Rok 2024 přinesl nečekané zvraty. Největším vítězem roku jsou bezpochyby Motoristé, kteří v čele s Filipem Turkem a Borisem Šťastným ukázali, že jasné poselství a odvaha k akci dokážou oslovit voliče napříč republikou. Stali se nejen nadějí pro voliče hledající novou alternativu, ale také důkazem, že autentická politika může fungovat. Klíčové bude, zda Motoristé zvládnou tuto dynamiku udržet i bez Turka, který se rozhodl nekandidovat do Sněmovny.

Na opačné straně spektra stojí Markéta Pekarová Adamová, jejíž TOP 09 balancuje na hraně zániku. Její označení za „nejúspěšnější lobbistku“ spíše vystihuje smutnou realitu: více PR než skutečné politiky. TOPka bez koaličních partnerů by se mohla ocitnout na stejné cestě jako Piráti, kteří letos zažili černý rok – ztráta předsedy, ministerského křesla i podpory voličů.

Otázka zní: Kam dál? Motoristé ukazují potenciál stát se hybatelem na politické scéně, pokud si udrží autentičnost a programovou jasnost. Naopak TOP 09 a další strany bojují spíše o přežití než o skutečné změny. Pro nás občany zůstává nadějí, že nové tváře jako Turek či Šťastný přinesou svěží vítr a kulturu dialogu, kterou česká politika zoufale potřebuje.

Přejme si, aby příští rok přinesl méně hádek a více řešení. Váženým čtenářům přeji klidné svátky bez tíhy politické reality a do nového roku více důvodů k optimismu.

TOP 09 se pod vedením Pekarové Adamové mění na politickou hříčku, která zcela ztratila ideový kompas i strategii. Strana, která kdysi reprezentovala konzervativní a liberální voliče s důrazem na rozpočtovou odpovědnost, zahraniční politiku a proevropský postoj, se nyní utápí v chaotických rozhodnutích a personálních pokusech. Nejnovější příklad – snaha zapojit do svých řad exministra zahraničí Jana Lipavského – ukazuje hlubokou personální krizi a nedostatek vize, kam vlastně TOP 09 směřuje.

Lipavský, jehož působení v čele ministerstva zahraničí bylo spíše rozpačité než inspirativní, představuje ukázkový příklad „politického dítěte“. Chybí mu hlubší znalosti i zkušenosti, ale díky mediálnímu prostoru a stranickým kalkulacím se dostává na výsluní. Jeho přechod z Pirátů do TOP 09 je spíše ukázkou oportunismu než skutečného přesvědčení. Kandidatura v Libereckém kraji, kde nemá žádné vazby ani podporu, působí jako další zbrklý krok strany zoufale hledající nové voliče. Liberecký kraj navíc představuje náročné prostředí, kde TOP 09 historicky neuspěla a kde Lipavský svým působením může spíše poškodit koalici Spolu než přinést kýžený zisk.

Pekarová Adamová se mezitím stylizuje do role lídryně s přesahem, ale její působení je často jen prázdnou mediální hrou. Proměna její kanceláře předsedkyně Poslanecké sněmovny v „malé ministerstvo zahraničí“ ukazuje spíše na absenci priorit než na politický talent. Představa, že Lipavský má být pro TOP 09 řešením, je pak spíše tragikomická. Pekarová i Lipavský jsou typičtí představitelé „PR politiky“, která postrádá hloubku, vize a výsledky

Motivovat lze jen tam, kde je respekt, bezpečí a smysluplná podpora. Pokud lékař nebo učitel musí pracovat pod hrozbou agrese, není co nabízet. Nejprve musí přijít změna systému, důstojné podmínky a podpora těch, kdo budují společnost, ne ji rozkládají. Jinak jen marníme čas.

Incident v Aši je smutným, ale bohužel nikoliv ojedinělým příkladem, jak hluboké problémy zanedbaných regionů, obchod s chudobou a nedostatečné systémové řešení vedou k eskalaci konfliktů zasahujících klíčové oblasti, jako je zdravotnictví a školství.

Plně podporuji krok zmíněné dětské lékařky, která se rozhodla chránit své bezpečí a důstojnost jasným nastavením hranic. Je nepřijatelné, aby zdravotník, jehož úkolem je pomáhat, byl ohrožován agresivními jedinci. Ochrana lékařů i učitelů musí být prioritou, protože jejich práce tvoří základ společnosti.

Zároveň je však třeba si otevřeně přiznat, že neziskové organizace, které mají pomáhat sociálně slabým, často selhávají ve svém poslání. Namísto toho, aby učily odpovědnosti, podporovaly vzdělání a integraci do společnosti, mnohdy pouze udržují systém závislosti a pasivity. Pokud budou neziskové organizace místo reálné pomoci přispívat k tomu, že si sociálně slabé rodiny osvojí způsoby, jak obcházet zákony a systém, nepohneme se kupředu.

Neziskové organizace musejí být motivovány a kontrolovány tak, aby skutečně vedly své klienty k aktivnímu začlenění do společnosti, nikoliv k životu s nataženou rukou. Sociální byty a další podpory mají smysl jen tehdy, pokud se s nimi pojí odpovědnost, jasná pravidla a dohled nad jejich dodržováním.

Pokud stát nezačne tyto problémy řešit systémově – a to posílením policejní přítomnosti, motivací odborníků k práci v těchto regionech, legislativními opatřeními proti obchodu s chudobou a zásadní reformou sociální politiky – bude napětí dále eskalovat a důsledky budou trpět ti nejzranitelnější.

Marek Benda, dlouholetý poslanec a předseda poslaneckého klubu ODS, svým výrokem „Neporazí nás ani náhodou“ směrem k Motoristům demonstroval nejen aroganci, ale i zásadní nepochopení aktuálních nálad ve společnosti. Tento přístup není novinkou, ODS dlouhodobě selhává v reflektování změn na politické scéně a často místo věcné debaty volí zesměšňování svých oponentů.

Je paradoxní, že právě Benda, který symbolizuje stagnaci a neschopnost modernizovat pravicovou politiku, kritizuje Motoristy jako „Václav Klaus revival.“ ODS by se měla spíše zaměřit na to, proč Motoristé získávají podporu, než pokračovat v přehlížení vlastních problémů. Když takové osobnosti, jako Boris Šťastný, opouštějí řady ODS a přidávají se k Motoristům, je to jasný signál, že strana selhává v nabídce atraktivní vize pro své členy i voliče.

Pokrytectví vedení ODS spočívá v tom, že zlehčují Motoristy jako nevýznamný subjekt, zatímco realita ukazuje opak. Neochota přiznat, že nové subjekty vznikají jako reakce na neschopnost tradičních stran řešit problémy, je důkazem ztráty kontaktu s voliči. Motoristé nejsou jen o Klausovi, ale o reálné nabídce alternativy vůči stárnoucím a vyčerpaným stranám, jako je ODS.

Pokud bude vedení ODS nadále ignorovat signály ze společnosti a spoléhat na výsměch, riskuje, že skončí jako nevýznamná kapitola v historii české pravice. Motoristé, na rozdíl od Bendy a jeho kolegů, ukazují ochotu naslouchat a přinášet řešení, což je přesně to, co česká politika potřebuje.

Vážená paní Pavlíčková,

děkuji Vám za názor a oceňuji Vaši ochotu podělit se o své myšlenky. Dovolte mi však s Vámi nesouhlasit. Vládní koalice sice neustále poukazuje na obstrukce opozice jako na překážku při prosazování zákonů, ale pravda je, že klíčová selhání jsou na straně vlády samotné.

Tato vláda se již několik měsíců potýká s nízkou důvěrou veřejnosti a to oprávněně. Například inflace byla dlouho přehlížena, stejně jako energetická krize, kde vláda nereagovala dostatečně rychle a efektivně. Reforma důchodového systému, o které se stále mluví, se stále neposunula dál než do fáze slibů. Komunikace s veřejností navíc často postrádá jakoukoliv strategii a smysluplnost. To jsou problémy, které by žádné obstrukce opozice neměly mít možnost zcela zablokovat.

Myslím si, že pokud by v čele státu byli politici jako například pan Kuba, mohli bychom skutečně věřit, že dojde k viditelným změnám. Bohužel, současný kabinet působí spíše dojmem, že si sám není jistý, co a jak chce vlastně dělat. A to je něco, co žádné obstrukce opozice neomlouvají.

Plán koalice odvolat Karla Havlíčka z postu místopředsedy Poslanecké sněmovny je ukázkou totální politické nekompetence a odtržení od reality. Místo řešení zásadních problémů, které sužují zemi – jako je inflace, krize ve školství, financování sociálních služeb či důvěra veřejnosti v instituce – se vláda pouští do zbytečného politického divadla. Tento krok není jen krátkozraký, ale přímo sebevražedný. Hnutí ANO si totiž na této akci jen přihřeje svou polévku oběti a posílí svou pozici před volbami, zatímco vládní koalice se u veřejnosti dokonale znemožní.

Vládní poslanci, zdá se, nepochopili, že voliči je nevolili proto, aby vyhrožovali opozici, ale aby něco změnili. Místo toho, aby ukázali, že jsou schopni konstruktivní práce, snižují se na úroveň obstrukcí a naschválů. Jejich chování je ostudné a zrazuje základní principy politické odpovědnosti. A Jakob z TOP 09, který tuto tragikomedii vede? Jeho snaha vypadá spíše jako exhibice dvorního šaška než seriózní politika. Místo hledání řešení problémů národa se s chutí angažuje v této frašce, která ukazuje pouze bezradnost a chaos koaliční politiky.

Pokud koalice skutečně Havlíčka odvolá, dá ANO přesně to, co chce – další munici pro roli mučedníka. Vládní strany riskují, že tím podkopou nejen svou vlastní pozici, ale také důvěru veřejnosti, kterou si už tak po dvou letech nevýrazného vládnutí sotva drží.

Je smutné sledovat, jak dnešní politici systematicky rozdělují národ. Místo toho, aby se snažili sjednotit společnost a hledali řešení pro reálné problémy, vsázejí na vyvolávání rozporů, nevraživosti a polarizace. Tento přístup zanechává stále více voličů bez naděje a jasné volby. Politika by měla být o službě lidem, nikoli o prohlubování příkopů mezi nimi.

Zvláště v oblasti ekonomiky a sociální politiky je tato situace alarmující. Politici buď slibují nereálné zázraky, které nikdy nepřijdou, nebo přehlížejí skutečné potřeby obyčejných lidí. Sociální politika, která by měla být pilířem podpory nejzranitelnějších skupin, často selhává, zatímco ekonomická opatření nejsou dostatečně prorůstová ani stabilizační. Místo hledání dlouhodobých řešení se hraje na populismus, který pouze prohlubuje nejistotu a frustraci.

Možná řešení vidím v novém subjektu, který by mohl přinést čerstvý vítr, nebo možná v Motoristech, kteří by mohli oslovit část voličů hledajících alternativu. Ať už to bude kdokoli, je zřejmé, že změna je nezbytná – nejen v přístupu k lidem, ale také v samotném stylu politiky, který by měl být zaměřen na spolupráci, ekonomickou stabilitu a sociální spravedlnost, nikoli na rozdělování společnosti.

Vážený pane Hovorko, děkuji za Váš pokus o "otočení" situace, ale obávám se, že zde porovnáváte dvě zcela nesrovnatelné věci. Váš příběh o „šťastném Tomovi“ je možná vhodný do bulvárního románu, ale v kontextu reálného světa a diskuse o ochraně dětí je naprosto irelevantní.

Jednoduché "obrácení rolí" ignoruje klíčové aspekty – hierarchii, zneužití důvěry a autority. Navíc snižuje vážnost skutečných případů zneužívání a traumat, kterým oběti často čelí celý život. Vaše snaha banalizovat tento problém humornou historkou nejenže neukazuje empatii vůči obětem, ale také podrývá jakoukoliv seriózní diskusi na toto téma.

Napadá mě citát George Bernarda Shawa: „Největší problém komunikace je iluze, že k ní došlo.“ A bohužel, právě Váš pokus o komunikaci tuto iluzi dokonale vystihuje.

Pokud máte co konstruktivního přidat k této debatě, rád si to přečtu, ale prosím – vyvarujte se podobných pokusů dělat z vážného tématu komedii. Tím nikomu nepomůžete, jen ukazujete vlastní neúctu k problému i lidem, kterých se týká.

Petr Barcal

Vážený pane Nývlte,

rád bych se zeptal, co konkrétně Vás na mém komentáři rozčiluje. Opravdu bych si vážil Vašeho odborného názoru a rád bych se s ním seznámil, namísto pouze emotikonů, které bohužel mnoho nevysvětlují. Samozřejmě respektuji Váš pohled na věc, každý máme právo na svůj názor, ale skutečně by mě zajímalo, jaký konkrétní argument nebo myšlenku byste chtěl k této diskusi přidat.

Předem Vám děkuji za případnou odpověď a těším se na konstruktivní výměnu názorů.

Vážený pane Nývlte,

rád bych se zeptal, co konkrétně Vás na mém komentáři rozčiluje. Opravdu bych si vážil Vašeho odborného názoru a rád bych se s ním seznámil, namísto pouze emotikonů, které bohužel mnoho nevysvětlují. Samozřejmě respektuji Váš pohled na věc, každý máme právo na svůj názor, ale skutečně by mě zajímalo, jaký konkrétní argument nebo myšlenku byste chtěl k této diskusi přidat.

Předem Vám děkuji za případnou odpověď a těším se na konstruktivní výměnu názorů.

Milane, plně s Vámi souhlasím. Jako pedagog, i když nejsem vystudovaný přímo v tomto oboru, a zároveň jako donátor dětských domovů, mám možnost vidět, jak důležité je chránit děti, a zároveň jak křehké mohou být jejich osudy. Když navštěvuji dětské domovy a slyším příběhy těchto dětí, uvědomuji si, že právě ony jsou těmi nejzranitelnějšími členy naší společnosti. A proto musíme dělat vše, co je v našich silách, aby byly v bezpečí.

Tento případ je bohužel ukázkou selhání, které by se nikdy nemělo stát. Nejde jen o potrestání viníka – což je samozřejmě nezbytné – ale hlavně o to, aby systém fungoval preventivně a podobným lidem zcela znemožnil přístup ke zranitelným dětem. Školy by měly být místem, kde se děti cítí bezpečně, a nikoliv prostorem, kde mohou být vystaveny zneužívání od těch, kteří mají být jejich ochránci.

Za práva dětí budu vždy bojovat. Je třeba, aby si odpovědné instituce uvědomily, jak obrovskou zodpovědnost nesou. Život dětí je to nejcennější, co máme, a zaslouží si naši maximální péči, ochranu a podporu. Doufám, že se tímto případem budou seriózně zabývat nejen soudy, ale i společnost jako celek, aby už nikdy nedošlo k takovému selhání. Každé dítě má právo na bezpečný a šťastný život – a je na nás, abychom za to bojovali.

naprosto s Vámi souhlasím, že pokud by šlo Markétě Pekarové Adamové skutečně o promyšlené budování PR, jednala by úplně jinak. Tímto stylem spíše působí dojmem, že si neuvědomuje, jak její kroky vnímají občané. Neschopnost chápat, jak zásadní je důvěra veřejnosti, může být pro politika fatální. A jak říkáte, pokud nezmění svůj přístup, není vyloučeno, že příští volby budou znamenat konec její politické dráhy.

Politik, který dlouhodobě přehlíží nejen zpětnou vazbu, ale i základní pravidla etiky a citlivosti, těžko může očekávat trvalou podporu. Uvidíme, zda ji to časem donutí k hlubší sebereflexi, nebo jestli bude pokračovat v této nepříliš úspěšné trajektorii.

Rozhodnutí vlády a koaličních poslanců nepodpořit zvýšení financování prevence závislostí je smutným důkazem, že prioritou nejsou lidé, ale krátkodobé úspory a politické kompromisy. Přitom prevence je klíčovým nástrojem, který šetří nejen veřejné finance, ale především životy a zdraví. Tvrzení, že „na prevenci není,“ působí obzvlášť absurdně ve světle faktu, že příjmy z nově schváleného zákona o psychomodulačních látkách by tuto částku pokryly. Nejde tedy o peníze, ale o vůli.

Vládní přístup je projevem hlubokého selhání. Programové prohlášení, kde se prevence označovala za prioritu, se ukazuje jako prázdná fráze. Místo investic do řešení závislostí, které se dlouhodobě vyplatí, sledujeme škrtání a rezignaci na sliby. Zvlášť alarmující je, že někteří poslanci dokonce označují prevenci za „zbytečnou.“ Taková ignorace odborných poznatků je šokující a nebezpečná.

Neschopnost navýšit financování znamená, že nejenže nebudou rozšířeny služby pro závislé na alkoholu či digitálních technologiích, ale mnohé stávající programy budou zrušeny. Vláda tak nejen opouští svůj závazek, ale i tisíce lidí, kteří potřebují pomoc. Selhává tím nejen finančně, ale i morálně. Je třeba si položit otázku: Pro koho vlastně tato vláda vládne?

M.Feninová se stala obětí neomluvitelného a agresivního chování skupiny lidí, kteří místo dialogu zvolili vulgární a násilný přístup. V důsledku této situace se rozhodla jasně vymezit a ochránit sebe i své kolegy. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí, koho registrovat, je plně v jejích kompetencích a není v rozporu s právními ani etickými pravidly. Považuji za naprosto nepřijatelné, aby se lékař, který obětavě poskytuje péči v tak těžce zkoušeném regionu, stal terčem kritiky, a to za situace, kterou sám nezavinil.

Tento případ je bohužel odrazem hlubších problémů, které dlouhodobě přehlížíme. V pohraničních oblastech je zoufalý nedostatek lékařů, což vytváří obrovský tlak na ty, kteří zde pracují. Tito odborníci často čelí nejen pracovním přetížením, ale také chování, které by nikdo z nás neměl akceptovat. Podpora ze strany společnosti i státu je v těchto případech klíčová – jinak riskujeme, že o poslední ochotné profesionály přijdeme.

Zásadní roli v této situaci sehrává také neschopnost některých neziskových organizací skutečně pomáhat. Namísto toho, aby vedly sociálně slabé skupiny k odpovědnosti a zapojení do společnosti, učí je, jak zneužívat sociální systém. To nejenže neřeší problémy, ale ještě více prohlubuje napětí ve společnosti. Tento přístup je neudržitelný. Sociální pomoc musí být cílená a motivující, nikoliv nekontrolovatelná a zneužívaná.

Stojím pevně za paní doktorkou Feninovou. Její odvaha čelit nepříznivým podmínkám v pohraničí zasluhuje respekt, ne odsouzení. Pokud si nedokážeme vážit těch, kteří pracují v první linii, pak problém není v nich,ale ve v nás

Událost spojená s oceněním Zlatá vážka, které získala Markéta Pekarová Adamová, dokonale ilustruje její politický styl – absenci sebereflexe a neschopnost odhadnout důsledky svých činů. Předsedkyně Poslanecké sněmovny byla nejen součástí soutěže jako předsedkyně poroty pro jiné kategorie, ale zároveň oceněna. I přes její vysvětlení to působí přinejmenším zvláštně.

Tento krok zapadá do série přešlapů, které odhalují hlubší problém – její politický přístup je povrchní, arogantní a často neprofesionální. Kdo by zapomněl na její slavný výrok, že lidé mají „šetřit“ a „si na zimu vzít svetry“, pronesený v době, kdy tisíce občanů čelily existenční krizi? Stejný nedostatek empatie a politické citlivosti ukázala i zde.

Markéta Pekarová Adamová dlouhodobě ukazuje, že její politika není o výsledcích, ale o gestech. Místo aby přinesla řešení pro sociálně vyloučené oblasti či podpořila občany v krizi, soustředí se na budování vlastního PR. Přijmout ocenění v takové situaci jasně ukazuje, že jí chybí pochopení základních principů důvěry a odpovědnosti. Takové jednání rozhodně nedělá velkého politika, ale spíše osobu, která podkopává už tak křehkou důvěru veřejnosti.

Milá Kláro, děkuji za Vaši obsáhlou a velmi konstruktivní reakci. Vaše návrhy mají hlavu a patu, a především ukazují, že skutečně rozumíte problematice školství a máte konkrétní řešení, která by stála za širší diskusi. Zmiňujete klíčové body, jako je návrat okresů, odpovědnost ředitelů škol nebo koordinace mezi developery a obcemi – to vše jsou velmi trefné a praktické podněty.

Například myšlenka paprskovitých školních kampusů je mimořádně zajímavá a skutečně by mohla ulevit malým obcím i městům s přetíženou infrastrukturou. Rovněž otázka povinnosti developerů podílet se na školní infrastruktuře je něco, co by v dnešní době mělo být samozřejmostí, a je smutné, že stále není.

Celá situace ale nezačala jen s rozpadem okresů nebo přenosem odpovědnosti na kraje – podle mě to do značné míry odstartoval i způsob, jakým byla zavedena inkluze, často bez dostatečné podpory pro školy, učitele a děti samotné. Navíc, jak správně naznačujete, politická reprezentace na mnoha úrovních je slabá a chybí jí jak odvaha, tak odbornost pro systémové změny. To, že se jednotliví zastupitelé po konci mandátu „umyjí ruce“, je bohužel odrazem právě této slabosti.

Vaše energie a snaha hledat řešení jsou obdivuhodné. Pokud by takových lidí bylo v politice nebo veřejné správě více, věřím, že by české školství mělo naději na rychlejší obrat k lepšímu. Kláro, přeji Vám hodně úspěchů a hlavně trpělivosti, protože bez ní se žádný boj za lepší budoucnost neobejde. Moc rád bych si s Vámi o tomto tématu někdy pohovořil více do hloubky. Máte moje uznání.

máte obdivuhodnou schopnost shrnout všechny problémy českého školství do jednoho komentáře. Je pravda, že kraje a obce jako zřizovatelé škol čelí řadě výzev, ale možná by bylo užitečné dodat i nějaký konkrétní návrh, jak situaci řešit – třeba něco, co nevyžaduje okamžité rozpuštění a vypuštění všeho.

Vaše poznámky mají sice švih, ale chybí jim základní ingredience: konstruktivní přístup. Bez něj totiž žádný problém nevyřešíme – ať už jde o spádovost, dopravu, nebo cokoliv dalšího. Takže tleskám i já, ale jen pokud příště přidáte i nástin řešení.

Jak kdysi řekl Václav Havel: “Nadávat na poměry umí každý, ale změnit je dokáže jen ten, kdo se do nich aktivně zapojí.” Těším se na Váš konkrétní plán, Kláro!

Milá Kláro, chápu Vaše rozhořčení a je dobře, že Vám záleží na dodržování etických standardů v lékařské profesi. Je ale potřeba rozlišovat, jaké jsou pravomoci a povinnosti České lékařské komory (ČLK) a kde končí její kompetence. ČLK sice může zahájit disciplinární řízení při podezření na pochybení, ale není to orgán činný v trestním řízení ani soud.

Co se týče “mazání recenzí” – ano, každý provozovatel webu má právo odstraňovat obsah, který považuje za nepravdivý nebo pomlouvačný, to je běžná praxe. Lékařská komora nemá žádnou pravomoc zasahovat do těchto soukromých rozhodnutí, a to ani v případě, že se jedná o veřejně působící osoby. Pokud je podezření na trestnou činnost nebo neetické jednání, měl by být podnět podán oficiální cestou – buď na ČLK, nebo na příslušné úřady. Stížnosti v recenzích sice mohou upozornit na problém, ale nejsou řešením.

Pokud jde o to, že “Lékařská komora řeší jen platy” – možná by stálo za to se podívat, kolik případů etických pochybení nebo jiných stížností ČLK opravdu řešila. Věřte mi, není to málo. Možná je ale snazší svalovat vinu na Komoru než přemýšlet, jak takovým případům předcházet a jak systémově zlepšit péči.

Takže – kde to jsme? Jsme v realitě, kde všichni nesou odpovědnost – pacienti, lékaři, instituce i ti, kdo problémy otevírají. A pokud se Vám něco nezdá, není nikdy na škodu přispět k řešení konstruktivně, místo pouhého ukazování prstem.