Rok 2024 přinesl nečekané zvraty. Největším vítězem roku jsou bezpochyby Motoristé, kteří v čele s Filipem Turkem a Borisem Šťastným ukázali, že jasné poselství a odvaha k akci dokážou oslovit voliče napříč republikou. Stali se nejen nadějí pro voliče hledající novou alternativu, ale také důkazem, že autentická politika může fungovat. Klíčové bude, zda Motoristé zvládnou tuto dynamiku udržet i bez Turka, který se rozhodl nekandidovat do Sněmovny.

Na opačné straně spektra stojí Markéta Pekarová Adamová, jejíž TOP 09 balancuje na hraně zániku. Její označení za „nejúspěšnější lobbistku“ spíše vystihuje smutnou realitu: více PR než skutečné politiky. TOPka bez koaličních partnerů by se mohla ocitnout na stejné cestě jako Piráti, kteří letos zažili černý rok – ztráta předsedy, ministerského křesla i podpory voličů.

Otázka zní: Kam dál? Motoristé ukazují potenciál stát se hybatelem na politické scéně, pokud si udrží autentičnost a programovou jasnost. Naopak TOP 09 a další strany bojují spíše o přežití než o skutečné změny. Pro nás občany zůstává nadějí, že nové tváře jako Turek či Šťastný přinesou svěží vítr a kulturu dialogu, kterou česká politika zoufale potřebuje.

Přejme si, aby příští rok přinesl méně hádek a více řešení. Váženým čtenářům přeji klidné svátky bez tíhy politické reality a do nového roku více důvodů k optimismu.

TOP 09 se pod vedením Pekarové Adamové mění na politickou hříčku, která zcela ztratila ideový kompas i strategii. Strana, která kdysi reprezentovala konzervativní a liberální voliče s důrazem na rozpočtovou odpovědnost, zahraniční politiku a proevropský postoj, se nyní utápí v chaotických rozhodnutích a personálních pokusech. Nejnovější příklad – snaha zapojit do svých řad exministra zahraničí Jana Lipavského – ukazuje hlubokou personální krizi a nedostatek vize, kam vlastně TOP 09 směřuje.

Lipavský, jehož působení v čele ministerstva zahraničí bylo spíše rozpačité než inspirativní, představuje ukázkový příklad „politického dítěte“. Chybí mu hlubší znalosti i zkušenosti, ale díky mediálnímu prostoru a stranickým kalkulacím se dostává na výsluní. Jeho přechod z Pirátů do TOP 09 je spíše ukázkou oportunismu než skutečného přesvědčení. Kandidatura v Libereckém kraji, kde nemá žádné vazby ani podporu, působí jako další zbrklý krok strany zoufale hledající nové voliče. Liberecký kraj navíc představuje náročné prostředí, kde TOP 09 historicky neuspěla a kde Lipavský svým působením může spíše poškodit koalici Spolu než přinést kýžený zisk.

Pekarová Adamová se mezitím stylizuje do role lídryně s přesahem, ale její působení je často jen prázdnou mediální hrou. Proměna její kanceláře předsedkyně Poslanecké sněmovny v „malé ministerstvo zahraničí“ ukazuje spíše na absenci priorit než na politický talent. Představa, že Lipavský má být pro TOP 09 řešením, je pak spíše tragikomická. Pekarová i Lipavský jsou typičtí představitelé „PR politiky“, která postrádá hloubku, vize a výsledky

Incident v Aši je smutným, ale bohužel nikoliv ojedinělým příkladem, jak hluboké problémy zanedbaných regionů, obchod s chudobou a nedostatečné systémové řešení vedou k eskalaci konfliktů zasahujících klíčové oblasti, jako je zdravotnictví a školství.

Plně podporuji krok zmíněné dětské lékařky, která se rozhodla chránit své bezpečí a důstojnost jasným nastavením hranic. Je nepřijatelné, aby zdravotník, jehož úkolem je pomáhat, byl ohrožován agresivními jedinci. Ochrana lékařů i učitelů musí být prioritou, protože jejich práce tvoří základ společnosti.

Zároveň je však třeba si otevřeně přiznat, že neziskové organizace, které mají pomáhat sociálně slabým, často selhávají ve svém poslání. Namísto toho, aby učily odpovědnosti, podporovaly vzdělání a integraci do společnosti, mnohdy pouze udržují systém závislosti a pasivity. Pokud budou neziskové organizace místo reálné pomoci přispívat k tomu, že si sociálně slabé rodiny osvojí způsoby, jak obcházet zákony a systém, nepohneme se kupředu.

Neziskové organizace musejí být motivovány a kontrolovány tak, aby skutečně vedly své klienty k aktivnímu začlenění do společnosti, nikoliv k životu s nataženou rukou. Sociální byty a další podpory mají smysl jen tehdy, pokud se s nimi pojí odpovědnost, jasná pravidla a dohled nad jejich dodržováním.

Pokud stát nezačne tyto problémy řešit systémově – a to posílením policejní přítomnosti, motivací odborníků k práci v těchto regionech, legislativními opatřeními proti obchodu s chudobou a zásadní reformou sociální politiky – bude napětí dále eskalovat a důsledky budou trpět ti nejzranitelnější.

Marek Benda, dlouholetý poslanec a předseda poslaneckého klubu ODS, svým výrokem „Neporazí nás ani náhodou“ směrem k Motoristům demonstroval nejen aroganci, ale i zásadní nepochopení aktuálních nálad ve společnosti. Tento přístup není novinkou, ODS dlouhodobě selhává v reflektování změn na politické scéně a často místo věcné debaty volí zesměšňování svých oponentů.

Je paradoxní, že právě Benda, který symbolizuje stagnaci a neschopnost modernizovat pravicovou politiku, kritizuje Motoristy jako „Václav Klaus revival.“ ODS by se měla spíše zaměřit na to, proč Motoristé získávají podporu, než pokračovat v přehlížení vlastních problémů. Když takové osobnosti, jako Boris Šťastný, opouštějí řady ODS a přidávají se k Motoristům, je to jasný signál, že strana selhává v nabídce atraktivní vize pro své členy i voliče.

Pokrytectví vedení ODS spočívá v tom, že zlehčují Motoristy jako nevýznamný subjekt, zatímco realita ukazuje opak. Neochota přiznat, že nové subjekty vznikají jako reakce na neschopnost tradičních stran řešit problémy, je důkazem ztráty kontaktu s voliči. Motoristé nejsou jen o Klausovi, ale o reálné nabídce alternativy vůči stárnoucím a vyčerpaným stranám, jako je ODS.

Pokud bude vedení ODS nadále ignorovat signály ze společnosti a spoléhat na výsměch, riskuje, že skončí jako nevýznamná kapitola v historii české pravice. Motoristé, na rozdíl od Bendy a jeho kolegů, ukazují ochotu naslouchat a přinášet řešení, což je přesně to, co česká politika potřebuje.

Plán koalice odvolat Karla Havlíčka z postu místopředsedy Poslanecké sněmovny je ukázkou totální politické nekompetence a odtržení od reality. Místo řešení zásadních problémů, které sužují zemi – jako je inflace, krize ve školství, financování sociálních služeb či důvěra veřejnosti v instituce – se vláda pouští do zbytečného politického divadla. Tento krok není jen krátkozraký, ale přímo sebevražedný. Hnutí ANO si totiž na této akci jen přihřeje svou polévku oběti a posílí svou pozici před volbami, zatímco vládní koalice se u veřejnosti dokonale znemožní.

Vládní poslanci, zdá se, nepochopili, že voliči je nevolili proto, aby vyhrožovali opozici, ale aby něco změnili. Místo toho, aby ukázali, že jsou schopni konstruktivní práce, snižují se na úroveň obstrukcí a naschválů. Jejich chování je ostudné a zrazuje základní principy politické odpovědnosti. A Jakob z TOP 09, který tuto tragikomedii vede? Jeho snaha vypadá spíše jako exhibice dvorního šaška než seriózní politika. Místo hledání řešení problémů národa se s chutí angažuje v této frašce, která ukazuje pouze bezradnost a chaos koaliční politiky.

Pokud koalice skutečně Havlíčka odvolá, dá ANO přesně to, co chce – další munici pro roli mučedníka. Vládní strany riskují, že tím podkopou nejen svou vlastní pozici, ale také důvěru veřejnosti, kterou si už tak po dvou letech nevýrazného vládnutí sotva drží.

Je smutné sledovat, jak dnešní politici systematicky rozdělují národ. Místo toho, aby se snažili sjednotit společnost a hledali řešení pro reálné problémy, vsázejí na vyvolávání rozporů, nevraživosti a polarizace. Tento přístup zanechává stále více voličů bez naděje a jasné volby. Politika by měla být o službě lidem, nikoli o prohlubování příkopů mezi nimi.

Zvláště v oblasti ekonomiky a sociální politiky je tato situace alarmující. Politici buď slibují nereálné zázraky, které nikdy nepřijdou, nebo přehlížejí skutečné potřeby obyčejných lidí. Sociální politika, která by měla být pilířem podpory nejzranitelnějších skupin, často selhává, zatímco ekonomická opatření nejsou dostatečně prorůstová ani stabilizační. Místo hledání dlouhodobých řešení se hraje na populismus, který pouze prohlubuje nejistotu a frustraci.

Možná řešení vidím v novém subjektu, který by mohl přinést čerstvý vítr, nebo možná v Motoristech, kteří by mohli oslovit část voličů hledajících alternativu. Ať už to bude kdokoli, je zřejmé, že změna je nezbytná – nejen v přístupu k lidem, ale také v samotném stylu politiky, který by měl být zaměřen na spolupráci, ekonomickou stabilitu a sociální spravedlnost, nikoli na rozdělování společnosti.

Tento případ je mimořádně alarmující a ukazuje na vážné selhání celého systému, který má chránit děti a zajistit bezpečné prostředí ve školách. Jak je možné, že člověk s podobnou minulostí dostal znovu příležitost vrátit se k práci pedagoga? Rodiče, kteří s důvěrou svěřují své děti do škol, právem očekávají, že budou v bezpečí, a že pedagogové budou nejen odborně, ale především morálně na úrovni.

Příběh tohoto učitele vyvolává otázky, zda stávající pravidla pro kontrolu a zaměstnávání pedagogů jsou dostatečná. Jak je možné, že člověk odsouzený za sexuální zneužití nezletilé mohl po pěti letech zákazů znovu nastoupit do školy? Co více, opětovné selhání ukazuje, že původní trest a opatření zjevně nestačily k tomu, aby se takové chování neopakovalo.

Podmíněné odložení trestu na základě docházky k terapeutovi je sice pochopitelný krok směrem k nápravě pachatele, ale bezpečí dětí musí zůstat absolutní prioritou. Je třeba si uvědomit, že ani dobrá vůle obžalovaného, ani jeho snaha o nápravu nemohou odstranit bolest a trauma, které způsobil svým obětem a jejich rodinám.

Tento případ by měl být budíčkem pro školství, soudnictví a všechny odpovědné instituce. Je třeba zavést přísnější kontroly při přijímání pedagogů, jasná pravidla pro osoby, které se v minulosti provinily vůči nezletilým, a zároveň poskytovat podporu školám i rodinám, aby podobným situacím mohly předcházet.

Na závěr se musíme ptát: Kdo nese odpovědnost za to, že tento člověk znovu učil? Jak se mají cítit rodiče, jejichž děti jsou v rukou systému, který takto selhává?

Rozhodnutí vlády a koaličních poslanců nepodpořit zvýšení financování prevence závislostí je smutným důkazem, že prioritou nejsou lidé, ale krátkodobé úspory a politické kompromisy. Přitom prevence je klíčovým nástrojem, který šetří nejen veřejné finance, ale především životy a zdraví. Tvrzení, že „na prevenci není,“ působí obzvlášť absurdně ve světle faktu, že příjmy z nově schváleného zákona o psychomodulačních látkách by tuto částku pokryly. Nejde tedy o peníze, ale o vůli.

Vládní přístup je projevem hlubokého selhání. Programové prohlášení, kde se prevence označovala za prioritu, se ukazuje jako prázdná fráze. Místo investic do řešení závislostí, které se dlouhodobě vyplatí, sledujeme škrtání a rezignaci na sliby. Zvlášť alarmující je, že někteří poslanci dokonce označují prevenci za „zbytečnou.“ Taková ignorace odborných poznatků je šokující a nebezpečná.

Neschopnost navýšit financování znamená, že nejenže nebudou rozšířeny služby pro závislé na alkoholu či digitálních technologiích, ale mnohé stávající programy budou zrušeny. Vláda tak nejen opouští svůj závazek, ale i tisíce lidí, kteří potřebují pomoc. Selhává tím nejen finančně, ale i morálně. Je třeba si položit otázku: Pro koho vlastně tato vláda vládne?

M.Feninová se stala obětí neomluvitelného a agresivního chování skupiny lidí, kteří místo dialogu zvolili vulgární a násilný přístup. V důsledku této situace se rozhodla jasně vymezit a ochránit sebe i své kolegy. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí, koho registrovat, je plně v jejích kompetencích a není v rozporu s právními ani etickými pravidly. Považuji za naprosto nepřijatelné, aby se lékař, který obětavě poskytuje péči v tak těžce zkoušeném regionu, stal terčem kritiky, a to za situace, kterou sám nezavinil.

Tento případ je bohužel odrazem hlubších problémů, které dlouhodobě přehlížíme. V pohraničních oblastech je zoufalý nedostatek lékařů, což vytváří obrovský tlak na ty, kteří zde pracují. Tito odborníci často čelí nejen pracovním přetížením, ale také chování, které by nikdo z nás neměl akceptovat. Podpora ze strany společnosti i státu je v těchto případech klíčová – jinak riskujeme, že o poslední ochotné profesionály přijdeme.

Zásadní roli v této situaci sehrává také neschopnost některých neziskových organizací skutečně pomáhat. Namísto toho, aby vedly sociálně slabé skupiny k odpovědnosti a zapojení do společnosti, učí je, jak zneužívat sociální systém. To nejenže neřeší problémy, ale ještě více prohlubuje napětí ve společnosti. Tento přístup je neudržitelný. Sociální pomoc musí být cílená a motivující, nikoliv nekontrolovatelná a zneužívaná.

Stojím pevně za paní doktorkou Feninovou. Její odvaha čelit nepříznivým podmínkám v pohraničí zasluhuje respekt, ne odsouzení. Pokud si nedokážeme vážit těch, kteří pracují v první linii, pak problém není v nich,ale ve v nás

Událost spojená s oceněním Zlatá vážka, které získala Markéta Pekarová Adamová, dokonale ilustruje její politický styl – absenci sebereflexe a neschopnost odhadnout důsledky svých činů. Předsedkyně Poslanecké sněmovny byla nejen součástí soutěže jako předsedkyně poroty pro jiné kategorie, ale zároveň oceněna. I přes její vysvětlení to působí přinejmenším zvláštně.

Tento krok zapadá do série přešlapů, které odhalují hlubší problém – její politický přístup je povrchní, arogantní a často neprofesionální. Kdo by zapomněl na její slavný výrok, že lidé mají „šetřit“ a „si na zimu vzít svetry“, pronesený v době, kdy tisíce občanů čelily existenční krizi? Stejný nedostatek empatie a politické citlivosti ukázala i zde.

Markéta Pekarová Adamová dlouhodobě ukazuje, že její politika není o výsledcích, ale o gestech. Místo aby přinesla řešení pro sociálně vyloučené oblasti či podpořila občany v krizi, soustředí se na budování vlastního PR. Přijmout ocenění v takové situaci jasně ukazuje, že jí chybí pochopení základních principů důvěry a odpovědnosti. Takové jednání rozhodně nedělá velkého politika, ale spíše osobu, která podkopává už tak křehkou důvěru veřejnosti.

Jan Zahradil ve svém příspěvku znovu ukázal schopnost trefit se do jádra věci s ironickým nadhledem. Kritika Pirátů, kteří po odchodu z vlády najednou objevili odvahu k hlasité opozici, je naprosto na místě. Během tří let v koalici se strana nijak zásadně nevymezila proti politickým rozhodnutím, která nyní vehementně kritizuje. To není principialita, ale spíše opožděná reakce, která logicky působí komicky.

Piráti argumentují tím, že byli ve vládě „přehlíženi“ dominantní ODS, což však neomlouvá jejich absenci jasné identity a odvahy v době, kdy měli možnost něco skutečně změnit. Ve vládní politice jde o důslednost a zodpovědnost za své kroky, nikoli o to, kdo byl hlasitější. Pokud se nyní prezentují jako strana s vizí, měli by také reflektovat vlastní pasivitu v klíčových otázkách.

Zahradilův výpad je tedy tvrdý, ale oprávněný. Je správné upozornit na to, že principy a hodnoty by neměly být oběťmi momentální politické výhodnosti. Dlouhodobé kompromisy Pirátů ve vládě jim na důvěryhodnosti rozhodně nepřidaly, a teď sklízí následky své nejasné politiky.

Právě osobnosti jako Jan Zahradil a Martin Kuba by mohly být novými tvářemi ODS, které by dokázaly stranu opět posunout na přední příčky české politické scény. Oba spojují zkušenosti, autenticitu a schopnost oslovit voliče jasnými a srozumitelnými poselstvími. Pokud se ODS vydá tímto směrem, má potenciál stát se znovu moderní a silnou konzervativní alternativou.

Premiér Petr Fiala často mluví o vizích a dlouhodobých cílech, jako je například dohnání německých platů. A zdá se, že v tomto ohledu skutečně dosahujeme prvních úspěchů – bohužel však zatím jen v platu poslanců. Čeští zákonodárci už téměř dokázali to, o čem většina pracujících i důchodců může jen snít: přiblížili se svým německým kolegům rychleji, než si kdo dokázal představit.

Zatímco průměrná mzda českého zaměstnance stále bojuje s inflací a životními náklady, platy poslanců rostou tempem, které by mohlo být příkladem – kdyby se aplikovalo na všechny. Je pozoruhodné, jak rychle dokáží zákonodárci jednat, když jde o jejich vlastní odměny, zatímco řešení důležitých témat, jako je valorizace důchodů, dostupné bydlení nebo regionální rozvoj, zůstává odsunuto na neurčito.

Pokud premiér mluví o tom, že Česko dožene Německo, bylo by fér zajistit, aby tento růst nebyl určen jen pro vyvolené. Stejně jako v Německu, kde poslancům rostou platy systematicky podle mzdového indexu, i u nás by měl být zaveden automatický mechanismus, který odráží ekonomickou situaci země. Rozhodovat o vlastních platech v době, kdy občané čelí ekonomické nejistotě, působí nejen nešťastně, ale i neeticky.

Pan premiér rád hovoří o vznešených cílech, ale je na čase, aby přestal začínat u vrcholu pyramidy a zaměřil se na ty, kdo nesou její základy. Jinak se může stát, že lidé přestanou jeho vize chápat jako plán na zlepšení života všech, a začnou je vnímat jen jako cestu ke zlepšení života vybraných.

Markéta Pekarová Adamová ve svých výrocích o “kondici” Radka Vondráčka opět prokázala, že místo věcné politické debaty často volí osobní útoky. Pokud kritizuje svého oponenta za jazykové přešlapy nebo zvláštní vystupování, není to známka státnického přístupu, ale spíše populistické snahy lacině zaujmout. A to je od předsedkyně strany, která se staví do role zástupce “slušné politiky”, zarážející.

Témata jako válka na Ukrajině, o nichž se v debatě hovořilo, si zaslouží hlubší analýzu a argumentaci. Zesměšňování politických rivalů kvůli jejich vystupování nebo přeřekům je nejen nedůstojné, ale také odvádí pozornost od podstaty problému. Pokud Pekarová Adamová zpochybňuje “kondici” Vondráčka, pak by měla být připravena kriticky posoudit i své vlastní přešlapy. A těch v jejích vyjádřeních rozhodně není málo – vzpomeňme například její nedávné výroky o obraně země, které odborníci označili za nekompetentní a naivní.

Skutečně odpovědná politika se nevede na osobní úrovni, ale argumenty. Je smutné, že předsedkyně TOP 09 zvolila cestu povrchní kritiky namísto věcného střetu názorů. Pokud by jí šlo o obsah debaty, měla by se zaměřit na argumentaci proti konkrétním názorům Vondráčka a předložit vlastní alternativy. Místo toho odvádí pozornost a snižuje politickou diskusi na úroveň estrády. Pro politiku je to ostudné, pro veřejnost pak zbytečná ztráta času.

Pekarová Adamová by si měla uvědomit, že její role nespočívá v hodnocení „kondice“ oponentů, ale v prezentaci konstruktivních řešení. Snad příště místo osobních útoků přinese víc obsahu a méně divadla.

Ministryně obrany Jana Černochová svým výrokem o „blbečcích“ opět ukázala, jak hluboko klesla úroveň politické kultury v naší zemi. Namísto hledání konstruktivního dialogu a věcného řešení problémů, které trápí občany, jsme svědky stále častějšího používání nevybíravých výrazů, jež jen přilévají olej do ohně rozdělené společnosti. Argumentace „expresivními výrazy“ a odkazování na slovníky, aby si politička ospravedlnila svůj přešlap, je jen dalším důkazem, že zde schází schopnost přiznat vlastní chybu a vést komunikaci na úrovni hodné ministra.

Černochová svou rétorikou namísto uklidnění situace a hledání konsenzu přispívá k polarizaci a štěpení společnosti. Ve chvíli, kdy je veřejná debata zatížena dezinformacemi a emocemi, je povinností každého politika volit slova s rozvahou. Ministryně však místo odpovědného přístupu volí cestu zesměšňování a urážek, čímž poškozuje nejen své vlastní jméno, ale také důvěru v instituce, které reprezentuje.

Je zarážející, že se Černochová snaží odvést pozornost od nevhodnosti svého výroku odkazem na etymologii slova „blbeček“. Tento alibismus je nejen trapný, ale především ukazuje, že namísto věcné sebereflexe a nápravy chyby si ministryně vybrala cestu obhajoby neobhajitelného. Schovávat politickou nevyzrálost za normativní výklady českého jazyka je urážkou pro každého občana, který očekává od svých volených zástupců kompetentnost a úroveň.

Současná politická scéna tak znovu předvedla, jak hluboko klesla. Místo práce na řešení skutečných problémů, jako jsou povodně či bezpečnost státu, vidíme politikaření, osobní útoky a trapné výmluvy

Eva Pavlová, první dáma České republiky, je příkladem ženy, která svůj úřad pojímá jako službu, nikoliv jako privilegium. Namísto přijetí komfortu, který by jí mohl úřad nabídnout, se plně věnuje charitativní činnosti, podpoře dětí, samoživitelů a seniorů. Založení Nadačního fondu Evy Pavlové a její program „Zdravá rodina“ dokazují, že jí jde o skutečnou pomoc těm, kdo ji nejvíce potřebují. Její osobní zkušenost jako bývalé samoživitelky přináší nejen empatii, ale i opravdové pochopení problémů zranitelných skupin.

Místo kritiky bychom měli ocenit její nasazení. Každá reprezentace na mezinárodní i domácí úrovni, každý krok směrem ke zlepšení života jiných přináší nejen výdaje, ale hlavně obrovský přínos naší společnosti. Eva Pavlová nevyužívá stylisty či vizážisty, nezbohatne na svém úřadu, ale odevzdává svou energii a čas těm, kteří to potřebují.

Je smutné, že místo uznání čelí neodůvodněné kritice. Její práce si zaslouží respekt a poděkování, nikoliv útoky. Opravdová důstojnost funkce první dámy totiž nespočívá v penězích, ale v tom, co přináší společnosti – a Eva Pavlová přináší důstojnost, laskavost a pomoc tam, kde je nejvíce potřeba.

Výrok Petra Fialy o německých platech pro Čechy zní jako vzletná rétorika bez reálného základu. Je to klasický příklad populismu zabaleného do prázdných slibů. Tvrzení, že dohnání německých platů je možné, pokud neuhneme ze současného kursu, zcela ignoruje strukturální problémy české ekonomiky, politické chyby jeho vlády a hlubokou nerovnost v přístupu k příležitostem.

Premiér se odvolává na reformy školství a zákoník práce, které údajně zvýší produktivitu a flexibilitu. V reálu jsou však české školy dlouhodobě podfinancované, učitelé demotivovaní a vzdělávací reformy spíše kosmetické. K tomu přidejme „flexibilitu“ práce, která zpravidla znamená zhoršení jistot pro zaměstnance, ne zlepšení jejich pozice. Mluvit o růstu platů na základě změny zaměstnání, když část trhu stagnuje, je drzý výsměch většině obyvatel.

Co se týče „chytrých investic“, vláda sice mluví o infrastruktuře a high-tech odvětvích, ale realita je jiná. Česko zůstává montovnou Evropy. Výroba čipů nebo jaderná energetika mohou být vzletné projekty, ale zcela míjejí většinu české ekonomiky. Průměrný občan, který pracuje v továrně, službách či zdravotnictví, zůstává hluboko pod evropským průměrem.

Zmiňovaný optimismus je jen maskováním politického selhání. Tři roky vlády přinesly rekordní zadlužení, inflaci a sociální nejistotu. Fiala se snaží přesvědčit občany, že budoucnost je růžová, ale ignoruje skutečnost, že zatím pro zlepšení udělal minimum. Německé platy? Možná pro jeho okruh, rozhodně ne pro většinu národa. Skepse není problém Česka – problémem je vláda, která nabízí jen iluze.

Pane ministře,

váš přístup k bezpečnostním složkám je vrcholem pokrytectví. Rád se k nim hlásíte, když odvádějí skvělou práci – například při zvládání krizí nebo zajišťování bezpečnosti na veřejných akcích. Při každé příležitosti je povinně chválíte, ale když přijde na skutečné ocenění jejich práce a důstojné podmínky, selháváte.

Vaše sliby o desetiprocentním růstu platů se ukázaly jako prázdné řeči. Navýšení o 2500 Kč, z toho část ve formě stabilizačních příspěvků, je spíš urážkou než pomocí. Tvrzení, že jde o „maximum možného“, jen odhaluje, že si neuvědomujete, co taková práce vyžaduje.

Sliby o zvýšení platů v letech 2026 a 2027, které zavazují příští vládu, jsou jen výmluva a pokus zakrýt neschopnost jednat dnes. Vaše neochota systémově řešit podfinancování, přetížení byrokracií a nedostatek personálu jen zhoršuje situaci. Bezpečnostní složky nepotřebují vaše plané řeči, ale konkrétní činy.

Přijít před demonstranty bylo odvážné, ale k čemu to je, když jim dokážete nabídnout jen další zklamání? Vaše selhání ohrožuje nejen důvěru lidí ve vedení státu, ale i samotnou stabilitu bezpečnostních složek.

Postoj primátora Wolfa k plánované průmyslové zóně je smutným, ale výstižným obrazem současné politické kultury v Česku. Místo věcné diskuse a hledání kompromisů jsme svědky osobních výpadů, neochoty naslouchat a bagatelizace důležitých otázek. Kritika spisovatelky Karin Lednické, která poukazuje na nenávratné ničení historicky cenné lokality, není projevem „honu na čarodějnice“, ale legitimním apelem na ochranu kulturního dědictví. Její díla vrátila identitu hornickému regionu a přivedla do Karviné desetitisíce turistů. Výsměšné a útočné komentáře mluvčího karvinského magistrátu i primátorova neochota k dialogu ukazují, jak hluboko se propadla schopnost vést věcnou diskusi.

Primátorova slova typu „Najděte si peníze a vykupte pozemky“ odhalují, že místo odpovědného řešení slyšíme pouze výmluvy. Je alarmující, že se město rozhodlo pro zónu na území s památným významem, přestože existují jiné lokality. Absence garancí ohledně kvalitních pracovních míst jen zvyšuje pochybnosti, zda se opravdu jedná o krok pro blaho regionu, nebo o vítězství developerských zájmů.

Tento případ dokonale ilustruje zrání politické garnitury, která spíše útočí, než řeší. Postavit „plechovou krabici“ na dohled od Šikmého kostela není jen ztrátou kulturního odkazu, ale také selháním odpovědné správy. Potřebujeme politiky, kteří chápou, že jejich úkolem je chránit nejen přítomnost, ale i budoucnost. Je čas zvolit směr, kde historická hodnota a respekt k občanům převáží nad krátkodobými zisky.

Zásadní hodnotou demokratické společnosti by měla být schopnost vést dialog s respektem a slušností, a to bez ohledu na naše názory na konkrétní osoby nebo jejich minulost. Incident, který se odehrál během přímého přenosu zápasu Česko–Gruzie, ukázal, že se tato základní pravidla často porušují. Útok na Andreje Babiše, ať už byl motivován jakkoli, nepřispívá k veřejné debatě, ale spíše ukazuje nedostatek úcty k druhému člověku a k prostředí, ve kterém se odehrává – v tomto případě sportovní události.

Můžeme mít různé politické názory, můžeme nesouhlasit s Babišovou politikou nebo jeho minulostí, ale útoky tohoto typu, které zasahují do sportovní události, jen zbytečně polarizují společnost. Navíc narušují kontext, který by měl být apolitický – sport spojuje lidi bez ohledu na jejich názory, a právě tento prostor je třeba chránit.

Tomáš Ujfaluši ukázal, jak se dá zachovat klid a profesionalitu, což je příklad, který bychom měli následovat. Kritika a diskuze mají své místo, ale měly by probíhat v kultivované formě a na vhodných platformách. Agrese a výlevy na veřejných místech nikomu nepomáhají a naopak ukazují nízkou úroveň toho, kdo je provádí.

Je na čase, aby skončilo období „antibabiš“, které spíše než na věcnou kritiku přispívá k rozdělování společnosti. Zaměřme se na budoucnost, na řešení problémů a na hledání společné cesty vpřed – bez nenávisti a s větší mírou respektu ke každému člověku.

Mimořádná schůze k odvolání Markéty Pekarové Adamové z funkce předsedkyně Poslanecké sněmovny je krokem, který má své opodstatnění. Během jejího působení se ukázalo, že tato politička není schopna naplnit klíčové požadavky spojené s druhou nejvyšší ústavní funkcí v zemi. Pekarová Adamová se prezentuje jako moderní politička, ale realita jejího vedení dolní komory ukazuje spíše politickou aroganci, než důstojné řízení parlamentní debaty.

Opakované obcházení jednacího řádu, omezování prostoru pro opozici a selektivní přístup k projednávání návrhů jsou jen některé z jejích selhání. Například při projednávání důchodové reformy svévolně utla debatu, čímž ignorovala zásadní demokratické principy. Tato rozhodnutí nejsou důkazem efektivity, ale spíše ukázkou neschopnosti vést sněmovnu jako fórum pro otevřenou diskusi.

Její necitlivé výroky, jako slavné doporučení seniorům „naspořit si“ na drahé energie, zcela postrádají empatii vůči občanům, kteří se potýkají s ekonomickými problémy. Tato vyjádření dokládají její odtrženost od reálných problémů společnosti.

Na sociálních sítích pak místo umírněného vystupování často polarizuje veřejnost. Její komentáře, zaměřené spíše na budování mediálního obrazu než na řešení skutečných problémů, posilují dojem, že jí jde více o vlastní propagaci než o nestranné a férové vedení sněmovny.

Odvolání Markéty Pekarové Adamové je proto nezbytným krokem k obnově důvěry v Poslaneckou sněmovnu. Parlament potřebuje čestného a respektovaného moderátora demokratické debaty, nikoli političku, jejíž chování přináší spíše rozdělení a chaos.