Ono to funguje, vidím na svých dětech, že když se jim vysvětlí, proč po nich něco chci, nemají většinou problém mi vyhovět. A stěžovat si jako v článku, že puberťák neposlouchá na slovo a může za to škola mi přijde vtipné. V naší škole vidím, že když má učitel respekt k dětem, mají ho i ony k němu a učitele práce baví a děti se do školy těší. Je to hodně i osobním nastavení každého.

U nás ve městě je taky takový obchod, kde se člověk proplétá mezi paletami. Naštěstí to není jediný obchod široko daleko, takže chodím ke konkurenci a mám klid.

Osobně preferuji obchody se skenery, vyhnu se tak frontám, většině personálu i dalším zákazníkům a funguji tempem, které vyhovuje mně.

Občas se dostanu do obchodu, kde tato možnost není a za samoobslužné pokladny jsem tam ráda - opět mohu fungovat vlastním tempem a v případě problému je tam vždy nápomocný a milý personál.

Nemám pocit, že pracuji za někoho, vidím v tom benefity - okamžitá kontrola cen jednotlivých položek i celého nákupu, vlastní tempo a vyhnutí se frontám.

Nechci autorovi kazit iluze, ale ten obytný přívěs také nelze zaparkovat kdekoliv a pokud to bude v kempu, jediný rozdíl budou vyšší škody na majetku, pokud bude mít opět smůlu na sousedy.

S popisovaným jsem se nesetkala, ani o tom doteď neslyšela/nečetla. A tipovala bych, že pokud má senior dost elánu na túru, bude ji mít i na srovnání svého potomstva, aby se nemontovalo, do čeho nemá.

A co tedy ty děti dělaly/nedělaly v jaké konkrétní situaci?

No, tak zbít mi někdo děti, taky to hrotím. A trestat jakkoliv děti za to, že se u hlídající osoby necítí dobře a převezmou náladu dospělých, je naprosto mimo.

V době, kdy s dětmi bylo nakupování potravin takhle náročné, jsem jejich hlad a žízeň řešila lahvičkou vody z domova a ovocnými tyčinkami/kapsičkami s logem drogerie, kde jsem je kupovala. Nosila jsem je v batohu jako zálohu pro případ snězené/zapomenuté svačiny a v obchodě posloužily stejně dobře a nakupovalo se v klidu. Samoobslužné pokladny v té době ještě moc nebyly, ale i dnes je to přes ně s dětmi veselé, občas se dotknou váhy, něco z ní vezmou, protože se chtějí podívat, nebo chtějí pomoct a něco přihodí... To prostě k životu s dětmi patří. Nejlepší mi přijde nakupovat stylem skenuju sám, hodím do tašky, zaplatím kartou a jdu. To se dá v klidu i s potomky.

Tipuju, že tyhle extrémní nápady na dárky pro učitele se rodí v hlavách dětí, které s učitelem nemají zrovna optimální vztahy, ale pod tíhou kultu "něco donést musíš", volí tuto cestu. Většina z nich to vyventiluje kamarádovi nebo na netu a následně donesou do školy to, co rodiče nachystají a jen pár dětí donese tu kopřivu. A pokud je učitel člověk na svém místě, vezme to s nadhledem. Problematičtí jedinci se jistě najdou mezi dětmi i učiteli, ale učitel je tam ten dospělý a se vzděláváním na to, aby si s tou situací poradil, kdežto to děcko v podstatě nemá na výběr, do školy chodit musí.

Hezké gesto, ale také bych cizímu člověku své dítě nesvěřila. Obzvláště po zkušenosti, kdy mi zdravotní sestra u doktora pochovala plačící miminko, zatímco já se s doktorkou věnovala staršímu sourozenci. Sestra to myslela dobře, ale od té doby se malá šíleným způsobem bála lidí a drží jí to doteď, jsou jí 4.

Asi žiju úplně v jiné bublině nebo nevím. S tím, co popisuje autor jsem se nikdy nesetkala.

Zajímalo by mě, kolikrát za školní rok by mi prošlo omluvit děti ze školy kvůli výletu.

Posílat rozmazlené děti k psychologům? Jako opravdu? Ti nemají kapacity ani pro děti, které je skutečně potřebují. U dítěte, které je jen rozmazlené, bude stačit důslednost a nevyměknout, když to dítě ze začátku neponese zrovna s klidem.

Za informaci od učitele, že si mé dítě kupuje a konzumuje energetické nápoje, nebo jiné nevhodné potraviny, bych byla ráda a rozhodně bych si o tom s potomkem promluvila.

Osobně mám zkušenost jen s tím, že dceři v první třídě paní učitelka vyčetla domácí buchtu z celozrnné mouky a jablek bez přidaného cukru s tím, že je to nezdravé. Jak na to pohledem do krabičky přišla netuším, ale dceři to bylo velmi líto a svačiny mi pak dlouho nosila netknuté domů bez ohledu na to, co jsem nachystala.

To je kravina. Bezdětní místo toho, že čerpají rodičovskou dovolenou a příspěvek normálně pracují, takže odvádí státu rovnou dost zpět a to, co jim zbyde, zase většinou utratí u nás, takže DPH do státní pokladny... Nikomu nic nedluží.

Také mám zkušenost, že ne každá poradkyně je odborník na svém místě, naštěstí jsme to zjistili včas a na posouzení školní zralosti se objednali k jiné pracovnici, u které bylo vše ok.

Jinak na to, jestli preferuji nástup do školy nebo odklad se mě ptaly u obou dětí, ale následovalo, že tedy uvidíme po vyšetření.

Přijde mi mimo se zlobit na dítě, že se mámě svěřilo s tím, že po něm učitelka hodila klíče. Úvaha dělám, co nemám, přijde trest, mi přijde v pořádku, ale pochybuji, že má jakákoliv škola ve školním řádu uvedeno, že krom jiných kázeňských opatření může dítě dostat klíčema. Učitelka se má držet školního řádu úplně stejně, jako žáci. Nehledě na to, že klíčema se dá ublížit tak, že dotyčný může mít doživotní následky ať už v podobě jizvy v obličeji, nebo poškozeného zraku, což mi přijde jako značně nepřiměřený trest za to, že nedával pozor. Osobně bych situaci, kdy by kantor po mém dítěti cokoliv házel, řešila nejdřív s dítětem - co tomu předcházelo a proč se to stalo. Pak bych se dotyčného pedagoga zeptala na jeho úhel pohledu, řekla bych mu, že jsem situaci s dítětem řešila a už by se to nemělo opakovat a od něho očekávám, že pokud se můj potomek i přes domluvu opět dopustí přestupku proti školnímu řadu, očekávám, že bude trestán dle školního řádu.

Nějak nechápu potřebu řešit, jak se někdo jiný jmenuje. Pokud se mi nelíbí vlastní jméno, není nic jednoduššího, než zajít na matriku, zaplatit poplatek a jméno si změnit. Jak se jmenuje někdo jiný mi nepřísluší posuzovat, tam vnímám jako slušnost to nekomentovat, mně by taky nebylo příjemné, kdyby se mi někdo poškleboval kvůli jménu. K pojmenování dětí po rodičích - u nás to tradice není, nepřijde mi to praktické, takže jsme touto cestou nešli, ale ostatní ať si dělají, co uznají za vhodné.

Zajímalo by mě, na kterém webu se to autorka ocitla. Na jeden z maminkovských webů chodím již devátým rokem a ze zmíněných termínů a jevů jsem tak zaznamenala tak 3-4 a spíš okrajově, než jako hlavní proud. V době, kdy jsem měla hodně malé děti to byl šikovný zdroj informací typu co koupit a co je jen zpropagovaná zbytečnost, co je u podobně starých dětí norma a co už ne, jak se nezbláznit, když dítě spí max 1,5 hodiny v kuse,, případně jak upravit nějakou surovinu, aby dětem chutnala a nebyl to nezdravý blaf. Momentálně tam už jen občas nakouknu do pár konkrétních diskuzí spíš pro pobavení. Lidé se tam vyskytují různí, ale to, co je poposováno v článku, jsem tam za ty roky nepotkala. Asi jiný web...

Autorovi článku bych doporučila si nastudovat rozdíl mezi chovatelem a majitelem zvířete. Protože to, že mám doma psa, klidně uchovněného, ze mě chovatele nedělá. Tím je člověk, který odchovává na své feně štěňata.