Antisemitismus je starý jak samotný židovský národ. Akorát po událostech posledního roku se celá řada lidí osmělila přejít z tiché nenávisti do aktivního útoku.

Co čekat. Je to filozofie dnešních seriálů, vytvářet nové dějové linky, dát tomu líbivý prvek, ale ve skutečnosti dialogy tvoří vesměs prázdné tlachání (kdyby jen ve filmové kultuře), o pronikání nových "modních" prvků i přes nesmyslnost a nesourodost s původním příběhem ani nemluvě. Opakovat se, že to s Tolkienem nemá nic společného úplně nemá smysl, trilogie je také v mnoha směrech jiná, ale čím to je, že zůstává oblíbená a i já si ji rád opakovaně pustím? V případě Prstenů moci postupuji stejně jako jsem to začal praktikovat například u Star Wars, které jsem měl jako malý a dospívající kluk strašlivě rád a které se teď změnili v naprosto jiný, pro mě nudný a nezajímavý příběh. Nové filmy a seriály s touto tematikou zkrátka nesleduji a nekazím si svoji starou imaginaci 🙂

Přiznávám, že Trump je svým způsobem rozporuplná osobnost a při prvních volbách jsem se ho obával, ale poslední roky v Evropě i USA mě nutí z gruntu měnit má dosavadní přesvědčení a názory. Současná Evropská unie a demokratická vláda v Americe přinesly tak dusnou a příšernou atmosféru, že jsem doufal v jeho vítězství, nehledě k tomu, že Kamala mi je svým umělým smíchem a celkově svou osobností od přirozenosti proti kůži. A to strašení všude kolem, že přijde apokalypsa... stalo se snad něco takového po jeho vítězství v roce 2016? Ne. Ač nemusíme se stylem rétoriky a často buranským vystuopováním souhlasit, je to jediný způsob, jak se může západ, USA i Evropa, nad sebou konečně zamyslet a zkusit věci reálně a smysluplně řešit.

Pro mě osobně britská monarchie ve svém rozsahu měla svůj smysl v moderním světě do doby, kdy byla odrazem mizejícího starého světa a pořádků. Tedy z mého pohledu do smrti Alžběty II., která si zasloužila úctu. V současnosti (i když už to trvá podstatně déle) je ale král, potažmo monarchie, pouze symbolem. Nejsem pro zrušení monarchie jako takové, s Británií je spjatá a je nositelem určité tradice, jako republiku si ji moc představit neumím. Stejně jako je dnes pro Francouze nemyslytelné mít z Francie monarchii a vzdát se své republikánské hrdnosti.

Ale proč by si měla tato historická instituce, nyní již pouze symbolického a reprezentačního charakteru, udržovat tak velké majetky? Natož vlastnit královské regály jak ve středověku? (vybírání za překročení řeky, vybírání mýtného, poplatků z kostelů, hospod apod.) Naprosto jim chybí sebereflexe. Už dlouhodobě cítím v této rodině nabubřelost.

V Paříži jsem nějaký čas pobýval, do Francie jezdím pravidelně a mám zde řadu přátel, podotýkám i neetnických Francouzů, i když většinou tedy vysokoškolsky vzdělaných a nebo z první a druhé generace přichozích. Na Francii názor nezměním, vždy bude mojí srdeční záležitostí. Letos i minulý rok jsem dělal menší tour de France a odnesl jsem si několik dojmů.

Především, většina Francie je v pohodě. I když mluvíte s lidmi, řeší stejné problémy jako my (vysoké životní náklady, drahé potraviny, problémy ve zdravotnictví atd.). Francouzský venkov a menší města jsou relativně bezproblémová, samozřejmě se někdy něco přihodí i tam.

Pak ale jsou logicky větší města s velkou koncentrací kosmopolitní společnosti. To jsou už úplně jiné světy. Osobně jsem navštívil řadu těchto měst, Nice, Marseille, Orléans, Tours, Rouen a jiné. Máte zde místa, kde jsou pěkné domy, slušně oblečení a usměvavý lidé. Ale pak jedete a najednou projíždítě místy, kde se modlíte, aby vám auto nevypovědělo službu.

Problémem jsou přesně tato místa. Francie a jiné země udělaly velkou chybu, že o ně nejevili zájem a nechali z nich vyrůst enklávy, kde se soustředí frustrovaní mladí lidé a kde bují nenávist vůči všemu a všem. Ti se pak samozřejmě, podobně jako u nás, soustředí kolem nádraží, autobusových stanic atd., kde mezi sebou bojují a vyřizují si účty. Čemu se pak divit, že jedete vlakem ve Francii nebo třeba v Německu, ale průvodčí, pokud vůbec ve vlaku je, jen projde a ani se nezastaví, natož aby kontroloval jízdenku. To je už velmi nebezpečná profese... Ve vlaku nebo autobusu jsem nejednou cítil obavy...

Chalupu prarodiče z tátovy strany kupovali od pána, který byl za války v koncentračním táboře. Ten tam následně po své smrti přebýval. Já jsem tehdy byl moc malý, nicméně vím, že jsem z té chalupy měl vždy naprostou hrůzu a sám v pokoji jsem nikdy nedokázal usnout.

V tom domě se prý uprostřed noci s rachotem otevíraly a zavíraly dveře. Mamka mi prý jako asi tříletému vařila něco na plotně brzo ráno a najednou slyšela na schodech a na chodbě kroky, myslela, že je to někdo z rodiny. Jenže tam nikdo nebyl. Mamka prý tryskem utíkala za tátou, ale našla všechny v domě spící. Druhá babička mi vyprávěla o večeru, kdy čekala na zbytek rodiny v té chalupě. Venku prý byly zrovna takové ty strašidelné mraky, bála se, tak si pustila televizi. Tam zrovna byl film a v něm šel pohřeb s rakví. Honem televizi vypnula a šla prý k posteli, aby si do ní vlezla a "schovala" se, nicméně postel pod ní spadla. Říkala, že hrůzostrašnější večer nezažila.

Kromě chalupy byly další věci. Hodiny, které měly taková dvířka, která se poprvé a naposledy sama otevřela ve chvíli, když umřela prababička, opakovaně zastavené hodiny při úmrtí členů rodiny, sny, ve kterých se zemřelí loučily, předtuchy. To už jsem zažil osobně i já. Babičce volal její kamarád ve 2 ráno v noci, když ležel v nemocnici. Když to babička zvedla, nic se neozvalo, telefon zavěsil. Ráno ji volali, že v tu dobu zemřel.

Protože mám určité cítění k těmto věcem, neberu to na lehkou váhu. Zajímavé je, že to ale má v naší rodině babička, mamka a já, ostatní členové v mnohem menší míře, i když ty věci na chalupě viděli úplně všichni...

Mně se bohužel sny zdávají poměrně málokdy, většinou je to tak, že sny nemám (nebo si je nepamatuji) a v určitém období najednou každou noc za sebou třeba i týden v kuse a velmi intenzivně. Nicméně tyto sny jsou pak z velké části propracované, fantastické, někdy hororové, velmi málo však radostné.

Ale sny, které mi nejvíce utkvívají v paměti, bývají ty s mými zesnulými příbuznými. Nicméně ty jsou vždy zajímavé v tom, že já od začátku vím, že dotyčný již zemřel, a celý sen se vlastně točí kolem toho, že se snažím pochopit, jak je možné, že tam jsou, když už vlastně vím, že nejsou. Nejčastěji se mi v tomto případě zdá o babičce, která je vždy ve snu jakoby "neviditelná". Například k ní chci jít, navštívit ji, ale nemohu najít dům, kde bydlí, zapomenu adresu... nakonec se mi třeba podaří k ní dostat, ale nic neříká, neodpovídá, jen se dívá. Obecně sny o zemřelých a celkově v podobném duchu se zdají celý život i mé mamce a také se dříve zdávaly i její mamce... přitom další členové rodiny tyto sny nikdy nemají. Nevím, čím si to vysvětlit... Nemluvě o vizionářských snech, kdy opravdu vidím místa a události, které se následně promění ve skutečnost.. pocit déjà vu mám opravdu často.

Ztělesnění "Muže, který sázel stromy" aneb Elzéarda Bouffiera 🙂 Je to jedna z mých nejoblíbenějších povídek a vždy jsem rád, když se objeví někdo podobný i ve skutečném světě. Sám mě tento fiktivní stromový mág inspiroval k vysazování stromů, kdykoliv je to jen trochu možné. Děkujeme