No u nás mám větší autoritu já (to ale neznamená, že houknu a poslechne), nejspíš je to tím, že manžel špatně snáší emocionální výjevy našeho potomka a radši ustoupí. A máme teď vlastně prohozené role - manžel se víc o kluka stará. Ale při vyzvedávání ze školy není v podstatě rozdíl - ať ho vyzvedávám já nebo manžel - vyvádí stejně....
Přesně. Porod sice dlouhý, ale doktor i sestřičky byly hodné a podporující. Po dlouhém porodu, nespala jsem téměř 24 hodin, kdy jsem měla komplikace a šily mě dvakrát, tak jsem sestřičku na dětském požádala, zda bych se mohla rychle osprchovat a malou mi mohla pohlídat (jako prvorodička jsem měla prostě strach). Odpověď byla výsměšná a že ona není chůva a že kdyby to po ní chtěly všichni, tak co by pak všechno musela dělat. Někomu se to může zdát jako blbost, ale ono to zamrzí, že je vám to schopná říct druhá ženská, která nejspíš taky někdy rodila.
Každý má občas svůj den, to je pochopitelné, jen zrovna v tomto období kdy nám rodičkám lítají hormony je třeba hodně pochopení...
Měla jsem minulosti i problém s dětskou sestřičkou - byla hodně nepříjemná když jsem tam lítala kvůli kojení a dalším věcem. Typické věty: "Co pořád máte? Vždyť se přisává dobře." A později: "To musíte synkovi ukázat a on to bude napodobovat". Co syn dostal diagnózu tak je to mnohem lepší - je chápavá a empatická....
Mě nechali na porodním sále vyspat - syna odvezli a viděla jsem ho až někde okolo desáté dopoledne. A přitom jsem neusnula takže klidně mohl být syn se mnou. Už od začátku jsme měli problém s kojením a pamatuji si dodnes jak sestřička říkala: "Za chvíli vás pustíme tak si musíte poradit sama." Při porodu byl personál naprosto skvělý, ale později ty dětské sestřičky moc empatické nebyly. Dneska bych to ovšem zvládla úplně jinak - syn mě opravdu "vycvičil".
Vstávala jsem ve čtyři hodiny ráno roky - právě abych stihla všechny ty svoje ranní činnosti. Jenže když je člověk vzhůru v jednu, ve dvě, ve tři tak prostě ve čtyři fakt není pln energie. Když jsem zůstala tři týdny doma se skříplým sedacím nervem tak jsem to přehodnotila. Teď to nehrotím, vstanu když vstanu. Holt budu muset občas být v práci déle. Ale za ten ranní klid mi to stojí - nemusím se nervovat, že něco nestihnu....
Když oni ti rodiče jsou tak hrdí....tuhle mi manžel povídá jak se kolegové chlubí svými potomky. A tak já na to: A čím ses vychloubal ty? Manžel stále ještě nepochopil, že srovnávání je velmi zcestné. Zvlášť když doma máte dítě s PAS a MR - pro nás byl úspěch když začal v šesti čůrat mimo plínu, tudíž je to nesrovnatelné....
Ale bonbónky fakt dobrý. Sice syn už ochutnal všechno možné, ale tohle fakt ne.
Každý má nějakou představu, ale i tak to nejspíš paní moc řeší. Já mám celkem chladného manžela a taky mě mrzelo, když synek kopal, že nemá zájem dát mi ruku na břicho. Ale teď když se nám povedl synek s handikepem by za něj dýchal. Nevím kdo je víc závislý - jestli syn na manželovi nebo naopak. A za tohle jsem velmi vděčná - je aspoň vřelý k našemu synovi.
Mému dědovi bude 90 let a je naprosto spokojený v pečovatelském domově. Když byl pár týdnů v nemocnici tak se mu stýskalo po "jeho holkách".🙂 A to jsem si myslela, když babička zemřela před osmi lety, že ji bude rychle následovat. Naopak pookřál. Nevím jak to funguje v jiných důchoďácích, ale zrovna tady jsou senioři velmi spokojení a personál je skvělý.
Já sama budu muset své rodiče až nebudou soběstační do takového domova umístit, jelikož mám dítě o které se budu starat do konce mých sil. A o mě se už nikdo nepostará, leda právě v takovém zařízení......
Ale nejste, taky mám problém s nespavostí a intenzivně jej řeším a dá se říct, že docela úspěšně. Jenže ty úspěchy nepřicházejí hned, chce to čas, vůli a práci.
Tak to máte dobrý - já to taky řeším intenzivně, ale bez úspěchu. Ono když máte chronické bolesti a ta bolest vás nenechá usnout nebo když už máte štěstí a usnete a bolest vás několikrát za noc vzbudí....A oblbováky fungují cca. na 2 hodiny a to je prostě za noc málo nehledě na to, že drogy pořád brát nechci.
Děkuji za reakci, máte pravdu, Syn asi takové věci řešit nebude. Pokud jde o zlé holky, tak já toho moc vůči sobě nezažil, myslel jsem spíš zlé vůči jiným holkám. Kluci v pubertě, tak spíš se drželi zpátky, i když občas někdy taky nějaká poznámka. Ale nějaké nevhodné poznámky, třeba jak má která velká prsa, to mají dospělí chlapi, kolem 40 let. Řeklo by se pubertální řeči ale pubertou to u někoho nekončí.
Na zš jsem jednou zažil, že jeden kluk nadával holce, že je prasnice. Ona byla silnější, dost geneticky dané. Jí se to dotklo. Byl to takový malý hazlík, i velikostí, čtyřkař, dnes se živí jako hostinský, prostě primitiv asi z podobné rodiny. Jinak si kluci vůči holkám nedovolili, leda tak komentář mezi sebou, ale nikdy ne před holkou, které se to týkalo. Třeba u jedné holky s velkým zadkem, tak úvahy, jak bude vypadat, až jí bude 40, když v 15 ho má takový. Ani ne míněno zle, spíš trošku hloupé. V 15 jsem si takových věcí u holek všímal, nikdy bych si nedovolil komentovat, bral jsem, že se mění postava, tak jako dříve jim vyrostla ta prsa.
Všiml jsem si, že kritičtí umí být i starší muži, třeba děda k vnučce. Klidně si všimne trošku špíčků na zádech nebo břiše, ale svých 120 kilo, to pro něj problém není. Nebo u tety v příbuzenstvu, že má široké boty, jenže on sám fakticky i ty boky taky širší, nemluvě o břichu. Jak by nejvíc kritizovali lidi, co jsou snad nějak zakomplexovaní a chtějí shazovat proto druhé, nevím, do hlavy nikomu nevidím.
Víte já řešila nenávist k svému tělu skoro po celý život, s příchodem syna už takové blbosti jako kdo jak vypadá neřeším. Naučila jsem se nikoho nesoudit, nehodnotit. Sama spíš řeším své zdravotní problémy a svého syna. No a trošku pomáhám v rámci možností lidem v okolí...
Máte pravdu, že nevhodné poznámky a chování mají nejvíc zakomplexovaní lidé. Když mému dědovi řekl doktor, že by měl zhubnout a sám se málem nevešel do židle....tak to většinou bývá.
Tak otcové občas nevhodné poznámky týkající se vzhledu vůči dcerám mají, ale stejně tak je může mít i matka nebo babička, teta. A když budou všichni dospělí dokonalí, k čemuž se snaží autorka ty dospělé muže vychovat, tak stejně tu budou vrstevníci, kteří si komentáře neodpustí. Rádi komentují kluci, sám si na tu dobu pamatuji, jenže holky umí komentovat taky a někde dokážou být vyloženě zlé. U těch kluků jde víc o nevyzrálost, rozbouřené hormony, ale holky, které jsou tak 2 roky napřed, ty bývají mnohdy cíleně zlé.
To je asi jedna z výhod u mého syna - za prvé nejspíš nikdy mluvit nebude, ale to je vedlejší - takové děti prostě neřeší jak kdo vypadá, mají dost problémů se sebou....Každý má jiné zkušenosti. Vy nejspíš na zlé holky, v mém případě to vždycky bylo opačné pohlaví až už v rodině nebo vrstevníci. A táhne se to se mnou bohužel dodnes.
Pamatuji si to jako dnes kdy mi táta ve třinácti letech řekl, že mám zadek větší než mamka....půl roku jsem držela dietu skládající se z jednoho jablka denně. Zhubla jsem 16kg, ale bylo mi zle, měla jsem mizernou náladu a ztratila se mi menzes. Už je to skoro třicet let, ale vzpomínka se mě drží. Až teprve ve 40ti letech jsem se začala mít ráda taková jaká jsem. Nemám dceru, mám handikepovaného syna a protože je dost obtížné ho vůbec nakrmit tak nadváhou opravdu netrpí (a taky je celý táta - šlachovitý). Ale i když mi tak úplně nerozumí každý den mu říkám jak je dokonalý. A to samé bych říkala dceři - puberta je sama o sobě dost těžké období a nevhodné poznámky bolí dlouhá léta - i když nejsou myšleny ve zlém....
Já nevím - tatínci jsou totiž na hřišti pro mě noční můra. Možná reagují tak jak reagují, protože jsou vyjimeční návštěvníci a nejsou tak nad věcí jako maminky.....Každopádně můj manžel se o syna stará víc jelikož jsem chromá a málokdy zvládnu chodit za synem po hřišti a jsem neskutečně vděčná, že s ním nemusím na skluzavku v aquparku...
A ano můj manžel je hrdina jelikož máme velmi náročné dítě a obdivuji, že je tak odvážný a pravidelně s ním chodí mezi lidi.❤️
Já pevně věřím, že jednou se najde lék 🙏 Proto autismu stále sveřepě říkám nemoc a né postižení.. A jelikož vsichni v rodině máme problém se střevy - já Crohna, máma UC, děda i strýc UC, tak věřím, že odpověď na léčbu autismu je opravdu ve střevech 🙏.
Kmenové buňky upravují mikrobiom ve střevech, ale i když zlepšují projevy autismu tak jsem ještě neslyšela, že by někoho zcela vyléčily. My jsme objednaní tak jsem na to zvědavá - kdyby se zlepšil jen o 20% tak budu ráda. Jenže k autismu má i mentální retardaci. Málo kdy je někdo čistý autista, spíš se jedná o kombinované postižení.....
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Špatný - měla jsem hlad. Hlava se sice rozhodla, ale tělo je jiného názoru. Ne každému to sedí....