Pamatuji si to jako dnes kdy mi táta ve třinácti letech řekl, že mám zadek větší než mamka....půl roku jsem držela dietu skládající se z jednoho jablka denně. Zhubla jsem 16kg, ale bylo mi zle, měla jsem mizernou náladu a ztratila se mi menzes. Už je to skoro třicet let, ale vzpomínka se mě drží. Až teprve ve 40ti letech jsem se začala mít ráda taková jaká jsem. Nemám dceru, mám handikepovaného syna a protože je dost obtížné ho vůbec nakrmit tak nadváhou opravdu netrpí (a taky je celý táta - šlachovitý). Ale i když mi tak úplně nerozumí každý den mu říkám jak je dokonalý. A to samé bych říkala dceři - puberta je sama o sobě dost těžké období a nevhodné poznámky bolí dlouhá léta - i když nejsou myšleny ve zlém....
Já nevím - tatínci jsou totiž na hřišti pro mě noční můra. Možná reagují tak jak reagují, protože jsou vyjimeční návštěvníci a nejsou tak nad věcí jako maminky.....Každopádně můj manžel se o syna stará víc jelikož jsem chromá a málokdy zvládnu chodit za synem po hřišti a jsem neskutečně vděčná, že s ním nemusím na skluzavku v aquparku...
A ano můj manžel je hrdina jelikož máme velmi náročné dítě a obdivuji, že je tak odvážný a pravidelně s ním chodí mezi lidi.❤️
Takových článků můžou být tisíce a tisíce. Pokud si člověk myslí, že má pravdu tak ho nikdo z okolí nepřesvědčí. A pokud chce zůstat v roli oběti je to jejich věc. Svádět autismus na očkování je totiž mnohem jednodušší než si trochu pohrabat v sobě. Naše pediatrička má na nástěnce v čekárně titulek: "Potvrzeno! Očkování způsobuje autismus - u rodičů!" S čímž celkem souhlasím.
Nejsem ezoterik a sluníčkář, nikdy jsem nebyla a velmi jsem se bránila sloganu autismus je dar. Ale teď to tak cítím. Své dítě miluji takové jaké je. Samozřejmě ho nenechám růst jako dříví v lese, musí se tvrdě dřít jinak vás to semele. Ale snažím se užívat si každého dne i když je to velmi vyčerpávající.
A u nás nenastala změna po očkování, už po porodu jsem věděla, že je jiný. A každá trochu vážnější nemoc je regres a začíná se zase od začátku....Člověk neřeší blbiny, protože na to nemá čas.
No a co rodiče (schválně nepíšu jen matka) musí hlídat dítě opravdu 24/7? Máme dítě, které nedospěje už skoro osm let. Ono se to hezky píše někomu když se dočká po pár letech, že dítě přestane být tak moc závislé. Ale u nás je to zodpovědnost na celý zbytek života, respektive dokud budeme mít sílu.
A teď k tomu štěstí. Prošla jsem si depresí jak kvůli sobě a mému nefunkčnímu tělu a k tomu diagnóze syna. A teprve když jsem se zbavila antidepresiv a začala pracovat na sobě tak se zlepšil i syn. Nešlo by to nebýt manžela, který za mě zaskočí když se starám o sebe. Takže i nadále tvrdím, že je to pravda: Šťastná matka = šťastné dítě. A hlavně přijmout dítě takové jaké je, to byl u mě velký krok kupředu. A díky tomu mohu pomáhat dalším lidem, aniž by na tom tratil syn. Starám se o něj tak, abychom oba byli v pohodě a pokud možno šťastní.
Celkem souhlasím. Je fakt, že ženy se snaží být supermatkami, ale není to nutné. Každopádně péče o dítě/děti je prostě nějaké úsilí tudíž to většina lidí označí za práci. Proto jsem se tak dlouho bránila - představa, že přijdu z klasické práce a čeká mě doma další mě nijak nelákala. Jenže moje dítě nikdy nedospěje a musí být neustále pod dohledem. Ano snažíme se ho vést k samostatnosti, ale nikdy to nebude na stopro. A co si budem - je to vysilující, být neustále ve střehu, protože nevíte co provede. Někdy musíte počkat s jednoduchou činností jako je vaření na druhou osobu, aby na něj dával pozor.....
Do třiceti jsem si fyzičku a hmotnost udržovala právě chůzí. Moje město nebylo dost velké, abych se někam nedostala pěšky, nepotřebovala jsem MHD. Jenže co se mi rozpadla noha tak chůze není zadarmo jak je v nadpisu článku. Pořádné boty (a stejně mi nesedí na 100%), každou chvíli nové ortopedické vložky, podologie, rehabilitace, různé další fyzioterapie co jsem za ta léta vyzkoušela a nejedou přes zdravotní pojišťovnu. A výsledek je ten, že sotva dojdu na zastávku MHD a maximálně do nejbližšího obchodu. Takže tříhodinová procházka fakt nepřichází v úvahu......a ani by nebyla zadarmo - moje noha by mi to večer hódně spočítala. :)
Barefooty mi nevyhovují - jelikož nemám "standardní" postavení nohy a ještě jsem po operaci, tak mě z nich děsně bolí nohy. Co takhle, že by čeští výrobci zkusili kompromis? Já potřebuji prostor pro prsty a mám vysoký nárt. Netrvám na tenké podrážce, ale ráda bych měla volné prsty a taky se do té boty snadno dostala....Nehledě na to, že do hodně typů bot (včetně barefootů) se nevejde ortopedická vložka. A já se bez ní bohužel v podstatě neobejdu.....Taktéž cena okolo tří tisíc a víc je pro mě moc.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Tak to jsem po 12ti letech nespavosti totálně v pr....
2 odpovědi