Kritika Miroslava Kalouska se stále nese napříč některými částmi společnosti, ale je dobré si položit otázku: Jaké jsou výsledky současné vlády ve srovnání s jeho působením? Dnes vidíme chaotický přístup k veřejným financím, rozpočtový schodek, který narůstá závratnou rychlostí, a neschopnost najít udržitelné řešení. Lidé dnes na vlastní kůži cítí, že se vláda nedokáže postarat ani o základní stabilitu domácností. Ironií je, že zatímco někteří se Kalouskovi smáli za tvrdé reformy, dnes vidíme, že bez těchto kroků by bylo ještě hůř.

Za Kalouska byly státní finance vedeny s disciplínou a pevným řádem, i když to znamenalo přijmout nepopulární opatření. Nezodpovědné rozdávání peněz bez krytí, které je dnes na denním pořádku, jen prohlubuje problémy a běžní lidé si to odnášejí nejvíc. Odborářská hesla typu „Kvůli tobě, Kalousku, nemám ani na housku“ dnes spíše vyvolávají úsměv. Současná vláda totiž dělá z chleba luxusní zboží, a přitom ještě před pár lety se při rozumné fiskální politice dalo žít daleko lépe.

Kalousek možná nebyl oblíbený pro svůj přímý přístup a neochotu hrát populistické hry, ale pod jeho vedením jsme měli kontrolu nad veřejnými financemi. Dnes? Dnešní vláda rozhazuje peníze jako na nějaké párty, ale po probuzení čeká tvrdá kocovina – a to především na běžné občany.

Místo aby se vláda poučila z Kalouskových let, kdy byla prioritou rozpočtová zodpovědnost, rozhodla se jít cestou nekonečných výdajů. A co z toho mají lidé? Ničím nekryté sliby, rostoucí inflaci a nejistou budoucnost. Ať už se na Kalouska vzpomíná jakkoli, jedno je jisté – za jeho éry bylo líp,

Milá paní Pekarová Adamová,

váš optimismus je skutečně obdivuhodný, ale možná by neuškodilo trochu více realismu. Vašich 1,3 % růstu ekonomiky je číslo, které vypadá hezky, ale ve skutečnosti se naše ekonomika spíše pohybuje na místě. Inflace roste, investice stagnují a automobilový průmysl, na kterém stojíme, čelí velkým problémům – především v Německu. Pokud se tam něco zvrtne, budeme následovat. Šampaňské bych proto ještě nechal v ledu.

Když tvrdíte, že “ekonomika roste a opozice mlčí,” možná přehlížíte to, že tento “růst” je ve skutečnosti boj o přežití. Naše závislost na automobilovém průmyslu, který v důsledku krizí a regulací klopýtá, nás může rychle vrátit zpátky na zem. Vaše šťastné vyhlídky by proto měly být podloženy i chladnými fakty, ne jen optimistickými čísly.

Shrnuto: je hezké slyšet o růstu, ale ten skutečný závod nás teprve čeká – a bude to spíše běh na dlouhou trať než důvod ke slavení.

Jaromír Jágr není jen hokejová legenda, ale i symbol, který dostal český sport na světovou mapu. Svým nezdolným nasazením, přirozenou autoritou a věrností ke Kladnu mnohokrát reprezentoval nejen své rodné město, ale i celou naši zemi. A teď, místo ocenění, čelí další překážce, kterou mu postavili ti, co zatím sami mnoho neukázali. Kladenský stadion, na který přitáhl tolik pozornosti, by tu bez něj možná ani neměl stejnou váhu.

Dnes bohužel čím dál více vidíme, jak politika místo spojování jen rozděluje a staví jedny proti druhým. Jágr byl ale vždycky ten, kdo nás dokázal spojit – a možná by bylo moudré si uvědomit, co pro nás znamená, než budeme dělat kroky, které by jeho i nás všechny mohly vzdálit.

Jaromír Jágr není jen hokejová legenda, ale i symbol, který dostal český sport na světovou mapu. Svým nezdolným nasazením, přirozenou autoritou a věrností ke Kladnu mnohokrát reprezentoval nejen své rodné město, ale i celou naši zemi. A teď, místo ocenění, čelí další překážce, kterou mu postavili ti, co zatím sami mnoho neukázali. Kladenský stadion, na který přitáhl tolik pozornosti, by tu bez něj možná ani neměl stejnou váhu.

Dnes bohužel čím dál více vidíme, jak politika místo spojování jen rozděluje a staví jedny proti druhým. Jágr byl ale vždycky ten, kdo nás dokázal spojit – a možná by bylo moudré si uvědomit, co pro nás znamená, než budeme dělat kroky, které by jeho i nás všechny mohly vzdálit.

Koalice SPOLU bohužel často vypadá spíše jako spojenectví z donucení než jako jednotná síla se skutečnou vizí. Tento pragmatický tah pro udržení se v parlamentu nevypovídá o důvěře ve vlastní hodnoty, ale spíše o obavě, že by jednotlivé strany samostatně neuspěly. Není snad právě ODS tou stranou, která se historicky profilovala jako nositelka odpovědnosti a pravicových hodnot, aniž by potřebovala „záchrannou síť“? Co víc, kam se poděla ODS jako strana, která dokázala přitáhnout voliče na základě programu a hodnot, nikoliv na základě opozice vůči konkrétním jménům?

Česká pravice dnes působí, jako by svou existenci stavěla na „antibabišovském“ apelu. Tento přístup však nevytváří skutečné spojení s občany – místo toho posiluje rozdělení a zůstává povrchní. Z pohledu dlouhodobých potřeb společnosti bychom mohli očekávat, že právě strana jako ODS bude mít odvahu jít vlastní cestou a nabídnout voličům hodnoty, které jdou hlouběji než pouhé vymezování se vůči opozici. Potenciál pravicové politiky tkví v programu, který se nebojí těžkých reforem, ale zároveň reflektuje skutečné potřeby lidí.

ODS má příležitost stát se autentickým hlasem konstruktivní pravice, který by občany skutečně spojoval nejen proti něčemu, ale především pro něco – vizi silného, stabilního státu, kde se lidé mohou spolehnout na zodpovědné vedení. Ale bohužel ne se současným vedením.

Jak řekl Václav Havel: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Možná je čas, aby pravice našla své skutečné poslání – ne v boji proti konkrétním jménům, ale v prosazování hodnot a poctivé práce.

Vládní sliby Petra Fialy zůstávají z velké části nenaplněné, a to v klíčových oblastech, jako jsou veřejné finance, školství, digitalizace nebo zdravotní péče. Kabinet sliboval reformy, které měly přinést stabilitu a efektivitu, ale realita ukazuje na polovičaté kroky nebo dokonce regres. Namísto skutečného pokroku zažíváme stagnaci, například v digitalizaci stavebního řízení, které místo urychlení přineslo další byrokratické překážky.

Na školství stále chybí potřebné miliardy, které by měly zajistit důstojné podmínky pro učitele i žáky. Stabilizace veřejných financí, označovaná jako priorita, zůstává jen heslem – dluh roste, strukturální reformy se odsouvají, zatímco prostor pro dlouhodobé úspory zůstává nevyužitý.

Sociální služby jsou stále pro mnoho lidí obtížně dostupné a závislé na nedostatečných kapacitách. A i v oblasti zahraniční politiky, kde vláda slibovala silné vztahy se sousedy, je skutečnost jiná: rostoucí vzdálenost mezi Českem a Slovenskem naznačuje, že sliby nestačí. Vládní plány se tak jeví více jako politická deklarace než jako reálný základ pro rozvoj země.

Pavel Tykač se v posledních letech výrazně angažuje v podpoře konzervativních hodnot, tradičních institucí a otevřené diskuse o otázkách, které jsou v dnešní době často polarizující. Namísto toho, aby se držel stranou jako dříve, zvolil aktivnější přístup, který pro mnohé může být inspirací. Jeho podpora institucí jako Institut Václava Klause či CEVRO Institut naznačuje, že Tykač má záměr posílit konzervativní proudy v české společnosti – a to včetně diskuze o energetické politice, která potřebuje více než jen jednostranný pohled.

Kritika, že Tykač podniká v oblasti fosilní energetiky, by měla být vyvážena realitou. Je snadné kritizovat bez pochopení širších ekonomických dopadů nebo výzev, kterým energetika čelí. Přístup k fosilním palivům a k energetické soběstačnosti, na kterou Tykač ve svých aktivitách poukazuje, vyžaduje zodpovědnou a pragmatickou debatu, nikoli jednostranné odsouzení.

Bylo by rozumné, kdyby takový člověk, se svým vlivem a pochopením reálné ekonomiky, vstoupil do politiky. Osoba s takovým rozhledem a zkušenostmi by české politice poskytla cenné a praktické vhledy, zejména v době, kdy otázky energetické bezpečnosti a stability začínají nabývat na důležitosti. Tykač by mohl pomoci otevřít dveře k vyváženější energetické strategii a postavit se za dlouhodobé cíle, které budou v souladu s realitou českého průmyslu a ekonomiky.

Pokud se ODS bude nadále soustředit na antikampaň proti Babišovi místo řešení reálných problémů, které lidi skutečně trápí, nemusela by nyní čelit hrozbě, že ji STAN začne dohánět a předhánět v přízni voličů. Místo neustálého kritizování ANO a Babiše by se ODS měla zaměřit na to, co lidé očekávají od pravicové politiky – konkrétní řešení, která mají dopad na jejich každodenní život. A právě zde může být velkou inspirací Martin Kuba, jehož přístup by měl být pro vedení ODS jasným signálem. Kuba, jako jeden z mála, rozumí tomu, co lidé v regionech potřebují, a svými konkrétními výsledky ukazuje, že pravicová politika může být účinná, pokud je postavena na skutečných potřebách občanů.

STAN, i když aktuálně sbírá voliče Pirátů a získává na popularitě, rozhodně není bez poskvrny. Kauza Dozimetr stále rezonuje a pro mnoho voličů je připomínkou rizik spojených s STAN. Navíc STAN stále postrádá stabilní voličské jádro, o které se naopak může opřít ODS nebo ANO. Tato nestabilita je pro STAN zranitelností, kterou by ODS mohla využít, kdyby se zaměřila na vlastní silné stránky, tedy stabilní program a promyšlené vedení.

ODS však musí více naslouchat osobnostem, jako je Martin Kuba, který má blízko k lidem a chápe, co od politiky čekají. Je načase přestat s čistě negativní kampaní a nabídnout lidem reálné, praktické kroky, jak zlepšit jejich každodenní životy. Pokud si to ODS neuvědomí, riskuje, že STAN převáží v očích voličů, kteří hledají reálnou změnu a odpovědi na své problémy.

Martin Kuba je ztělesněním pracovitosti a pragmatického přístupu k politice, což dokazuje nejen jeho opětovné zvolení hejtmanem Jihočeského kraje, ale také způsob, jakým vede svou stranu v regionu. S více než 47 % hlasů pro ODS se stal nezpochybnitelným lídrem, který umí oslovit široké spektrum voličů. Není to jen o volebním úspěchu – Kuba dlouhodobě prokazuje, že umí efektivně spravovat veřejné prostředky, přičemž se nevyhýbá žádným výzvám.

Jeho rozhodnutí snížit počet náměstků a přitom zachovat efektivitu krajské správy je důkazem toho, že nehledá zbytečná řešení, ale vždy preferuje jednoduchost a účinnost. S trojicí náměstků, mezi které rozdělil finance, sociální oblast, školství, životní prostředí a zemědělství, ukazuje, že správná volba spolupracovníků je pro něj klíčová. A právě Kuba si ponechal zodpovědnost za dopravu, což svědčí o jeho záměru zůstat aktivně zapojený do řešení jednoho z nejdůležitějších sektorů pro Jihočeský kraj.

Martin Kuba však nepůsobí jen jako regionální politik. Jeho pracovitost, schopnost vést a strategicky myslet by z něj měla činit hlavního kandidáta na lídra pravice v celostátní politice. ODS pod jeho vedením v Jihočeském kraji ukazuje, že pravice může být nejen silná, ale i kompetentní. Právě takového politika by potřebovala i celostátní scéna – člověka, který nezná prázdné sliby, ale který umí přinést skutečné výsledky. Kuba by měl být tím, kdo vrátí ODS na celostátní úroveň a stane se tváří pravicové politiky v České republice.

Přestože nejsem příznivcem Markéty Pekarové Adamové a její výroky často vnímám jako nevyzrálé a mnohdy neuvážené, měli bychom se zamyslet nad tím, jakým způsobem hodnotíme její činy. Otevření Centra pro výzkum pokročilých čipů v Brně, které označuje za výsledek česko-tchajwanské spolupráce, může být důležitým krokem pro naši ekonomiku a technologický rozvoj. I když mnozí nadále pohlížejí na její cesty na Tchaj-wan s nedůvěrou, měli bychom se při hodnocení zaměřit na konkrétní výsledky těchto aktivit. Ať už si o Pekarové Adamové myslíme cokoli, snaha posílit ekonomické vazby s technologicky vyspělými partnery může přinést dlouhodobé benefity.

To však neznamená, že by měla být zcela ušetřena kritiky. Jak ukazují četné komentáře, některým občanům její aktivity neimponují. Jeden z uživatelů jí například vzkázal, že podle průzkumů by se její strana nedostala do Sněmovny, a další jí dokonce přál politický konec. Přesto by kritika měla zůstat konstruktivní a zaměřená na její činy, nikoli sklouzávat k osobním útokům.

Na druhé straně se našli i lidé, kteří ji obhajují a vidí v ní morální kompas v těžkých dobách. Někteří oceňují její pozitivní energii a hodnotové ukotvení, zatímco jiní jí radí, aby se zaměřila na témata jako dostupné bydlení, což by jí mohlo pomoci oslovit voliče ve volbách.

Naše diskuze o politicích by měla zůstat slušná. Kritika má smysl pouze tehdy, když je věcná, zaměřená na konkrétní kroky a neútočí na osobní rovinu. Výzvy, kterým Česko čelí, si zaslouží seriózní a kultivovanou debatu, nikoli hádky, které společnosti ani demokracii neprospívají.

V posledních dnech jsme svědky soudního sporu mezi Ondřejem Brzobohatým a Taťánou Kuchařovou, který by měl být veden na úrovni právní diskuse, nikoli jako fraška v bulváru. Bohužel, ze strany právního zástupce paní Kuchařové se objevují komentáře, které místo právní relevance směřují k osobním útokům. Je otázkou, zda je vhodné, aby právník své výroky raději sdílel skrze média, než aby se soustředil na důstojnou obhajobu své klientky.

Ondřej Brzobohatý se v tomto procesu ukazuje jako člověk s nadhledem, který odmítá sklouznout k nízkým útokům. Namísto toho se zaměřuje na podstatné – obhajobu své integrity a spravedlnost. Tím prokazuje svou zralost a schopnost udržet si chladnou hlavu, i když je vystaven nepatřičným výrokům a osobním útokům. Jeho postoj ukazuje, že i v náročných situacích lze jednat se ctí a respektem.

V kontrastu s právníkem protistrany, který se uchyluje k bulvárním praktikám, Ondřej Brzobohatý svým jednáním dokazuje, že profesionalita a etika mají své místo i v těchto složitých případech. Doufejme, že soudní proces bude dále probíhat s důrazem na skutečnou podstatu věci, nikoli jako platforma pro osobní útoky. Ondřej si zaslouží uznání za svůj přístup a za to, že i přes nepříjemnosti se stále snaží o spravedlivé řešení.

Zdá se, že návrat „vítězné party“ kolem Andreje Babiše, jak si to někteří mysleli, se úplně nekoná. Tünde Bartha, jedna z klíčových žen Babišovy politické dráhy, má zjevně ruce plné práce v byznysovém sektoru. Cesta do Bruselu po jeho boku byla prý jen jednorázová záležitost, což uklidní ty, kteří měli obavy z jejího návratu na centrálu hnutí ANO. Jak se však říká, kam jednou vstoupí Tünde, tam už je všechno v pohybu – Balkán, Blízký východ... zřejmě nebude ani jeden kout světa ušetřen jejího pracovního vlivu.

A teď vtipná poznámka: když muži čtou o ženě, která stíhá vládnout na více frontách – politických, ekonomických i geografických – tak se v duchu ptáme: „Kde na to bere čas? My se sotva stíháme rozhodnout, co si dát k večeři, natož řídit celý Agrofert!"😄

A není divu, že Babiš jí tolik věří. Vždyť s takovým životopisem, kde kromě české filozofické fakulty najdeme i maďarskou univerzitu, to působí, jako by byla připravená na všechno. Kdo ví, jestli při dalších jednáních nebude simultánně řešit otázky globální politiky, zemědělství a možná i to, jak udržet světovou rovnováhu – a to vše s úsměvem.

Jak bychom jen rádi byli na jejich místě, ale přiznejme si, kdybychom my muži měli být na všech těch jednáních, asi bychom si nejdřív postavili stan v kuchyni, aby nám náhodou neujela pizza, než to všechno vyřešíme! 🍕😄

Rozhodnutí Pavla Tykače podpořit Institut Václava Klause po odchodu skupiny PPF je více než jen finančním krokem – je to také jasný postoj k důležitosti otevřených a racionálních diskusí. Tykač svým sponzorstvím dává najevo, že oceňuje schopnost institutu reprezentovat názorový proud, který se odvážně pouští do debat o klimatické agendě, Evropské unii či veřejných financích.

Velmi souhlasím s tím, jak Tykač vyzdvihuje podnětnost diskusí vedených Václavem Klausem, i když s nimi nemusí každý vždy souhlasit. V dnešní době, kdy se mnoho témat uzavírá do bublin a veřejná diskuse často ztrácí na racionálnosti a otevřenosti, je podpora takových institutů klíčová. Tykač správně zdůrazňuje, že pečlivě vyargumentované postoje jsou cenné pro každou debatu, ať už se týkají klimatické změny, ekonomických reform nebo politické suverenity.

Podpora kritického myšlení, schopnost postavit se za své názory a vést otevřený dialog by měla být v základu našeho vzdělávacího a společenského systému. Tykačovo rozhodnutí může být proto vnímáno nejen jako podpora institutu, ale i jako výzva k tomu, aby se podobné hodnoty promítly i do širšího rámce našeho veřejného prostoru

Veřejná vystoupení v médiích, jako jsou Otázky Václava Moravce, často slouží jako ukazatel toho, jak politici zvládají tlak a kritiku. Karel Havlíček v nich pravidelně dokazuje, že je schopný nejen argumentovat, ale také čelit oponentům s odhodláním. Ačkoliv může jeho styl působit ostrým dojmem, cením si toho, že vždy obhajuje své názory s pevnou rozhodností. V dnešní politice je to vlastnost, kterou zdaleka ne každý politik má.

Když se podívám na reakce na sociálních sítích, jako je síť X, vidím, že Havlíček to nemá lehké. Kritika, kterou na něj lidé směřují, bývá často až neúprosně tvrdá. Přesto mě fascinuje jeho schopnost čelit těmto útokům bez ztráty své pozice. Ne každý by měl odvahu vstupovat do této arény, kde je odsuzován z obou stran, ale Havlíček to zvládá. To vyžaduje pevné nervy, které mu rozhodně nelze upřít.

Zatímco někteří ho obviňují z arogance, já v něm vidím člověka, který je připravený jít až na hranu, aby obhájil své názory. A to je něco, co bychom neměli přehlížet. V politice je důležité mít hlas, který je slyšet, a Karel Havlíček svůj hlas rozhodně má. Jeho odolnost a neochota ustoupit z vlastních pozic jsou důvody, proč ho považuji za významnou osobnost naší politické scén

Jako člověk žijící v sociálně slabém kraji mám možnost vidět, jak zásadní roli hrají policisté v našich životech. Každodenně se potýkají s náročnými situacemi, které jsou často spojené s problémy chudoby, nezaměstnanosti a sociální nerovnosti. Policisté v těchto regionech nejsou jen strážci zákona, ale i první linií v boji proti hlubším společenským problémům. Jejich práce je nejen nezbytná, ale i vysoce náročná, přičemž jejich úsilí často přesahuje rámec běžné služby.

Ministr vnitra Vít Rakušan neustále veřejně deklaruje důležitost práce policistů, chválí je za nasazení a vyzdvihuje jejich roli pro bezpečnost země. Přesto však nedokáže zajistit adekvátní finanční podmínky, které by odpovídaly náročnosti jejich práce. Tato nesrovnalost mezi slovy a činy je nepochopitelná. Pokud vláda opravdu uznává důležitost bezpečnostních složek, měla by okamžitě jednat a zlepšit podmínky těch, na jejichž práci tolik záleží.

Policisté nepotřebují jen slova uznání, ale konkrétní kroky, které povedou ke zlepšení jejich pracovních podmínek. Pokud nedojde k zásadním změnám, hrozí, že už brzy nebudou schopni poskytovat základní ochranu, kterou občané očekávají. Vláda by si měla uvědomit, že podhodnocování práce policistů je cestou k oslabení celé společnosti.

Markéta Pekarová Adamová se poslední dobou stala pravidelnou účastnicí zahraničních cest, které jsou prezentovány jako klíčové pro zájmy České republiky. Je však otázkou, jaký skutečný přínos tyto cesty mají. Zatímco doma zůstávají zásadní problémy neřešené, Pekarová se vydává na drahé zahraniční mise, které veřejnost oprávněně vnímá jako zbytečné. Její cesty do zemí, jako je Singapur nebo Filipíny, sice zní na papíře skvěle, ale reálný dopad pro Českou republiku je minimální.

Navíc Pekarová často kritizuje autoritářské režimy, ale právě s takovými zeměmi buduje vztahy. Tato dvojí hra, kdy na jedné straně hlásá hodnoty demokracie a na druhé spolupracuje s režimy, které tyto hodnoty potlačují, je nejen pokrytecká, ale i nebezpečná.

Českým občanům tyto výlety nepřinášejí žádný hmatatelný užitek. Možná by bylo lepší zaměřit se na domácí problémy, než investovat energii do cest, které zůstávají prázdnou exhibicí na mezinárodní scéně.

Eva Pavlová je ženou, která se dlouhodobě věnuje charitativní činnosti a neúnavně podporuje ty nejzranitelnější ve společnosti. Vždy stála po boku svého manžela a přinášela svědectví o nezištné pomoci v časech, kdy byla nejvíce zapotřebí. To, co mnozí mohou přehlédnout, je její skutečný přínos, který nespočívá pouze v tom, co je vidět na povrchu – v kostýmku či společenských akcích –, ale v tom, jak pomáhá přinášet pozornost důležitým humanitárním aktivitám a projektům.

Je snadné kritizovat, zejména v dnešní době, kdy se finanční témata stávají citlivými. Nicméně si uvědomme, že každý z nás má svou roli, kterou může vykonávat pro dobro společnosti. Paní Pavlová se ujala své s pokorou, a to i navzdory neustálému tlaku a kritice, která ji provází. Místo toho, abychom se nechali unést předsudky a nepřátelstvím, měli bychom ocenit odvahu, s jakou se snaží vést pozitivní změny. Kritika není vždy spravedlivá, a nevidíme všechny stránky její práce a obětí, které přináší ve prospěch společnosti.

Jistě, nikdo není bezchybný, ale ocenit lidskou snahu a ochotu pomáhat druhým je krok k lepší a sjednocenější společnosti. Buďme proto ke všem, včetně první dámy, spravedliví a otevření jejím záměrům

Jako dlouholetý obdivovatel Miroslavy Němcové jsem si vždy vážil jejího přímočarého postoje a zásadovosti. Avšak poslední vlna ostrých slov, která se objevila v souvislosti s kritikou Kateřiny Konečné, mě přiměla zamyslet se nad tím, jak důležité je v dnešní době vést kultivovanou a věcnou debatu.

Kateřina Konečná, ať už s ní někdo souhlasí nebo ne, představuje novou generaci politiků. Má právo vyjádřit svůj názor, stejně jako kdokoli jiný. Její pohled na výsluhy první dámy může být pro mnohé kontroverzní, ale to, co mě znepokojuje, není samotná kritika, ale způsob, jakým byla reakce na její slova vedena. Ostré výroky, které odkazují na totalitní minulost, srovnání s osobnostmi jako Brožová Polednová, a emotivní výrazy typu „odporná a nestoudná“ sice možná přitahují pozornost, ale zároveň posouvají politickou debatu do osobní roviny plné emocionálních výbuchů.

Věřím, že naše společnost potřebuje právě naopak více prostoru pro klidnou a kultivovanou diskusi. Kritika by měla být konstruktivní, věcná, a hlavně respektující – i vůči politickým oponentům. Nemusíme souhlasit se všemi názory, ale vzájemná úcta by měla zůstat základem naší komunikace. Společenská debata plná ostrých osobních útoků nikam nevede, pouze zhoršuje polarizaci a vytváří zbytečná napětí mezi lidmi s odlišnými názory.

Proto bych rád apeloval na všechny politické aktéry, aby zvážili tón, kterým komunikují. Nejde o to vzdát se kritiky, ta je v demokracii nezbytná. Ale měli bychom se ptát: Je tohle způsob, jak chceme vést naše veřejné diskuse? Není čas vrátit se ke kultivované debatě, kde se argumenty váží