Po předjarní zimě a permanentním dešti přišla slunečná neděle. Část národa vyrazila bojovat o budoucnost země pod koně, já se jal hyzdit zahradu. Připravovat ji na budoucí úrodičku, kterou nevyměním ani za tu breburdu. Po sedmi hodinách dřiny jsem se posadil a s pýchou sledoval odvedenou práci. Bude řepa na zavaření, okurky nakládačky, špenát, pórek, hrášek pro sezobání dětmi, brambory tam šoupnu a další. Sedím a kolem mě poletuje potěr a žádá si svého. A prý půjdeme do hospody, dáme si do nosu. Po dlouhé době, papá (naučil jsem je, že mi říkají papá, dřív mi říkali taťuldo, jasné zlepšení), půjdeme na večeři do hospody, papá, pojď. A tak jsme šli. Párkrát za rok se odvážíme. No, po nedělní procházce už radši nikdy.