Většina z nás takhle už pár let píše. Hlídá si každé slovo. Někdy stačí sloupek na 20 řádek, abyste rozzuřili tři sta adolescentních feministek. A když se proti jejich útokům ohradíte, přijdete o práci. TOHLE je situace spisovatelů v Česku v době, kdy tu společenské klima určují agresivní woke aktivisti.

Když jsem byl propuštěn z FF UK, zhrzený Pavel Brycz o mně napsal povídku do knihy "Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být". Její hlavní postava se sice jmenuje Lustig, ale je to "mluvčí Filozofické fakulty v Praze", jehož vyhodili proto, že napsal do plátku Metro fejeton o tom, že holkám sluší roušky. Přijde Vám to jako identifikace konkrétní osoby dost jasné? Mně ano. Nazývá tam mou postavu honimírem a všelijak jinak mě dehonestuje.

Myslíte, že jsem zvažoval, že ho dám k soudu, nebo to aspoň budu žalovat Klíčové do Alarmu? Ani na vteřinu. Ani na vteřinu!! Ne proto, že jsem skeptický k procesům na ochranu osobnosti, ani proto, že Klíčová by určitě byla na Bryczově straně. Výhradně proto, že Pavel Brycz je spisovatel. Má právo chytat témata ve veřejném prostoru, inspirovat se jimi a tvořit z nich své texty. Tohle je princip slovesného umění, to mi nikdo nevymluví. Nemusí se mi to líbit, ale mám-li zůstat věrný svému přesvědčení, musím to akceptovat.

To je ovšem něco, co Kadlecová, Klíčová nebo Zbořil nikdy nepoberou. To ale na věci nic nemění. Alena Mornštajnová se příběhem Toy Box neinspirovala - říká to a já jí věřím. Ale ať se inspirovala čímkoli, je to jen její věc. To je princip literatury. To je princip autorské svobody. Té svobody, které je tu den ode dne míň.