Víte, ony takto malé děti nekřičí a nepropadají hysterickému záchvatu jen tak pro zábavu. Ony to dělají proto, že jsou nešťastné, frustrované a trpí. Takže řeči typu "jako matka jsem neudělala nic špatně" si nechte od cesty. Udělala jste toho špatně docela dost. Minimálně to, že jste svého syna vláčela někam, kde to pro něj ještě není, kde strádá a kde nechce být. A proč? Proto abyste se mohla najíst s kamarádkou? Jinde a jinak to nešlo? Fakt ne? Divné...

A kdyby si správně vybral školu/typ studia či učení, mohl být za vodou. Takhle nic není ani nebude, protože i když si tu maturitu napodruhé vydře a udělá ji, bude mu k ničemu, protože maturita na gymnáziu je jen přípravou na VŠ. Jinak sama o sobě nemá smysl. A někdo, kdo je trémista a není studijní typ a na VŠ? No... Potěš koště...

Ještě že jde nejspíš jen o generický článek od AI a neexistuje ani matka ani syn...

Ježíšmarjá to je zase blábol. Jak kolovrátek. "Známka je neobjektivní, neřekne dítěti, co mu nejde." "Slovní hodnocení mu vše vysvětlí." "Jedna špatná známka zničí vysvědčení i sebevědomí." Proboha autorko, chodila jste vůbec někdy do školy? A to si fakt nepamatujete, jak známky reálně fungují? Zvlášť v prvních třídách ZŠ? Že jich tam děti dostávají desítky měsíčně? Že jedna, byť z velké písemky vůbec nic neznamená ani nezmění? Že si o všech známkách děti s učitelkou vždy důkladně povídají? Že rozebírají před zkoušením hromady cvičení a příkladů, kdy by získal velmi solidní představu o tom, co a jak mu konkrétně na dané látce jde či nejde i cvičený orangutan? Že je paní učitelka ve velmi těsném kontaktu se všemi rodiči (co mají zájem) a jakoukoliv nejasnost jim může okamžitě osvětlit? Že takto staré děti fakt nebudou chtít (ani umět) dešifrovat slohovku na téma: "tohle ti jde a tohle ne" u každé probírané látky? Že na její luštění nemají ani dovednosti ani kapacitu a trpělivost? Že se fakt nikdy (alespoň u zdravého dítěte) nestane, aby po jedné pokažené známce doživotně kapitulovalo na vzdělávání a začalo si myslet, že mu nic nejde a je hloupé a HLAVNĚ že i kdyby to hrozilo, učitelka by ho při tom nechala, protože nezná hromadu "triků", jak takovou pitomost malému děcku vyvrátit?

Prosím vás, už fakt dost. Už stačilo. Jestli chcete i nadále praktikovat se svými potomky domácí výuku, a přitom o mechanismech učení, pedagogice a psychologie tak málo vědět, je to váš boj. Ale pište už jen konkrétně o sobě (nebo radši vůbec). Obecná hodnocení si nechte. Díky.

Pokud má dítě vystupovat před lidmi samo za sebe (např. hra na housle) a na poslední chvíli to vzdá, tak OK (není to samozřejmě v pořádku a nedá mu to do života nic jiného, než pocit, že vzdávat věci na poslední chvíli a z okamžitého rozmaru je OK, ale budiž). ALE pokud je součástí nacvičeného vystoupení a po jeho boku stojí dalších deset spolužáků, kteří se dřeli, snažili, překonali sami sebe a hlavně se těšili, jak předvedou co umí a dostane se jim zaslouženého potlesku, pak je takové chování zkrátka nepřípustné a je zcela v pořádku dítě k vystoupení přimět. Proč? Protože se prostě musí naučit, že není na světě samo a že když je součástí celku a někdo jiný je na něm závislý a spoléhá na něj, musí umět překousnout vlastní nepohodlí a prostě zabojovat (pokud samozřejmě nejde o "život", což ale v případě pětiminutové básničky, nebo tříminutového tanečku fakt nejde).

Nemluvě o tom, že školní besídka či akademie je dlouhodobou záležitostí, na kterou se školáci připravují minimálně několik týdnů a není proto nic snazšího, než si včas rozmyslet, zda se účastnit chci, nebo ne (jak pro to samotné dítě, tak pro jeho rodiče, kteří ho přeci znají nejlíp). A pokud prostě vystupovat nechci, tak mi fakt netvrďte, že to nejde s učitelkou vykomunikovat, protože vám řeknu tajemství... Ono nacvičit něco s dítětem, které nechce, nesnaží se nebo se stydí jak blázen a pláče, fakt není žádný med a naprosto KAŽDÁ učitelka se tomu ráda vyhne. Jenže to se musí říct jaksi včas a ne pět minut před začátkem představení, protože "Bééé, lidi!"

Myslím že tento článek perfektně ilustruje, proč je pro tolik žen mateřství noční můra. Protože mají naprosto nereálná očekávání a pletou si život s pohádkou plnou kýčovitých, přeslazených a hlavně naprosto falešných a povrchních výjevů, jaké snad nemůže od reality očekávat ani děcko v MŠ. Jako nezlobte se na mě, ale ten popis andělského miminka a sluncem zalitého dokonalého světa plného romantických procházek, úsměvů, obdivu a všeobjímající lásky... To si fakt někdo reálně představuje?! To vážně očekává?!

A bere na to nějaké léky? Nebo žije jen na sociálních sítích mezi filtry? To fakt kolem sebe nikdy neviděl realitu? Neslyšel o ní od ostatních? Nečte? Nevnímá? Vždyť ÚPLNĚ VŠUDE jsou články, diskuze a debaty o tom, jak mateřství reálně vypadá, jak je náročné a jak mění a převrací rodičům (matkám) život. A jestli ani to nestačí, tak co se takhle zkusit poptat blízkých? Matky, tchýně, sester, kamarádek (ale těch skutečných, ne instagramových fiflen)? Jako chápu, není to in ani cool, ale zkuste to... A jestli i po tom budete v koupelně obden propadat hysterickému pláči, že být matkou není žádné wellness plné sebepoznání, euforie, dokonalosti a souznění se světem, tak to teda potěš koště...

Ještě, že jde jen o další vybájený text a žádné takto vychovávané dítě autorka pochopitelně nemá.

Jenže ony ty tabulky nejsou jen tak střelené od boku a sestavené jen tak laicky a náhodně kvůli týrání matek, víte? Ony jsou výsledkem velmi komplexních a velmi dlouhodobých průzkumů, výzkumů a pozorování řady odborníků, kteří světe div se, skutečně vědí o čem mluví a jejichž prvotním zájmem je zdravé a dobře se vyvíjející dítě. A ano, může se výjimečně stát, že nějaké dítě je zdravé a vyvíjí se dobře i když tabulkám tak docela neodpovídá, to nikdo nepopírá. Ale víte co? Je to poměrně vzácné (stejně jako jsou vzácní např. zdraví lidé, kteří nemají klidovou tepovou frekvenci mezi 60 a 100 tepy za minutu nebo ti, kterým glykémie běžně skáče nad 7).

Rozhodně se to neděje u každého druhého dítka, jak je dnes moderní tvrdit, protože přece "každé dítě je jiné". Jo, jiné možné, ale s tím ty tabulky pochopitelně počítají (proto taky mají poměrně široký rozptyl a byly a jsou pečlivě sestavovány s přihlédnutím k průměrům, mediánům a dalším statistickým údajům). Vejít se do nich by tudíž mělo zvládnout odhadem tak 90% všech zdravých, normálních dětí a i těch zbývajících 10 procent by se mělo odchylovat jen v rozumné míře. A pokud to tak není, je naprosto v pořádku, aby se tím matky zabývaly a řešily to, protože začít to řešit v šesti letech při zápisu do ZŠ a pak šokovaně zjistit, že mám: "Nezralé dítě, Ježíši jak se to mohlo stát!", je poněkud pozdě.

Dobrý článek, chválím a mám podobný názor, byť právě z pohledu toho pedagoga na prvním stupni.

Co naopak absolutně nechápu a ještě nikdo mi to nebyl schopen vysvětlit je, proč se do debaty "známky versus slovní hodnocení" pořád motají nějaké žvásty o objektivitě a neobjektivitě hodnocení. Jako nezlobte se na mě, ale to, zda je hodnocení žáků objektivní vůbec nezáleží na tom, jakou podobu to hodnocení konkrétně má! Záleží vždy na tom, kdo a co hodnotí, ale nikdy ne jakým způsobem. Pokud učitel někomu nadržuje, nebo pokud špatně sestaví třeba test/zkoušení, výsledné hodnocení bude neobjektivní úplně stejně ať už bude vyjádřeno známkou, nebo slovně! Nebo jaký je rozdíl mezi tím, zda nezaslouženě dostanu kuli, nebo elaborát o tom, že jsem učivo nezvládl? Hm?

Vůbec se nedivím, že autorka musí dělat úkoly sama, když tu nedávno psala že žádné dítě nemá a nechce 😁😁😁. Spíš je otázkou, kdo jí ty úkoly zadává, protože bez dítěte asi nebude ani škola ani učitelka... I když možná jo. Možná autorka našla nějakou školu pro imaginární děti. A určitě tam učí samé důchodkyně co neumí hospodařit se svým důchodem 😁😁😁

Být sama sebou a ne jen služkou jste mohla aniž byste od svých dětí definitivně odešla. Stačilo jen místo zbabělého útěku přestat žít pozérský život á lá instagram, bouchnout do stolu a říct, že od zítra to bude prostě jinak (a dodržet to, samozřejmě). Tohle extrémní řešení je naprosto zbytečné a nic jiného, než opovržení a odsouzení si nezaslouží. Fakt nemusíte být buď kus hadru na podlahu nebo matka co odejde od rodiny. Existuje spousta mezistupňů.

Víte, milá autorko, proč to ti lidé dělají? Protože je to BAVÍ. Ano, tak jednoduché to je. Protože oni si prostě takovouto dovolenou UŽIJÍ. Že to vy nechápete? Na tom ale není co pochopit nebo nepochopit. Prostě vás něco baví a něco ne, něco vám chutná a něco ne, něco se vám líbí a něco zase ne. To se dá jedině akceptovat, ale nikdy ne pochopit. Nebo se chcete snažit pochopit, jak to, že někdo má rád svíčkovou a někdo radši krevety na grilu? Asi ne, že (a jestli jo, tak potěš koště). A s trávením dovolené je to stejné. Každému dává smysl ten jeho způsob.

Ale víte co smysl za žádných okolností nedává? Dělat (jíst, sledovat, prožívat) něco, co mě nebaví a poté nekritizovat sebe za špatnou volbu (případně tu danou věc nebo aktivitu), ale ty všechny ostatní, kteří jsou na rozdíl od vás spokojení a danou věc si užívají. Jako by to, co děláte a cítíte vy, bylo jediné správné a všichni ostatní, co to mají jinak, se mýlili. Takhle to myslíte? Jo? A to vám ze sebe není špatně? To je přece nechutnější, než týden starý řízek uchovávaný na dně skříně v apartmánu bez klimošku...

No jo no, dotyčný otec asi netušil, že máte jakousi unikátní vrozenou anomálii, která vám znemožňuje mluvit a současně hýbat rukama (a tedy vysvětlit dítěti, co udělalo špatně zatímco mu dáte jednu na zadek, tak jak se to dělávalo-fakt jsem nikdy neslyšela o situaci, že by rodič dítě jen mlčky "zmlátil" a ono netušilo proč). Patrně také netušil, že svou sílu neumíte dávkovat a tak dítě buď zmlátíte jak žito nebo nic (většina lidí dokáže tento proces kontrolovat a usměrnit na pouhé naplácání-takže žádná krev, modřiny ani jiné horory). Ale chápu no, tento názor dnes není populární. Populárnější je tvrdit, že každý kdo není striktně proti fyzickém trestům (a to včetně těch, co je berou jako poslední možnost a jen v té nejlehčí formě) je slaboch a agresor, co se vyžívá v týrání dětí a že mnohem lepším rodičem je klaun, co neustále znovu a znovu bere dítě stranou a milionkrát mu vysvětluje, co má a nemá dělat (zatímco dítěti je to úplně putna, patrně to vůbec nechápe a jede si dál po svém-akorát se přitom učí, že dospělí se můžou klidně ignorovat ať si žvaní cokoliv).

Nezdravé hromadění a konzum JE špatný, ale jinak mám přesně opačný pocit i zkušenosti, než článek. Dle mě není nic horšího, toxičtějšího a škodlivějšho než onen slavný minimalismus (pokud nevychází z podstaty konkrétního člověka, pochopitelně-ale takových lidí je minimum, zbytku byl "vnucen"). Nic totiž neučiní domov tak prázdným, neosobním a nepříjemným místem, jako snaha aby vypadal "čisté a jednoduše", čili jako z katalogu iKey (takže místo osobních věcí, ke kterým mám vztah a které dělají mne mnou v něm najdeme ty samé designové prvky jako u sousedů, které vezmeme do ruky jen při úklidu, ale jsou cool a moderní).

A co jen nejhorší, jen máloco pošramotí lidskou duši tak, jako násilná, bolestivá a nepřirozená snaha na sílu se oprostit od všech vzpomínkových a emočně důležitých předmětů jen proto, že už jsou staré a nemají žádné pořádné využití, viz třeba právě ten hrneček po babičce, který je nepraktický a nevzhledný, tak pryč s ním a honem ho nahradit značkovým termohrnek, co zabije několik much jednou ranou a ušetří tak tolik místa (a přitom ani to nejhořčejší kafe, co můžete denně vzít s sebou vás nezahřeje tolik jako jedna vzpomínka na babičku).

Pak není divu, že tolik modernich lidí doma nemůže vydržet, neustále prchají někam ven, rodiny a partnerství se rozpadají a během covidu málem půlka lidstva přišla o rozum, když najednou musela být jen u sebe doma. Tihle lidé už totiž "doma" ani nemají. Mají byt z katalogu, kde je sice všechno super moderní, designové a minimalistické, ale jde jsou vlastně oni sami se svými reálnými životy a reálnými já jen na návštěvě...

Fascinuje mě, jak autorka zcela bez uzardění přiznává, že se dobrovolně a ochotně stýká se spodinou, která veřejně žádá za svou práci úplatky. A ještě víc mě fascinuje, že jí to nejspíš přijde naprosto normální a v pořádku, když to následně bez mrknutí oka vztahuje na celou profesi, i když jde o něco, co nikdy nikdo nikde jinde nečte ani neslyší.

To jí fakt nedochází, že takový článek daleko víc vypovídá právě o ní a jejím charakteru, než o učitelích, do kterých si zjevně chtěla kopnout?

Mě před pár lety udělal největší radost ručně namalovaný obrázek se zašifrovanou zprávou napsanou runovým písmem (dotyčný žák měl se mnou historický kroužek, kde jsme runy probírali). Rozluštit ho mi dalo práci, ale byl v něm krásný osobní vzkaz a tak to stálo za to. Naopak dotyčného žáka to nestalo ani korunu. Jen nápad a trochu času 😉

A myslím že to tak má většina pedagogů. Hlavní je nápad a upřímná, spontánní chuť a touha udělat nám radost.

Rodiče mají primárně naučit děti, kdy slzy pomáhají a kdy škodí, protože zobecňování tady fakt není na místě a tvrdit, že slzy jsou VŽDY zdravou a očistnou formou ventilování emocí a vyrovnávání se s problémy je naprostý nesmysl a úplně stejný nezdravý extrém jako držet veškeré emoce v sobě za všech okolností a nedovolit si plakat nikdy. On totiž člověk nemá být ani studený čumák bez jakýchkoliv reálných a viditelných emocí ani ufňukaná, nervově labilní troska, která propadá hysterii i když se jí jen rozváže tkanička u boty. A výchova k takto vyrovnané, funkční osobnosti fakt nevede přes bezpodmínečnou podporu jakýchkoliv dětských slz, protože světe div se ono lze být naprosto přirozeně a bez nátlaku zklamaný a smutný i bez pláče a pocitu, že "právě nastal konec světa".

A zrovna netrefený gól je ideální příklad situace, která sice může zamrzet a zabolet, ale opravdu by neměla člověka zdeptat, vyřídit a rozložit tak, aby se propadl do slz, protože prostě ke sportovním hrám podobného charakteru nevydařený pokus (a s ním třeba i související prohra) patří a bez něj jaksi nemůžou existovat. Neustále vítězit při takovýchto činnostech proste nejde a tím pádem to, že se to neděje, ani nejde vnímat takto bouřlivě negativně. To pak taková dobrovolná, volnočasová činnost jaksi ztrácí smysl, neboť má lidem přinášet uvolnění, odpočinek a pozitivní pocity. Ne bolest, frustraci, utrpení a pláč...

Pokud někdo dál dává své dítě do školky, kde si děti hrají venku samy bez dozoru a myslí si, že to pořešil tím, že se jednou "ozval a zeptal", pak by vážně neměl psát články o tom, jak vypadá dobrá, zodpovědná matka...

Ještě štěstí, že v tomto případě neexistuje ani školka ani dítě ani žádná matka. Jen zoufalka ždímající z provize za články peníze klidně po korunách, jen když něco kápne...

Celoživotní trauma z toho, že máma křičela, bouchla dveřmi a byla pár minut pryč? No jestli jo, tak syna stejně v životě nečeká nic jiného, než svěrací kazajka a ústav. Takhle labilní osobnost nezvládne ani pubertu, natož dospělý život...

Máte naprostou pravdu, bohužel se ale obávám, že vaše oprávněná prosba, aby rodiče vedli své děti ke vzdělání a vysvětlovali jim, jak je důležité, nepadne na úrodnou půdu. Ti, co smýšlí jako vy, to už dávno dělají. Ti, co ne to buď nechtějí dělat schválně (protože zastávají právě onen názor, že dneska si vše najdou) nebo (a to je snad ještě horší) to nedělají z lenosti a vlastní pohodlnosti a naprosto mizivé touhy trávit se svými dětmi více času, než je nezbytně nutné/jim samým milé. A to je a vždy prostě bylo podmínkou vzdělaných dětí - rodiče, co se zajímají a snaží a investují svůj čas a sílu (těch dětí, co to nepotřebuje a má tu dravost či touhu po vzdělání přirozeně v sobě, je minimum).

Tento přístup je v dané situaci naprosto v pořádku. Lepší sebevytíženější pracovnice v jeslích, než špatná matka doma. A tohle je doslova učebnicový příklad špatné matky.

Samozřejmě takové dítě ke své matce nikdy opravdu nepřilne a celý život bude hledat lásku, oporu a bezpečí tam venku, mimo domov, ale alespoň má malou šanci to jednou najít. Dítě s nímž by takto smýšlející osoba nuceně zůstala celé tři roky ( nedej bože víc) doma, by bylo psychicky tak strašlivě zničené, že by na to naději definitivně ztratilo.