Ten den byl ve znamení nevíry, hrůzy, zděšení. A s přibývajícími hodinami přetékaly pocity i někam k hrdosti. Na statečný odpor Ukrajinců tváří v tvář mnohem většímu ruskému agresorovi. Na Čechy, kteří nezaváhali a mezi prvními začali pomáhat. Znovu jsme to ukázali, jací jsme! Jenže vzepětí obvykle nevydrží. Jak si stojíme dnes? Proč už nemáme Ukrajince rádi? Nebo máme? A měli jsme někdy? Co bude dál? „Váleční uprchlíci! To je hezké, jasně, chápu. Ale vážně mě štve, když všude vidím ta obří esúvéčka s ukrajinskou poznávací značkou, jak parkují na modrých pruzích. Beztrestně. Já si to platím a nemám kde parkovat.“ Úplně mi…