Mě nechali na porodním sále vyspat - syna odvezli a viděla jsem ho až někde okolo desáté dopoledne. A přitom jsem neusnula takže klidně mohl být syn se mnou. Už od začátku jsme měli problém s kojením a pamatuji si dodnes jak sestřička říkala: "Za chvíli vás pustíme tak si musíte poradit sama." Při porodu byl personál naprosto skvělý, ale později ty dětské sestřičky moc empatické nebyly. Dneska bych to ovšem zvládla úplně jinak - syn mě opravdu "vycvičil".
Vstávala jsem ve čtyři hodiny ráno roky - právě abych stihla všechny ty svoje ranní činnosti. Jenže když je člověk vzhůru v jednu, ve dvě, ve tři tak prostě ve čtyři fakt není pln energie. Když jsem zůstala tři týdny doma se skříplým sedacím nervem tak jsem to přehodnotila. Teď to nehrotím, vstanu když vstanu. Holt budu muset občas být v práci déle. Ale za ten ranní klid mi to stojí - nemusím se nervovat, že něco nestihnu....
Když oni ti rodiče jsou tak hrdí....tuhle mi manžel povídá jak se kolegové chlubí svými potomky. A tak já na to: A čím ses vychloubal ty? Manžel stále ještě nepochopil, že srovnávání je velmi zcestné. Zvlášť když doma máte dítě s PAS a MR - pro nás byl úspěch když začal v šesti čůrat mimo plínu, tudíž je to nesrovnatelné....
Ale bonbónky fakt dobrý. Sice syn už ochutnal všechno možné, ale tohle fakt ne.
Každý má nějakou představu, ale i tak to nejspíš paní moc řeší. Já mám celkem chladného manžela a taky mě mrzelo, když synek kopal, že nemá zájem dát mi ruku na břicho. Ale teď když se nám povedl synek s handikepem by za něj dýchal. Nevím kdo je víc závislý - jestli syn na manželovi nebo naopak. A za tohle jsem velmi vděčná - je aspoň vřelý k našemu synovi.
Mému dědovi bude 90 let a je naprosto spokojený v pečovatelském domově. Když byl pár týdnů v nemocnici tak se mu stýskalo po "jeho holkách".🙂 A to jsem si myslela, když babička zemřela před osmi lety, že ji bude rychle následovat. Naopak pookřál. Nevím jak to funguje v jiných důchoďácích, ale zrovna tady jsou senioři velmi spokojení a personál je skvělý.
Já sama budu muset své rodiče až nebudou soběstační do takového domova umístit, jelikož mám dítě o které se budu starat do konce mých sil. A o mě se už nikdo nepostará, leda právě v takovém zařízení......
Pamatuji si to jako dnes kdy mi táta ve třinácti letech řekl, že mám zadek větší než mamka....půl roku jsem držela dietu skládající se z jednoho jablka denně. Zhubla jsem 16kg, ale bylo mi zle, měla jsem mizernou náladu a ztratila se mi menzes. Už je to skoro třicet let, ale vzpomínka se mě drží. Až teprve ve 40ti letech jsem se začala mít ráda taková jaká jsem. Nemám dceru, mám handikepovaného syna a protože je dost obtížné ho vůbec nakrmit tak nadváhou opravdu netrpí (a taky je celý táta - šlachovitý). Ale i když mi tak úplně nerozumí každý den mu říkám jak je dokonalý. A to samé bych říkala dceři - puberta je sama o sobě dost těžké období a nevhodné poznámky bolí dlouhá léta - i když nejsou myšleny ve zlém....
Já nevím - tatínci jsou totiž na hřišti pro mě noční můra. Možná reagují tak jak reagují, protože jsou vyjimeční návštěvníci a nejsou tak nad věcí jako maminky.....Každopádně můj manžel se o syna stará víc jelikož jsem chromá a málokdy zvládnu chodit za synem po hřišti a jsem neskutečně vděčná, že s ním nemusím na skluzavku v aquparku...
A ano můj manžel je hrdina jelikož máme velmi náročné dítě a obdivuji, že je tak odvážný a pravidelně s ním chodí mezi lidi.❤️
Takových článků můžou být tisíce a tisíce. Pokud si člověk myslí, že má pravdu tak ho nikdo z okolí nepřesvědčí. A pokud chce zůstat v roli oběti je to jejich věc. Svádět autismus na očkování je totiž mnohem jednodušší než si trochu pohrabat v sobě. Naše pediatrička má na nástěnce v čekárně titulek: "Potvrzeno! Očkování způsobuje autismus - u rodičů!" S čímž celkem souhlasím.
Nejsem ezoterik a sluníčkář, nikdy jsem nebyla a velmi jsem se bránila sloganu autismus je dar. Ale teď to tak cítím. Své dítě miluji takové jaké je. Samozřejmě ho nenechám růst jako dříví v lese, musí se tvrdě dřít jinak vás to semele. Ale snažím se užívat si každého dne i když je to velmi vyčerpávající.
A u nás nenastala změna po očkování, už po porodu jsem věděla, že je jiný. A každá trochu vážnější nemoc je regres a začíná se zase od začátku....Člověk neřeší blbiny, protože na to nemá čas.
No a co rodiče (schválně nepíšu jen matka) musí hlídat dítě opravdu 24/7? Máme dítě, které nedospěje už skoro osm let. Ono se to hezky píše někomu když se dočká po pár letech, že dítě přestane být tak moc závislé. Ale u nás je to zodpovědnost na celý zbytek života, respektive dokud budeme mít sílu.
A teď k tomu štěstí. Prošla jsem si depresí jak kvůli sobě a mému nefunkčnímu tělu a k tomu diagnóze syna. A teprve když jsem se zbavila antidepresiv a začala pracovat na sobě tak se zlepšil i syn. Nešlo by to nebýt manžela, který za mě zaskočí když se starám o sebe. Takže i nadále tvrdím, že je to pravda: Šťastná matka = šťastné dítě. A hlavně přijmout dítě takové jaké je, to byl u mě velký krok kupředu. A díky tomu mohu pomáhat dalším lidem, aniž by na tom tratil syn. Starám se o něj tak, abychom oba byli v pohodě a pokud možno šťastní.
Celkem souhlasím. Je fakt, že ženy se snaží být supermatkami, ale není to nutné. Každopádně péče o dítě/děti je prostě nějaké úsilí tudíž to většina lidí označí za práci. Proto jsem se tak dlouho bránila - představa, že přijdu z klasické práce a čeká mě doma další mě nijak nelákala. Jenže moje dítě nikdy nedospěje a musí být neustále pod dohledem. Ano snažíme se ho vést k samostatnosti, ale nikdy to nebude na stopro. A co si budem - je to vysilující, být neustále ve střehu, protože nevíte co provede. Někdy musíte počkat s jednoduchou činností jako je vaření na druhou osobu, aby na něj dával pozor.....
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
No u nás mám větší autoritu já (to ale neznamená, že houknu a poslechne), nejspíš je to tím, že manžel špatně snáší emocionální výjevy našeho potomka a radši ustoupí. A máme teď vlastně prohozené role - manžel se víc o kluka stará. Ale při vyzvedávání ze školy není v podstatě rozdíl - ať ho vyzvedávám já nebo manžel - vyvádí stejně....
1 odpověď