Mě se stejná čísla ukazovala když pak přišla těžká chvíle. Začal se mi pak i svírat žaludek z pocitu "co zas přijde". Tak sem si řekla, že takhle ne a když sem viděla stejná čísla, začala sem si říkat, že je to láska, nebo něco pěkného a obrátilo se to. Jestli existuje anděl strážný, tak mě vyslyšel.
Skončila sem na pracáku, když se firma, ve které sem pracovala, dostala do krize. Podpora mi vypršela, manželův příjem o pár korun přesahuje nárok na přídavky na dítě. Hypotéka se prý do nákladů na bydlení nepočítá, je to investice do budoucna. Zálohy na el. sme stáhli, co to šlo a doufáme, že do vyúčtování budu mít práci a nedoplatek stáhneme. Aktuálně jsem úplně bez příjmu, jedeme nadoraz, ale nenašla jsem žádný příspěvek, o který by mělo smysl požádat. Práci aktivně hledám a doufám, že se brzo zadaří, aby už jsme byli z té šlamastiky venku. Jo hold, asi sem udělala někde něco blbě....
Pár dní před porodem se mě lékař ptal, jestli chci rodit přirozeně. Do té doby sem neviděla důvod, proč ne. Řekl mi, že to úplně nevidí, že sem malá, úzká, že to možná bude problém, ale že uvidíme. To pro mě byla novinka. Když se rozběhl spontánní porod a došli sme do finálního tlačení, byla u mě porodní sestra. Porod nepostupoval, přišel doktor, který se snažil stůj co stůj odrodit přirozeně. Tlačila sem hodinu a dítě se nehlo. Při větě "když zatlačíte tak (naštěstí to prostě nešlo), aby se hlavička dostala za jedno místo, už se nebude vracet zpátky" v tu chvíli sem dostala opravdu hrozný strach, co by se stalo, když by se ta hlavička tam dostala (že by to dopadlo podobně, jako v tomhle případě). Naštěstí dítěti začaly klesat ozvy, sestra zavolala dalšího lékaře, který mě prohlédl a řekl, že nemám šanci přirozeně odrodit. Valili sme na sál. Měli sme štěstí. Musí to být naprosto šílené, zažít něco takového...😢
Z toho článku mám divný pocit. Všechno špatně na obou stranách - naštěstí je tu pán, který díky své vlastní zkušenosti, může varovat všechny ostatní muže. Pak je tu maminka, jejíž chovaní se zdá býti nezdravé. Ale otázkou pro mě je, jak zdravě se tento muž skutečně ve vztahu choval a co by k tomu pověděla ona maminka...
Někdo se tu zmiňoval o svobodě a já si říkám, jestli se jedná o svobodu nebo "svobodu". Dyť pokud je člověk svobodný, proč mu vadí svoboda druhých a zvláště pak dětí? Že křičí? Radují se? Žijí? Protože vaše výchova proběhla v době, kdy jste museli být hodné děti a vědělo se, jak se hodné děti mají chovat, a tak dnešní děti musí být stejné, to je jediné správné? Protože to přeci neexistovalo, aby (doplňte)?
Děti jsou úžasná zrcadla svých rodičů, ale i společnosti do které přicházejí!
Co když nám ukazují, jak je to skvělý si zakřičet, zajásat a chtějí abysme si to znovu dovolili, přesto že "se to nesmí"(je potřeba být hodný, jinak šéf chytne na prémie, nedá se nic dělat/ve světě dětí=mamka nedovolí, taťka nekoupí! Pozor!).
Zajímalo by mne, když byla ta tehdejší výchova lepší, proč se v ní pořád nepokračuje? Dyť dnešní rodiče jsou potomci výchovy, která byla údajně ta správná. (Za mne) byla svazující a (za mne) to je ten důvod, proč je to teď v druhém extrému "volné výchovy".
A ano, sem matka, a ano moje dítě křičí a raduje se a žije. A ano, někdy je toho moc a ano, učím ho, že se nekřičí, že ostatní na to nejsou zvědaví a že to ostatní obtěžuje. Ale proč, proč nás tolik obtěžuje křik dětí? Není to spíše problém toho, koho to obtěžuje, že ho to obtěžuje? (A ano, často včetně mě!)Jak moc sme skutečně sami svobodní, když nám vadí svoboda v té nejčistší (dětské) podobě? Proč nám to vadí? Čí je to skutečně problém a co je ve výchově správné? Kdo udává hranice co ještě jo a co už ne? A proč je to napříč světem (národy) často velmi odlišné?
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Až mi hrkly slzy 🥺