Děkuji za reakci, máte pravdu, Syn asi takové věci řešit nebude. Pokud jde o zlé holky, tak já toho moc vůči sobě nezažil, myslel jsem spíš zlé vůči jiným holkám. Kluci v pubertě, tak spíš se drželi zpátky, i když občas někdy taky nějaká poznámka. Ale nějaké nevhodné poznámky, třeba jak má která velká prsa, to mají dospělí chlapi, kolem 40 let. Řeklo by se pubertální řeči ale pubertou to u někoho nekončí.
Na zš jsem jednou zažil, že jeden kluk nadával holce, že je prasnice. Ona byla silnější, dost geneticky dané. Jí se to dotklo. Byl to takový malý hazlík, i velikostí, čtyřkař, dnes se živí jako hostinský, prostě primitiv asi z podobné rodiny. Jinak si kluci vůči holkám nedovolili, leda tak komentář mezi sebou, ale nikdy ne před holkou, které se to týkalo. Třeba u jedné holky s velkým zadkem, tak úvahy, jak bude vypadat, až jí bude 40, když v 15 ho má takový. Ani ne míněno zle, spíš trošku hloupé. V 15 jsem si takových věcí u holek všímal, nikdy bych si nedovolil komentovat, bral jsem, že se mění postava, tak jako dříve jim vyrostla ta prsa.
Všiml jsem si, že kritičtí umí být i starší muži, třeba děda k vnučce. Klidně si všimne trošku špíčků na zádech nebo břiše, ale svých 120 kilo, to pro něj problém není. Nebo u tety v příbuzenstvu, že má široké boty, jenže on sám fakticky i ty boky taky širší, nemluvě o břichu. Jak by nejvíc kritizovali lidi, co jsou snad nějak zakomplexovaní a chtějí shazovat proto druhé, nevím, do hlavy nikomu nevidím.
Víte já řešila nenávist k svému tělu skoro po celý život, s příchodem syna už takové blbosti jako kdo jak vypadá neřeším. Naučila jsem se nikoho nesoudit, nehodnotit. Sama spíš řeším své zdravotní problémy a svého syna. No a trošku pomáhám v rámci možností lidem v okolí...
Máte pravdu, že nevhodné poznámky a chování mají nejvíc zakomplexovaní lidé. Když mému dědovi řekl doktor, že by měl zhubnout a sám se málem nevešel do židle....tak to většinou bývá.
Tak otcové občas nevhodné poznámky týkající se vzhledu vůči dcerám mají, ale stejně tak je může mít i matka nebo babička, teta. A když budou všichni dospělí dokonalí, k čemuž se snaží autorka ty dospělé muže vychovat, tak stejně tu budou vrstevníci, kteří si komentáře neodpustí. Rádi komentují kluci, sám si na tu dobu pamatuji, jenže holky umí komentovat taky a někde dokážou být vyloženě zlé. U těch kluků jde víc o nevyzrálost, rozbouřené hormony, ale holky, které jsou tak 2 roky napřed, ty bývají mnohdy cíleně zlé.
To je asi jedna z výhod u mého syna - za prvé nejspíš nikdy mluvit nebude, ale to je vedlejší - takové děti prostě neřeší jak kdo vypadá, mají dost problémů se sebou....Každý má jiné zkušenosti. Vy nejspíš na zlé holky, v mém případě to vždycky bylo opačné pohlaví až už v rodině nebo vrstevníci. A táhne se to se mnou bohužel dodnes.
Pamatuji si to jako dnes kdy mi táta ve třinácti letech řekl, že mám zadek větší než mamka....půl roku jsem držela dietu skládající se z jednoho jablka denně. Zhubla jsem 16kg, ale bylo mi zle, měla jsem mizernou náladu a ztratila se mi menzes. Už je to skoro třicet let, ale vzpomínka se mě drží. Až teprve ve 40ti letech jsem se začala mít ráda taková jaká jsem. Nemám dceru, mám handikepovaného syna a protože je dost obtížné ho vůbec nakrmit tak nadváhou opravdu netrpí (a taky je celý táta - šlachovitý). Ale i když mi tak úplně nerozumí každý den mu říkám jak je dokonalý. A to samé bych říkala dceři - puberta je sama o sobě dost těžké období a nevhodné poznámky bolí dlouhá léta - i když nejsou myšleny ve zlém....
Já nevím - tatínci jsou totiž na hřišti pro mě noční můra. Možná reagují tak jak reagují, protože jsou vyjimeční návštěvníci a nejsou tak nad věcí jako maminky.....Každopádně můj manžel se o syna stará víc jelikož jsem chromá a málokdy zvládnu chodit za synem po hřišti a jsem neskutečně vděčná, že s ním nemusím na skluzavku v aquparku...
A ano můj manžel je hrdina jelikož máme velmi náročné dítě a obdivuji, že je tak odvážný a pravidelně s ním chodí mezi lidi.❤️
Já pevně věřím, že jednou se najde lék 🙏 Proto autismu stále sveřepě říkám nemoc a né postižení.. A jelikož vsichni v rodině máme problém se střevy - já Crohna, máma UC, děda i strýc UC, tak věřím, že odpověď na léčbu autismu je opravdu ve střevech 🙏.
Kmenové buňky upravují mikrobiom ve střevech, ale i když zlepšují projevy autismu tak jsem ještě neslyšela, že by někoho zcela vyléčily. My jsme objednaní tak jsem na to zvědavá - kdyby se zlepšil jen o 20% tak budu ráda. Jenže k autismu má i mentální retardaci. Málo kdy je někdo čistý autista, spíš se jedná o kombinované postižení.....
To mě mrzí.
Když se ale vrátíme k původnímu tématu, tak je třeba říct, že ne každého se myšlenka Tomáše Šebka týká. Ne každý má své zdraví ve svých rukou, a ne každému stačí levné řešení, aby svému zdraví prospěl. Jeho myšlenka má fungovat systémově, a systémově bychom se mohli zbavit obrovského procenta zbytečně nemocných lidí.
Váš případ je paradoxní. Člověk s vědomím a vůlí, a přitom bez efektu. Mějte pevnou vůli pokračovat, a přeji Vám úspěch. Věřím, že na to přijdete, a bude Vám lépe.
Ano je to problém většiny lidí a já už mám trochu deformaci, protože lidem koukám po nohách a z toho pohledu se mi prostě dělá špatně. I děti už mají špatné postavení páteře, špatně chodí a nechci vidět jak dopadnou. Stejné je to s přejídáním. Viděla jsem zhruba pětileté dítě, které muselo jít po schodech na skluzavku hodně zeširoka, protože byl tak obézní, že ta stehna nedal k sobě....Že to člověk nechá zajít daleko u sebe, ale proč ubližují vlastním dětem - to mi prostě hlava nebere. A přitom není třeba žádných zvláštních odborníků, ale jenom selský rozum. Pohyb, správná strava (hlavně ve správném množství a frekvenci), nějaká ta relaxace. Ale lidi prý nemají čas a potom chtějí prášek od doktora, aby jim bylo dobře....
Ano i můj synovec byl od porodu jiný - jen sestra si to přiznala až v jeho pěti letech a zanedbala tak to nejformovatelnejší období. Dopadlo to velmi špatně. Do pěti let si namlouvala, že začne mluvit a "srovná" se a pak hned přešla na tvrzení - ja autista z očkování 🫣.
Vím, že to je pro maminky moc těžké - ale zavírat před tím oči je cesta do pekla.
Děkuji za váš skvělý přístup k nemoci svého dítěte 🙏.
Já pevně věřím, že jednoho dne budu takovým maminkám pomáhat. A nejen jim. Udělala jsem si kurz BKE hlavně samozřejmě kvůli sobě a synovi, ale nakonec už míchám i pro širší okolí. Rodiče se prostě pod tím náporem hroutí nejen fyzicky, ale i psychicky. A razím heslo, které mám vyzkoušené na sobě: "Šťastná maminka = šťastné dítě". Já mám kliku na manžela, který mě v mém seberozvoji podporuje a za syna by dýchal.
Tenkrát když jsem byla s malým ve zhruba dvou letech na neurologii tak mě doktor pochválil, že to řeším takhle brzo. Ale někteří lékaři jen mávnou rukou a označí matku za hysterku....všude je to o lidech.
I když je už dítě větší tak se s ním pořád dá pracovat. Možná je to těžší. Ale co si já pamatuji tak spoustu rad od odborníků nám nefungovalo z prostého důvodu, že syn neměl žádné porozumění. Ve třech letech nám doporučovali komunikaci pomocí kartiček a my byli zoufalí. Začal je chápat až v šesti letech - prostě dozrál. Chce to ohromné množství trpělivosti, protože jednu věc opakujete stokrát, tisíckrát než zapadne.
A neberu autismus jako nemoc. Je to jen jedna součást mého syna.
Neznám Vaše problémy. Trochu tuším, že jsou pohybového rázu. Zkusila jste pravidelnou jógu zaměřenou na Váš problém?
Cvičila jsem léta taiji a jógu. Ale po chronických bolestech nohy jsem musela skončit. Dorazili mě na Bulovce kde jsem si s dobrou vírou nechala nohu operovat, aby přestala bolet, ale byla to ta největší blbost v životě. Bolesti mám větší a ještě jako bonus menší hybnost v oblasti hlezna (i když mi chirurg tvrdil, že to s operací nesouvisí). Bohužel do spousty ásán se prostě vůbec nedostanu. Každopádně cvičím spirální stabilizaci dle doktora Smíška, dělám reflexní masáž nohou, detoxikaci apod. Samozřejmě cvičím i na tu nohu - mám bohaté zkušenosti z víc jak desetiletých návštěv rehabilitací a fyzioterapeutů....
Takových článků můžou být tisíce a tisíce. Pokud si člověk myslí, že má pravdu tak ho nikdo z okolí nepřesvědčí. A pokud chce zůstat v roli oběti je to jejich věc. Svádět autismus na očkování je totiž mnohem jednodušší než si trochu pohrabat v sobě. Naše pediatrička má na nástěnce v čekárně titulek: "Potvrzeno! Očkování způsobuje autismus - u rodičů!" S čímž celkem souhlasím.
Nejsem ezoterik a sluníčkář, nikdy jsem nebyla a velmi jsem se bránila sloganu autismus je dar. Ale teď to tak cítím. Své dítě miluji takové jaké je. Samozřejmě ho nenechám růst jako dříví v lese, musí se tvrdě dřít jinak vás to semele. Ale snažím se užívat si každého dne i když je to velmi vyčerpávající.
A u nás nenastala změna po očkování, už po porodu jsem věděla, že je jiný. A každá trochu vážnější nemoc je regres a začíná se zase od začátku....Člověk neřeší blbiny, protože na to nemá čas.
To pravě není otázka peněz. Když se budete vědomě vyhýbat věcem, které vám prokazatelně škodí, tak vás to možná vyjde i levněji;-)
Není pravda. Už léta se snažím dát do kupy - doktoři nepomohli - a je to děsně drahé. Fyzioterapie, podologie, reflexní terapie nohou, vložky do bot atd. atd. pojišťovna nehradí. Doktoři mi jen předepíší léky, ale ty potlačí příznaky a nevyléčí. Snažím se seč můžu, peněz to stojí a stále se víc a víc rozpadám a to jsem překročila "jen" čtyřicítku....
Náš psík mi ve veřejném dopravním prostředku sedí na klíně nebo leží na ruce. A že by někoho mohl kousnout, tomu nevěří vůbec nikdo. Ale oblízat dotyčného, to už je jiná věc.
Připomínáte mi situaci kdy do autobusu nastoupily dvě dívenky s čivavou v ruce. Řidič autobusu je upozornil, že pes má mít košík. A ony unisomo odpověděly: "On nekouše" Bože jednou jsou předpisy a buď je zvíře v přepravce nebo má náhubek. Máme čtvrtého psa a koček se u nás taky dost vystřídalo, ale nikdy jsme neporušovali dopravní předpisy.
No a co rodiče (schválně nepíšu jen matka) musí hlídat dítě opravdu 24/7? Máme dítě, které nedospěje už skoro osm let. Ono se to hezky píše někomu když se dočká po pár letech, že dítě přestane být tak moc závislé. Ale u nás je to zodpovědnost na celý zbytek života, respektive dokud budeme mít sílu.
A teď k tomu štěstí. Prošla jsem si depresí jak kvůli sobě a mému nefunkčnímu tělu a k tomu diagnóze syna. A teprve když jsem se zbavila antidepresiv a začala pracovat na sobě tak se zlepšil i syn. Nešlo by to nebýt manžela, který za mě zaskočí když se starám o sebe. Takže i nadále tvrdím, že je to pravda: Šťastná matka = šťastné dítě. A hlavně přijmout dítě takové jaké je, to byl u mě velký krok kupředu. A díky tomu mohu pomáhat dalším lidem, aniž by na tom tratil syn. Starám se o něj tak, abychom oba byli v pohodě a pokud možno šťastní.
0
Sledujících
2
Sleduje
0
Sledujících
2
Sleduje
Ale nejste, taky mám problém s nespavostí a intenzivně jej řeším a dá se říct, že docela úspěšně. Jenže ty úspěchy nepřicházejí hned, chce to čas, vůli a práci.
1 odpověď
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Tak to máte dobrý - já to taky řeším intenzivně, ale bez úspěchu. Ono když máte chronické bolesti a ta bolest vás nenechá usnout nebo když už máte štěstí a usnete a bolest vás několikrát za noc vzbudí....A oblbováky fungují cca. na 2 hodiny a to je prostě za noc málo nehledě na to, že drogy pořád brát nechci.
1 odpověď