Velmi mě mrzí, že o život přišla mladá a
krásná slečna. Musela se neuvěřitelně trápit a přestože se někomu může eutanazie v tomto případě příčit, rozhodnutí slečny chápu. Kdo to nezažil, nedokáže si tu temnotu představit. Osobně s depresemi zkušenosti nemám, ale mám syna, který trpí autismem, depresemi i úzkostmi. Dělám všechno možné i nemožné, aby měl co nejkvalitnější život. Od terapií, vyhovující školy , domácího prostředí, vnějších podmětů, lékařské péče.. Většinu času je veselý a obyčejně šťastný. Když přijdou ale stinné chvilky, až fyzicky cítím jeho vnitřní bolest a přetlak. Není nic horšího, než-li vidět své milované dítě, jak se trápí, sebepoškozuje se doufajíc, že fyzická bolest přebije tu psychickou.. a pak přijdou otázky ,,maminko, proč jsem takový, já to nechci… ”. To jsou momenty, které mé srdce tříští na tisíce kousků, cítím obrovskou bezmoc a říkám si, proč tohle břímě nemohu vzít na sebe. Dala bych cokoliv, aby byl zdravý. Na psychických onemocněních je nejhorší to, že nejsou pro okolí viditelná, oproti fyzickým handicapům. Proto prosím za všechny lidi, kteří trpí depresemi či jinými psych. poruchami o větší porozumění a empatii. Nedokážete si představit, jak to mají těžké a jak musí denně bojovat, aby obstáli v běžném životě.
Sama jsem maminkou jedenáctiletého autistického chlapce. Mé manželství se rozpadlo a syna vychovávám roky sama. Tatínek si však syna pravidelně bere a pomáhá, jak jen to jde. Mám kolem sebe skvělé přátele a rodinu. Když ale jeden z partnerů na vše zůstane sám, musí to být neuvěřitelně těžké. Nezažívá jen každodenní péči o svůj poklad, ale potýká se i se sociální izolací a nedostatkem financí.
To, co se stalo, je obrovská tragédie. Je mi velmi líto, že to dopadlo nejhorším možným způsobem a nebyl nikdo, kdo by mamince dokázal pomoci.
Zároveň bych chtěla předejít nějakým ošklivým reakcím na můj komentář a ráda bych dodala, že lidé s mentálním handicapem jsou na tom kolikrát mnohem lépe, než ,,zdravá” populace. Jejich duše jsou čisté, neumějí lhát, intrikovat, nedělají rozdíly mezi bohatými/chudými/tlustými/hubenými a když milují, tak bezpodmínečně. Je mnoho věcí, které bychom se od nich mohli učit.
Vážení, proč odsuzejete někoho, kdo má jiný názor? To je demokracie???Zkuste se zamyslet nad tím, jestli i druzí mají právo na svůj názor i když se neshoduje s tím vaším. TO JE DEMOKRACIJE. Pokud mám jiný názor než vy, tak jsem špatný???a kde berete tu jistotu, že vás názor je ten správný. Zažil jsem totalitu, zažil jsem i současný režim a mám pocit, že totlita byla volnější než je to dnes. Pokud chcete změnu oproti předchozímu režimu, naučte se žít s tím že někdo může mít jiný názor než vy. To je princip demokracie.
Hezky, slušně a výstižně napsáno.
Ona ta pedagogická praxe nakonec k nečemu dobrá je. Utect, tak nemám zážitek k nezaplacení. A když si odmyslim všechny myslitelný odstíny růžový, tak stačilo vypnout část mozku, která analyzuje řeč a ukládá jí do dlouhodobý paměti, bylo aspoň an co koukat :)
Považuji si se celkem za trpělivého a empatického člověka, ale v tomto případě by přede mnou mohl sedět sebepřitažlivějši muž…nedala bych to. Buď se mám stále co učit, nebo Vy zasloužíte bobříka za odvahu 🙂
Jednou jsem byl pozván slečnou na kafe, že na mě dostala reference od naší společný kamarádky, která znala moje preference a vkus. Sešli jsme se na eskalátorech v nákupním centru. Mé návrhy na nějakou kavárnu nebo jiný klidný místo byly zamítnuty, že by to zkazilo zážitek. Trochu mě to vyděsilo, ale zase jsem nemusel vymejšlet první rande já, tak jsem do toho šel, s tim, že to maximálně nedopadne. U eskalátorů byla vysoká, štíhlá a usměvavá modelka. V růžovým... v růžovým všem. Pak vyndala ruce z kapes. Gelový nehty asi decimetr dlouhý v tej nejjedovatější variantě růžový, co si dokážete představit. Vítr, jakej udělaly umělý řasy při svůdném pomrkávání, mi pocuchal moje kouty, že jsem vypadal jak Zátopek ve finiši olympijskýho závodu a slova "napřed pudeme do CéÁčka, tam mi vybereme růžovej svetřík, aby mi šel k nehtíkům a pak si dáme letéčko nebo kapúčo" ve mě vyvolaly naprosto nepříjemné pocity a cítil jsem se, slušně řečeno, velmi nekomfortně. Už jsem věděl, že nejsem na rande, ale že jdu naproti dost adrenalinovýmu zážitku. Dal jsem si víno, protože střízlovost byla na škodu, a poslouchal jsem, jak je důležitý zachránit pandy, bejt eko, přestat jíst maso, octovat chemtrails a mít "kabelku od gůčiho", ale zase jako jít proti tej komerci a těm korporátům, co vraždí mimina, ... co vám budu povídat. S díky jsem odmít nabídku na druhé rande s tím, že nejsme zrovna kompatibilní, a tu kuplířku to stálo flašku whisky a svíčkovou, abych se s ní dál kamarádil a přešlo mě nutkání působit jí fyzickou bolest tejden v kuse. Ale jako zářitek jedinečnej, to zase jako ne, že ne...
Zasmála jsem se 🙂. Když nic jiného, tak jste se alespoň ujistil, že mezi Vaše silné stránky patří trpělivost, sebeovládání a takt. Jiní by ve stejné situaci brali nohy na ramena.
3
Sledujících
1
Sleduje
3
Sledujících
1
Sleduje
Znám autisty, znám lidi s depresemi. Nechápu co měla ta mladá žena za lékaře, ale dnes je medicína dost dobrá na to, aby jí ulevila. Šikanována jsem byla taky, ale sebevražda mě teda nenapadla a to jsem taky citlivá. Škoda, že to vzdala.
2 odpovědi
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Medikace dokáže autistům jistě ulevit, ale nutno podotknout, že doposud nebyl vyvinut lék určený na míru tomuto handicapu. Lidé s tímto postižením užívají léky např. pro schizofreniky. Nějaké potíže se dají utlumit, nikoliv však potlačit. A když se podaří utlumit jeden či dva aspekty, další ,,vylezou”. Je to nekonečný boj.