Výrok Petra Fialy o německých platech pro Čechy zní jako vzletná rétorika bez reálného základu. Je to klasický příklad populismu zabaleného do prázdných slibů. Tvrzení, že dohnání německých platů je možné, pokud neuhneme ze současného kursu, zcela ignoruje strukturální problémy české ekonomiky, politické chyby jeho vlády a hlubokou nerovnost v přístupu k příležitostem.

Premiér se odvolává na reformy školství a zákoník práce, které údajně zvýší produktivitu a flexibilitu. V reálu jsou však české školy dlouhodobě podfinancované, učitelé demotivovaní a vzdělávací reformy spíše kosmetické. K tomu přidejme „flexibilitu“ práce, která zpravidla znamená zhoršení jistot pro zaměstnance, ne zlepšení jejich pozice. Mluvit o růstu platů na základě změny zaměstnání, když část trhu stagnuje, je drzý výsměch většině obyvatel.

Co se týče „chytrých investic“, vláda sice mluví o infrastruktuře a high-tech odvětvích, ale realita je jiná. Česko zůstává montovnou Evropy. Výroba čipů nebo jaderná energetika mohou být vzletné projekty, ale zcela míjejí většinu české ekonomiky. Průměrný občan, který pracuje v továrně, službách či zdravotnictví, zůstává hluboko pod evropským průměrem.

Zmiňovaný optimismus je jen maskováním politického selhání. Tři roky vlády přinesly rekordní zadlužení, inflaci a sociální nejistotu. Fiala se snaží přesvědčit občany, že budoucnost je růžová, ale ignoruje skutečnost, že zatím pro zlepšení udělal minimum. Německé platy? Možná pro jeho okruh, rozhodně ne pro většinu národa. Skepse není problém Česka – problémem je vláda, která nabízí jen iluze.

Pane ministře,

váš přístup k bezpečnostním složkám je vrcholem pokrytectví. Rád se k nim hlásíte, když odvádějí skvělou práci – například při zvládání krizí nebo zajišťování bezpečnosti na veřejných akcích. Při každé příležitosti je povinně chválíte, ale když přijde na skutečné ocenění jejich práce a důstojné podmínky, selháváte.

Vaše sliby o desetiprocentním růstu platů se ukázaly jako prázdné řeči. Navýšení o 2500 Kč, z toho část ve formě stabilizačních příspěvků, je spíš urážkou než pomocí. Tvrzení, že jde o „maximum možného“, jen odhaluje, že si neuvědomujete, co taková práce vyžaduje.

Sliby o zvýšení platů v letech 2026 a 2027, které zavazují příští vládu, jsou jen výmluva a pokus zakrýt neschopnost jednat dnes. Vaše neochota systémově řešit podfinancování, přetížení byrokracií a nedostatek personálu jen zhoršuje situaci. Bezpečnostní složky nepotřebují vaše plané řeči, ale konkrétní činy.

Přijít před demonstranty bylo odvážné, ale k čemu to je, když jim dokážete nabídnout jen další zklamání? Vaše selhání ohrožuje nejen důvěru lidí ve vedení státu, ale i samotnou stabilitu bezpečnostních složek.

Postoj primátora Wolfa k plánované průmyslové zóně je smutným, ale výstižným obrazem současné politické kultury v Česku. Místo věcné diskuse a hledání kompromisů jsme svědky osobních výpadů, neochoty naslouchat a bagatelizace důležitých otázek. Kritika spisovatelky Karin Lednické, která poukazuje na nenávratné ničení historicky cenné lokality, není projevem „honu na čarodějnice“, ale legitimním apelem na ochranu kulturního dědictví. Její díla vrátila identitu hornickému regionu a přivedla do Karviné desetitisíce turistů. Výsměšné a útočné komentáře mluvčího karvinského magistrátu i primátorova neochota k dialogu ukazují, jak hluboko se propadla schopnost vést věcnou diskusi.

Primátorova slova typu „Najděte si peníze a vykupte pozemky“ odhalují, že místo odpovědného řešení slyšíme pouze výmluvy. Je alarmující, že se město rozhodlo pro zónu na území s památným významem, přestože existují jiné lokality. Absence garancí ohledně kvalitních pracovních míst jen zvyšuje pochybnosti, zda se opravdu jedná o krok pro blaho regionu, nebo o vítězství developerských zájmů.

Tento případ dokonale ilustruje zrání politické garnitury, která spíše útočí, než řeší. Postavit „plechovou krabici“ na dohled od Šikmého kostela není jen ztrátou kulturního odkazu, ale také selháním odpovědné správy. Potřebujeme politiky, kteří chápou, že jejich úkolem je chránit nejen přítomnost, ale i budoucnost. Je čas zvolit směr, kde historická hodnota a respekt k občanům převáží nad krátkodobými zisky.

Zásadní hodnotou demokratické společnosti by měla být schopnost vést dialog s respektem a slušností, a to bez ohledu na naše názory na konkrétní osoby nebo jejich minulost. Incident, který se odehrál během přímého přenosu zápasu Česko–Gruzie, ukázal, že se tato základní pravidla často porušují. Útok na Andreje Babiše, ať už byl motivován jakkoli, nepřispívá k veřejné debatě, ale spíše ukazuje nedostatek úcty k druhému člověku a k prostředí, ve kterém se odehrává – v tomto případě sportovní události.

Můžeme mít různé politické názory, můžeme nesouhlasit s Babišovou politikou nebo jeho minulostí, ale útoky tohoto typu, které zasahují do sportovní události, jen zbytečně polarizují společnost. Navíc narušují kontext, který by měl být apolitický – sport spojuje lidi bez ohledu na jejich názory, a právě tento prostor je třeba chránit.

Tomáš Ujfaluši ukázal, jak se dá zachovat klid a profesionalitu, což je příklad, který bychom měli následovat. Kritika a diskuze mají své místo, ale měly by probíhat v kultivované formě a na vhodných platformách. Agrese a výlevy na veřejných místech nikomu nepomáhají a naopak ukazují nízkou úroveň toho, kdo je provádí.

Je na čase, aby skončilo období „antibabiš“, které spíše než na věcnou kritiku přispívá k rozdělování společnosti. Zaměřme se na budoucnost, na řešení problémů a na hledání společné cesty vpřed – bez nenávisti a s větší mírou respektu ke každému člověku.

Mimořádná schůze k odvolání Markéty Pekarové Adamové z funkce předsedkyně Poslanecké sněmovny je krokem, který má své opodstatnění. Během jejího působení se ukázalo, že tato politička není schopna naplnit klíčové požadavky spojené s druhou nejvyšší ústavní funkcí v zemi. Pekarová Adamová se prezentuje jako moderní politička, ale realita jejího vedení dolní komory ukazuje spíše politickou aroganci, než důstojné řízení parlamentní debaty.

Opakované obcházení jednacího řádu, omezování prostoru pro opozici a selektivní přístup k projednávání návrhů jsou jen některé z jejích selhání. Například při projednávání důchodové reformy svévolně utla debatu, čímž ignorovala zásadní demokratické principy. Tato rozhodnutí nejsou důkazem efektivity, ale spíše ukázkou neschopnosti vést sněmovnu jako fórum pro otevřenou diskusi.

Její necitlivé výroky, jako slavné doporučení seniorům „naspořit si“ na drahé energie, zcela postrádají empatii vůči občanům, kteří se potýkají s ekonomickými problémy. Tato vyjádření dokládají její odtrženost od reálných problémů společnosti.

Na sociálních sítích pak místo umírněného vystupování často polarizuje veřejnost. Její komentáře, zaměřené spíše na budování mediálního obrazu než na řešení skutečných problémů, posilují dojem, že jí jde více o vlastní propagaci než o nestranné a férové vedení sněmovny.

Odvolání Markéty Pekarové Adamové je proto nezbytným krokem k obnově důvěry v Poslaneckou sněmovnu. Parlament potřebuje čestného a respektovaného moderátora demokratické debaty, nikoli političku, jejíž chování přináší spíše rozdělení a chaos.

Filip Turek je bezpochyby výraznou osobností současné politické scény, která dokáže přitáhnout pozornost nejen svým vystupováním, ale i odvahou otevírat témata, která jsou jinými politiky často ignorována. Jeho schopnost oslovit široké spektrum voličů, od mladých lidí až po zkušené voliče, svědčí o jeho charismatu a schopnosti komunikovat. To, že Motoristé sází na jeho osobnost, je logické – Turek má potenciál stát se hybnou silou změn a upevnit pozici pravicové politiky.

Jeho pragmatický přístup, například důraz na racionální evropskou politiku nebo odmítání extrémních ideologií, ukazuje, že má jasnou vizi a nehodlá se nechat ovlivnit populismem. Turek navíc svým působením v Evropském parlamentu dokázal, že se nebojí „dělat bugr“, když je to potřeba. Jeho připravenost, perfekcionismus a schopnost jasně artikulovat své myšlenky ho činí jedním z nejzajímavějších politiků současnosti.

Podpora jeho kandidatury do české politiky by mohla přinést potřebný impulz směrem k větší odpovědnosti národních vlád, což je něco, co česká politická scéna potřebuje. Pokud by se rozhodl vrátit a kandidovat, měl by za sebou nejen silnou fanouškovskou základnu, ale i skutečnou možnost ovlivnit směr české politiky směrem k větší odpovědnosti, racionalitě a efektivitě.

Premiér Fiala opět předvádí politickou estrádu, když slibuje německé platy do osmi let. Tato vláda, která se kdysi označovala za „pravicovou“, se ale mezitím proměnila ve frašku plnou populistických slibů. Jestli si Fiala a jeho „brouk Pytlík“ Stanjura, který všude byl a všechno zná, myslí, že lidé ještě věří jejich slibům, měli by se podívat na průzkumy – drtivá většina občanů hodnotí situaci jako špatnou.

Tohle už opravdu není pravicová politika, jakou bychom čekali od strany, která se tváří jako zodpovědný správce veřejných financí. Rozpočet, který se Stanjura snaží prodat jako „odpovědný“, je plný děr a nejasností. Jak jinak si vysvětlit fakt, že na obnovitelné zdroje plánují pouhých 8,5 miliardy, zatímco potřeba je více než 31 miliard? Tady nejde o drobný rozdíl, ale o naprosté ignorování reality.

A Fialovo tvrzení, že příští rok porostou reálné mzdy, zatímco lidé sledují, jak jim rostou ceny potravin, energií a hypoték? To už hraničí s výsměchem. Co je na této vládě pravicového, když zemi žene do stále vyšších dluhů bez jakékoliv jasné strategie? Slíbili, že skončí montovny a postaví špičkové univerzity – místo toho jen montují prázdné sliby.

Pokud Fiala a jeho tým věří, že ještě mohou vést zemi jako „pravice“, pak už zapomněli, co to znamená – skutečná pravice by nikdy nenechala státní rozpočet explodovat do závratných deficitů, ani by nezatěžovala občany stále vyššími daněmi a poplatky.

Paní Pekarová,

vážím si toho, že připomínáte hodnoty, které jsme jako národ před 35 lety vybojovali - svobodu slova, projevu a demokracii. Nicméně bych Vás rád požádal o trošku více pochopení pro občany, kteří se rozhodli svůj nesouhlas vyjádřit právě na místě, kde se slaví výročí svobody.

Slova o tom, že „tenkrát by nás za to zavřeli“, mohou být pravdivá v historickém kontextu, ale v dnešní době mohou vyznít jako snaha potlačit kritiku, která je přirozenou součástí demokracie. Právě možnost projevit nesouhlas, byť i hlasitě, je výsledkem toho boje, který jsme vedli proti totalitě. A i když to pro politiky nemusí být příjemné, je to přesně to, co činí naši společnost svobodnou.

Možná by tedy stálo za úvahu, zda místo kritiky lidí, kteří vyjadřují svůj nesouhlas, není lepší naslouchat jejich obavám a frustracím. Oni nejsou nepřátelé demokracie, ale spíše její projev. Věřím, že opravdová síla demokracie nespočívá v potlesku, ale právě ve schopnosti ustát kritiku a hledat společnou řeč i s těmi, kteří mají jiný názor.

Paní předsedkyně Sněmovny, se často stěžuje, že lidé zaměňují její „vážnou tvář“ za aroganci. Podle ní za to může opozice, která se ji snaží úmyslně očerňovat. Přiznejme si ale, že není chyba jen na druhé straně. Místo přijetí konstruktivní kritiky se zdá, že paní Pekarová raději obviňuje všechny ostatní. Jakmile člověk působí nepřístupně a odmítavě, bývá to většinou signál pro zamyšlení se nad vlastní komunikací.

Co se týče jejího nářku nad výhrůžkami smrtí a vulgaritami — to samozřejmě není akceptovatelné. Ale pokud někdo dlouhodobě volí útočný tón a dehonestuje své oponenty, nemůže očekávat, že mu to všichni vrátí květinami. Možná by bylo na místě méně moralizování a více empatie vůči těm, kteří kritizují.

Na Instagramu se pak politička snaží působit lidsky odlehčenými tématy, jako je móda či italská kuchyně. To je sice milé, ale politická kariéra se nebuduje přes výběr šatů na slavnostní večery, ale činy, které mají dopad na občany. Pokud by předsedkyně věnovala více času naslouchání lidem a méně ukazování prstem na opozici, možná by lidé její „vážnost“ vnímali jako opravdovou starost, a ne jen další pózu.

Český občan dnes potřebuje konkrétní kroky ke stabilizaci cen a zlepšení životní úrovně, nikoli vzájemné osočování mezi politiky. Je naprosto absurdní, že místo toho, aby Fiala a Babiš společně hledali způsoby, jak ulevit domácnostem zatíženým vysokými cenami, tráví čas teatrálními výměnami na sociálních sítích. Fiala, namísto akademických pouček a ukazování prstem na údajné oligopoly, by měl konečně přinést konkrétní opatření. A Babiš? Ten, namísto neustálého shazování oponentů, by si měl uvědomit, že českým lidem už nestačí jeho staré triky a sarkastické poznámky.

Kdy už naši politici pochopí, že jejich osobní spory nikoho nenakrmí? Občané jsou unaveni z divadla, které předvádějí. Čas přestat hrát na vlastní ego a začít skutečně řešit problémy, které trápí běžné lidi – ti totiž nemají čas ani náladu sledovat vzájemné urážky, když se snaží vyjít s penězi do konce měsíce.

Pane premiére,

opět slyšíme o velkých slibech a výsledkem je jen přesměrování již schválených peněz. Kde je těch slibovaných 50 miliard pro obnovu po povodních? Když dojde na skutečnou pomoc, místo činů zůstávají jen slova. Lidé, kteří Vás zvolili, čekají konkrétní výsledky, nikoli další ujišťování a výmluvy.

Přestaňte s rétorikou, která se rozplyne jako mlha nad Vltavou, a konečně začněte pracovat pro ty, kdo Vás skutečně potřebují. V době, kdy se lidé na Moravě a ve Slezsku snaží postavit své domovy zpět na nohy, nejsou prázdné sliby tím, co je zahřeje.

Pokud vláda selhává, možná je čas přenechat iniciativu těm, kteří jsou ochotní jednat. Protože solidarita mezi občany nakonec vždy předčí plané sliby politiků.

Pane Rakušane, místo inscenování kampaně ve stylu reality show byste měl raději dělat svou práci, kterou jste přijal jako ministr vnitra. Zatímco se projíždíte po obcích, kde předstíráte návrat ke kořenům, bezpečnostní složky ve vašem resortu čelí kritickým problémům. Policisté volají po lepším financování, mají nedostatek personálu i vybavení, a vy místo toho věnujete čas natáčení videí a vytváření marketingových show.

Proč se raději nepostaráte o to, aby naši policisté měli lepší podmínky pro svou práci? Kde jsou sliby, které jste dal ohledně podpory bezpečnostních složek? Vypadá to, že namísto skutečných reforem a zlepšení situace raději hledáte politické body v regionech, kde byste měl spíše pomáhat reálnými činy, ne marketingem.

Vaše „starostování“ v obcích je sice milé divadlo, ale kde jsou výsledky ve vašem vlastním resortu? Česká veřejnost potřebuje odpovědnost a skutečná řešení, ne líbivá videa z vesnic. Dělejte raději svou práci tam, kde vás skutečně potřebují.

Markéta Pekarová Adamová se nedávno odvážila prohlásit, že ji Karel Schwarzenberg naučil pokoře a slušnosti. Tato slova z jejích úst však působí spíše jako urážka jeho odkazu. Karel Schwarzenberg byl skutečnou morální autoritou, člověkem, který si respekt nezískal prázdnými proklamacemi, ale důstojností, s jakou přistupoval k lidem i politice.

Schwarzenberg nepotřeboval okázale hlásat slušnost – on ji žil. Byl vzorem noblesy a opravdové pokoře. Používat jeho jméno jako štít pro vlastní politický marketing je nejen nevhodné, ale i trapné. Paní Pekarová Adamová se ohání hodnotami, které jsou jí v praxi cizí. Pokora? Slušnost? Spíše se v její rétorice a činech často odráží arogance a sebeprosazování.

Pokud by opravdu pochopila, co jí Schwarzenberg chtěl předat, možná by si uvědomila, proč TOP 09 pod jejím vedením ztrácí důvěru voličů. Namísto prázdných prohlášení by se měla zamyslet nad tím, co skutečně vysílá směrem k veřejnosti. Jestli chce ctít jeho odkaz, měla by začít u sebe a přestat používat jména velikánů k zakrývání vlastních nedostatků.

Vážená paní Pekarová Adamová, vážený pane Lipavský,

s údivem jsem sledoval otevření Diplomatické akademie. V době, kdy Česká republika čelí reálným výzvám – kolabující zdravotnictví, přetížení policisté a hasiči, podfinancované školství – se nabízí otázka, zda právě toto je prioritou, na kterou bychom měli nyní soustředit své úsilí a prostředky.

Pane Lipavský, i přes spekulace o Vašich politických krocích zůstává otázkou, proč neupřednostnit reformu stávajících institucí před zakládáním nových projektů, jejichž skutečný přínos pro občany je zatím nejasný. Paní Pekarová Adamová, Vaše slova o „dalších milnících“ působí spíše jako politický marketing než odpověď na urgentní potřeby obyvatel.

A konečně, paní předsedkyně, Vaše nešťastné přirovnání holocaustu k invazi vojsk v roce 1968 svědčí o určité historické neznalosti. Naše země potřebuje politiky, kteří chápou minulost a zaměřují se na reálné problémy současnosti – jako je podpora zdravotníků, učitelů a těch, kteří nás denně chrání. Namísto investic do akademií bychom měli zaměřit pozornost tam, kde ji občané skutečně potřebují.

A co se týče aktuální situace kolem Jana Lipavského, jehož setrvání ve vládě bylo interpretováno jako snaha Spolu udržet si přízeň voličů Pirátů – to skutečně vzbuzuje otázky ohledně politické úrovně současné koalice. Pokud má být symbolem jejich nového směru bývalý člen strany, kterou vystrnadili z vlády, pak to jen podtrhuje, jak málo se hraje na principy a jak moc na politické kalkulace. Stojí to skutečně na autentických hodnotách, nebo spíš na zoufalé snaze udržet si voliče za každou cenu? Pokud má koalice Spolu budovat svou budoucnost na přeběhlících, ukazuje to spíše na slabost než na sílu.

Při pohledu zpět na čtyři roky vlády koalice Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) a STAN je těžké nepozastavit se nad tím, co skutečně přinesli všem voličům – nejen těm, kteří je původně podpořili. Předvolební sliby se opíraly o slova jako stabilita, digitalizace a modernizace, ale co z toho se reálně podařilo? Bohužel, v mnoha oblastech to zůstalo spíše u slov.

Ano, můžeme ocenit snahu o úspory a fiskální disciplínu, zejména v časech ekonomické nejistoty. Avšak kde jsou hmatatelné výsledky pro běžné občany, kteří dnes čelí zdražování, nedostupnému bydlení či nedostatečné podpoře pro rodiny? Digitalizace státu, kterou slibovali, zůstala polovičatá, a místo řešení problémů se dnes politici zaměřují na přetahování voličů mezi sebou.

Vláda místo toho, aby se snažila zlepšit život občanů, teď věnuje energii tomu, jak přetáhnout voliče od Pirátů či jiných stran. Je to pochopitelné z hlediska politické strategie, ale nemělo by být prioritou ukázat, že jsou schopni řešit skutečné problémy? Voliči totiž nejsou figurky na šachovnici, které lze libovolně přesouvat – lidé chtějí vidět skutečné výsledky.

Je na čase se zamyslet, zda je toto skutečně ta politika, která si zaslouží naši důvěru v příštích volbách. Místo snahy o získání procent by vláda měla ukázat, co skutečně dokáže udělat pro všechny občany, nejen pro své voličské základny.

Markéta Pekarová Adamová se nachází ve velmi exponované veřejné roli, kde je vystavena různorodým reakcím. Je nepochybně nutné odsoudit všechny projevy nenávisti, vulgarity a výhrůžek, které nemají v demokratickém prostoru žádné místo. Takové formy komunikace jsou neomluvitelné a neměly by být běžnou součástí veřejného života.

Nicméně není těžké pochopit, proč část veřejnosti reaguje kriticky či dokonce podrážděně. Pekarová Adamová často působí arogantním dojmem a některá její vyjádření, jako třeba proslulý výrok o „dvou svetrech“, vyvolávají dojem, že chybí pochopení pro reálné problémy lidí. Mnozí ji vnímají jako někoho, kdo na ně shlíží s určitou nadřazeností a kdo jim z pozice moci říká, co je pro ně nejlepší, aniž by s nimi měl opravdový kontakt.

V roli, jakou zastává, je zásadní nejen pevný postoj, ale i schopnost naslouchat občanům a mluvit k nim tak, aby cítili, že jsou chápáni a respektováni. Bohužel však její vystupování tuto schopnost příliš neodráží. Často se zdá, že spíše posiluje než zmírňuje frustraci lidí, kteří se následně uchylují k nesouhlasným, byť nevhodným reakcím.

Její projevy a politická vyzrálost zkrátka zatím nenaznačují, že by dokázala oslovit široké spektrum občanů, natož je sjednotit nebo získat jejich respekt. Důvěra veřejnosti se nezískává tituly nebo funkcí, ale opravdovým porozuměním a nasloucháním těm, které zastupuje – což je dovednost, kterou Markéta Pekarová Adamová, bohužel, zatím neprokázala.

Petře, deficit nespočítáš, jak se ti zlíbí

Premiér Fiala opět ukazuje, že politický marketing a skutečné hospodaření státu jsou pro jeho vládu dvě zcela odlišné disciplíny. Tvrdí, že jeho kabinet snížil deficit státního rozpočtu o 180 miliard korun, přestože realita tomu neodpovídá. Skutečná čísla totiž ukazují jiný obrázek, který nezastírá neschopnost této vlády provádět skutečně efektivní fiskální politiku. Důvěryhodná ekonomická analýza odhaluje, že pokud dojde ke snížení schodku, jde jen o zlomek deklarované částky.

Ačkoli vláda hovoří o konsolidaci veřejných financí, struktura rozpočtu tomu neodpovídá. Navzdory vyšším daním a údajné snaze o škrty, strukturální deficit zůstává nevyřešený, a dokonce přesahuje dvě procenta HDP. Ještě závažnější je snaha vyvádět některé státní výdaje mimo oficiální rozpočet, čímž vláda uměle „vylepšuje“ celkovou fiskální bilanci, což dlouhodobě vyvolává zásadní otázky o transparentnosti.

Vláda se tak pokouší veřejnosti servírovat přikrášlené statistiky, aniž by měla reálné výsledky, které by potvrzovaly slova premiéra. A proč není v čele této strategie, jak by bylo logické, renomovaný ekonom? Místo toho nás přesvědčuje ministr financí Stanjura, jehož ekonomická odbornost a schopnost vést státní finance jsou často terčem pochybností.

S kumulací funkcí zásadně nesouhlasím, a to z jednoduchého důvodu: pokud má být práce odváděna na 100 procent, není možné zvládat odpovědnost poslance či senátora vedle vedení kraje a zároveň být plnohodnotným hejtmanem. Zodpovědná práce v jakékoli pozici si vyžaduje plné nasazení a hluboké zaměření na její priority. Rozdělit pozornost mezi různé úrovně politiky – od celostátní až po krajskou – znamená obětovat buď kvalitu práce, nebo čas věnovaný občanům.

Je zvláštní, že kritika je často směřována především vůči hnutí ANO, přestože se kumulace funkcí dopouštějí i zástupci jiných stran. Tento fenomén totiž prostupuje napříč celým politickým spektrem. Pokud jde o dlouhodobý a složitý úkol správy státu, nemělo by být prioritou poukazování na jednotlivce, ale spíše posouzení systémového přístupu ke kumulaci politických funkcí.

Na druhou stranu se však nabízí otázka, zda kumulace funkcí nepoukazuje na hlubší problém: nedostatek kvalitních a schopných lidí v politice, kteří by se o tyto pozice mohli podělit. V ideálním světě by byl dostatek erudovaných a motivovaných jedinců, kteří by byli schopni naplno vykonávat svou funkci.

Pane premiére,

se zájmem jsem si přečetl vaše prohlášení o amerických volbách a mezinárodní situaci. Je zcela pochopitelné, že je potřeba hledat stabilní mír a bezpečnostní záruky. Nicméně po třech letech vaší vlády je na místě se zamyslet nad tím, co vaše vláda přinesla našemu národu. Místo poukazování na možné budoucí kroky cizích politiků bychom možná měli věnovat pozornost tomu, jak tandem Pekarová – Fiala – Jurečka naplňuje sliby zde, v naší zemi.

Bylo by osvěžující vidět konkrétní kroky, které by posílily českou ekonomiku, zajistily zázemí pro naše občany a podpořily konkurenceschopnost bez zbytečné byrokracie. Skutečný lídr se totiž pozná podle svých vlastních činů, nikoli podle komentování kroků jiných.

Děkuji, že toto mé zamyšlení přijmete ve vší korektnosti a jako podnět k zamyšlení nad naší budoucností.