem dítě, které se v hodině válelo po zemi mezi lavicemi a kokrhalo nebo štěkalo. Zažila jsem chlapce, který při sebemenší osobní nepohodě napadal ostatní (včetně pedagogů) vulgárními výrazy a nebo po nich házel předměty (včetně nůžek nebo židlí). Zažila jsem dítě, které občas sežralo (jinak se to říct nedá) papír, který dostalo na psaní, nebo také komplet voskovky. Zažila jsem spoustu věcí, které by mi nikdo (kromě zkušených učitelů) nevěřil, kdybych je sem napsala. A ne, nejsem speciální pedagog. Kdybych chtěla pracovat jako speciální pedagog, vystudovala bych speciální pedagogiku. Já jsem učitel. Baví mne učit. Pro hodně "speciální" děti mají být speciální školy. Autorce článku bych přála učit ve třídě, kde mezi 30 žáky jsou 2 s vývojovou dysfázií, 3 s ADHD (z toho jeden s vážnými poruchami chování), 1 dítě s diagnostikovanou LMP (reálně spíše se střední - a k tomu s vážnými poruchami chování) a 3 děti cizojazyčné (3 různé mateřské jazyky). Reálná třída před 3 roky.
Jistě víte, že v učitelské skupině, kde se toto téma diskutovalo, velká část vašich kolegů tento Váš postoj nesdílela.
Jsme osvojitelé a máme jedno dítě. Přáli jsme si ještě jedno a uvažovali jsme o druhém. Byli jsme otevřeni právě pěstounské péči, ale ve stejném kraji, kde jste neuspěli, nám to rozmluvili. Do jisté míry to chápu, kvůli osvojenému dítěti a případné další ztrátě, kterou by zažilo. Myslím ale, že to měli nenechat na našem uvážení. Pěstouni jsou tolik třeba!
Pěstouni jsme od roku 2007. Prošli jsme prověřením , byli zařazeni do registru a kraj nàm vytipoval děti. Vše bylo v pořàdku až do chvíle kdy se nàm do života přimíchala dvouletá velmi nemocná holčička, která ( podle Ústeckého kraje) nebyla vhodná do pěstounské péče a lépe jí prý bude v ústavu. Nebylo jí lépe. Holčičku jsme v ústavním zařízení navštěvovali ( s povolením její matky) a bylo evidentní,že se její zdravotní stav zhoršuje. I přes odpor kraje jsme si podali žádost k soudu a dva roky se soudili. Kraj trval na umístění do DD. Vyhràli jsme až u nejvyššího soudu a ďítě mohlo vyrůst v naší rodině. Kraj nàm to ale nikdy neodpustil a když děti dorostly a většina jich opustila hnízdo, dělali nàm problémy při naší snaze přijmout do PP ještě jednu sourozeneckou dvojici. Tedy děti pro které se těžko hledá rodina. Opět jsme museli projít celým prověřovàním, které trvalo 2 roky. ,Což je extrém !Po zařazeni do registru jsme údajně nebyli vhodní pro žàdné z dětí, kterých jsou v ústeckém kraji plné DD.Kdykoli jsme chtěli přijmout děti pro které se hledala rodina pomocí medailonků, kraj dal zamítavé stanovisko. Další dva roky trvalo než jsme byli vytipovaní pro sourozeneckou dvojici. A to pouze protože tou dobou bylo nutné umístit do rodin více dětí. Od podání žádosti ,do příchodu dětí ( u prověřených pěstounů ze zkušenostmi a toleranci k etniku u zdravotním rizikům) v kraji kde je nejvíce dětí v DD, uběhly 4 roky. Něco evidentně nefunguje v zájmu dětí. A nezájem o pěstounskou péči to není.
Díky za lidi jako jste vy, jste skvělí! Jinak Ústí je v tomhle smutně proslulé...
Nějak mi uniká smysl toho řešit a kontrolovat, co školní jídelny nabízejí nyní, když ještě nová vyhláška neplatí, ale brzy už bude. To je jak jít demonstrovat proti stávající vládě dva dny před volbami....
Máte to v textu, Jde o to, že je třeba podpořit připomínky k novele, protože právě tato opatření tam bez připomínek zapracována nebudou.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Jak "nelze na rodiče nakládat tolik"? Přece to dítě se narodilo jim a ne škole nebo pedagogovi, který má vzdělávat co nejlépe celou třídu a k tomu má - věřte, nevěřte -doma ještě vlastní děti. A učí třeba už desítky let. Škola není zaopatřovací ústav, kam rodič dá dítě, aby si od něj odpočinul. Ne život není spravedlivý k nikomu, jeden se má líp, jeden hůř, ale je to rodič, který se rozhodl mít dítě a nese za něj hlavní zodpovědnost.
1 odpověď
2
Sledujících
1
Sleduje
2
Sledujících
1
Sleduje
Opakuji: vzdělání je povinné a rovné. Má ho plní stát, nelze po rodičích vyžadovat, aby za něj suplovali tuto roli rodiče. Tím spíše, že by tím poslal celé rodiny do těžké až neúnosné sociální situace.
2 odpovědi