Mívala jsem to v dětství při nemoci v horečkách. Buď jsem chodila po cizích městech, přitom jsem věděla, co bude za rohem. Nebo jsem létala ve výšce 2 - 10 m nad zemí stylem jako když plavete. Přitom jsem vnímala, že jsem v posteli, i to, že mi maminka kontroluje teplotu nebo rovná deku. Byly to ale stavy příjemné, jen 2x byly děsivé a já se nedokázala probudit. V dospělosti se mi to stalo 2x ve spojení s velkou únavou a usnutím po obědě. Byla jsem 'vzhůru', viděla a slyšela všechny lidi v místnosti, ale nedokázala se pohnout. Jen jsem se bavila tím, že ostatní si myslí, že ještě spím, ale já je slyšela i viděla. Díky zkušenosti z dětství mi ten stav nepřišel děsivý.
U mého vnuka se cena lyžáku blíží 10 tisícům. Tj ubytování, doprava, stravování a permice. K tomu vybavení nebo půjčovné, oblečení, kapesné.
V reálu odjedou v pondělí od školy, začínají obědem. Končí v pátek ráno snídaní a hurá domů 🤦♀️. Takže plné 3 dny lyžování! Z 26 pojede 8 dětí. Nemáme problém to zaplatit, ale tohle je dost přes čáru. Zaplatíme raději školu v přírodě jemu a jeho kamarádovi, jehož rodiče si to nemůžou dovolit. Příspěvek od ZP čerpáme na kroužek juda. Na kole jezdí celou sezónu na chatě. Bruslit chodíme a umělé kluziště, kde si brusle půjčí, protože mu noha roste šílenou rychlostí. My máme brusle svoje.
Už se mi to stalo 2x. Jednou přišla dceři zimní bunda z e-shopu s čipem. V kamenné prodejně ho proti faktuře odstranili a na e-mail přišla omluva a 200 Kč poukázka na další nákup.
Podruhé v prodejně při nákupu 5 ks oblečení, z jednoho prodavačka nesundala čip. Při odchodu nic nehoukalo. Druhý den s účtenkou a s omluvou odstranili.
Mě by třeba zajímalo, kdyby někdo testoval děti na různé předpoklady. Např.: Váš Toník bude trojkař, ale je šikovný na ruce a má představivost, byl by dobrý truhlář, nebo - má hudební talent, dejte ho na klavír nebo na housle.
Někteří rodiče se snaží dětem nabídnout různé kroužky a možnosti, ale není to většina. Kdyby existovaly takové testy, třeba by rodiče zbytečně netlačili děti na gymnázia a nechali je rozvíjet neobjevený talent. Sama jsem měla spolužačku s neuvěřitelným hudebním a výtvarným nadáním, ale rodiče jí nepovolili konzervatoř, dokud neudělá "normální" školu. A tak se krom cizích jazyků trápila na obchodce s účetnictvím, matematikou, statistikou a ekonomikou.
Moc nechápu, jak může přicházet o práci? Skládá hudbu, takže u filmů nebo u reklam není vidět jeho obličej a když si někdo nepřečte titulky, tak ani nevnímá, kdo hudbu složil. Navíc jeho pracoviště je v kruzích, kde jinakost nikdo moc neřeší a koncentrace exotů je vyšší než na běžném pracovišti. Pokud vím, vystupuje i v televizi v nějaké soutěži, tak by mě vážně zajímalo, o jakou práci přišel?
Myslím, že nějaké hodnocení nemocnice nemůže být objektivní. Sama jsem byla v nemocnici 3x, s odstupem 10 let, pokaždé týden. Můžu max. hodnotit oddělení a personál, kde jsem ležela, srovnání s jinou nemocnicí nemám. Všechno je o lidech. Máte štěstí/ smůlu dle toho, kdo zrovna slouží. Trochu to může ovlivnit primář, který vytváří tým a pravidla. Jenže ani ten si dnes nemůže moc vybírat. Např. liberecká lůžková neurologie je až na drobné výjimky sbírka povýšených ignorantů, pro které jsou pacienti jen obtížný hmyz. Zatímco neurochirurgie tamtéž je špičkové oddělení. A z malých nemocnic jsem byla v šoku v Dačicích, kam jsme jeli s úrazem vnuka o dovolené. Neuvěřitelně lidský přístup od recepce, přes ambulanci až po rtg. Trpělivost a lidskost v každých dveřích.
Je mi jako Vám a práce mě moc nebaví. Taky bych chtěla spát 12 hodin denně. Zpočátku mé pracovní kariéry jsem měla velké nadšení. Pak přišla mateřská a po ní křeček v kole. Školka, práce, nákup, školka, něco udělat doma... Vydrželo mi to 10 let. Pak jsem se rozvedla a odstěhovala a zase křeček. O to větší, že jsem byla sama s dcerou. Ale měla jsem štěstí na práci. Za běžnou pracovní dobu jsem stihla vydělat na naše běžné potřeby a čas po práci věnovat dceři. Všechno se zklidnilo, když dcera dokončila školu. V tu chvíli jsem věnovala čas rodičům a neteřím a trochu sobě a hledání partnera. V 45 jsem našla super chlapa, snad to po 10 letech můžu říct. O půl roku později jsem přišla o práci, kde jsem byla 20 let. Měla jsem v plánu užít si odstupné a třeba i podporu. No, po měsíci jsem nastoupila do automotiv. V 45 jsem se naučila spoustu nových věcí a zvládla i velmi svižné tempo. Po 5 letech jsem toho měla dost. Dala jsem výpověď, přestěhovala se nadobro za tím svým chlapem a plánovala volno. Na Úřadu práce jsem byla 2 měsíce a v 50 šla do firmy, kde jsem doteď. Práce a peníze v pohodě, jen nemám motivaci. Mám všechno. Super chlapa, bydlení, poměr práce x peníze OK. Jen nemám čas. Po práci 7,5 h už nemám energii na nic. Chtěla bych mít víc času na vnoučata, maminku, manžela, knížky a kamarádku, která už je rok doma se syndromem vyhoření.
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Dobrá práce reportérů. Ještě udělat rozhovor s fotkami, jak si žijí dcerunky, co vystudovaly za nakradené peníze. Ta jedna se na tom přímo podílela. Celé rodiny mají zničené životy, tak ať aspoň ony mají z ostudy kabát.