Stavbyvedoucí před pětapadesáti lety..: "Tondo, ten základní šutr někam ukliďte, ať tu na něj nespadne japanka s betonem. Třeba támhle do těch skladovejch Unimobuněk..." Prošla léta, stavbyvedoucí už tu není, Tonda je dávno v důchodu, i ředitele vyměnili a do skladu si občas jde nějaký dělník pro novou násadu na lopatu, nebo pro kramle. Léta jdou, kámen zapadá prachem a noví dělníci už nemají ánung, co za šutrák v tom skladě vlastně léta překračují. Stavba skončila, buňky s násadami k lopatám, kramlemi a základním kamenem chátrají, až přijde jaro 2024 a nový ředitel se rozhodně, že místo těch starejch Unimobuněk postaví třeba novou kotelnu. A ejhle, kámen je po padesáti letech na světě... Žádné konspirace bych v tom nehledal.

He he, prostě den blbec... Brno není Zlín. Ten má jednu hlavní a devět vedlejších a z jednoho konce na druhý to trvá třicet minut..🙂 U nás v Brně musíte párkrát odbočit..🙂 Ne, nic ve zlém, prostě ponaučení pro příště, že busem, či vlakem je to do neznámého města jistější. Já znám Brno za těch čtyřicet let dokonale, ale stejně se seknu v zácpách, občas někam nedojedu, občas udělám šoférskou chybu, občas někdo fakuje mě, nebo někoho já. Mám ale pocit, že zdejší dopravu tu popisují lidé, kteří tu byli dohromady dvakrát a jednou busem na Polívkovi. Umíme tu zipovat, umíme jezdit v pruzích, umíme si dát přednost, umíme si na silnici poděkovat a trpělivě snášíme omezení, které na nás město a ŘSD valí, protože pokud jsme pamětníci víme, že třeba starou Gajdoškou bychom se dnes do Černovic nedostali ani omylem a nebýt tunelů, v životě se ze Žabin nedostaneme na Prahu.. Prostě se tu buduje a i když hrajeme mraky let únikovou hru, je to tu lepší a lepší.. A Vaše nehoda? pokud celý Váš článek není celý tak trochu fikce (důvody a-la absence dálniční známky na služebním vozidle byly shrnuty jinde,) je to prostě smůla, která se může stát komukoliv z nás.

Kde by bydleli? Za co by je stát vybavil? Kdo by je cvičil? Ruku na srdce, kasárna, jak je známe my, už dávno neexistují, ekonomika se soustředí na jiné priority a o povinných dvou procentech HDP na zbrojení si prozatím můžeme nechat zdát.. To není můj osobní názor, to je neúprosná logika. Stát prostě na povinnou vojnu nemá peníze...

Zrovna včera jsem se dostal tam, kde jsem před skoro čtyřiceti lety sloužil. Procházel jsem misty , která byla 24 měsíců mým nedobrovolným domovem. Kde jsem spal, kde jsem trávil noci ve službě, kde jsem prožíval srdeční zklamání i dvouletá přátelství. Kde jsem vyráběl metr a posléze ho stříhal, kde jsem měl schovaný civil.. Voják, co nás provázel, poměrně nechápavě koukal na tlupu šedesátniků, co nostalgicky otevírají dveře a vstupují do těch magických míst. Záhy jsme museli odejít. Nedávali jsme to.. Když se pak voják ptal, co nás na tom zdevastovaném baráku tak bere, řekli jsme mu jasně.: "Víš mladiku, Ty jsi měl volbu, my ne. My jsme museli.." Články, co se tu objevují, jsou dílem buď jedinců, co vojnu psychicky nezvládli a nebo mladých, co nezažili, ale od těch prvních slyšeli...Ne, povinná vojna se nevrátí, prostě z ekonomických důvodů nemůže. Stát nemá na to, aby ubytoval, vybavil, krmil a cvičil tisíce mladých mužů. A těm mladým mužům doporučím jediné. Nečtěte tyhle výplody něčí fantazie, ptejte se otců, dědů...

🙂🙂 Když se to stalo, neměl jsem ponětí, že existuje kožní nemoc Lišej a máma to nazvala podle toho, že mě silnice poněkud olysala od chlupů.. 🙂 Dnešním pohledem máte samozřejmě pravdu, moje pravopisná chyba..

Já četl ten původní článek od Karla Morávka. Už tehdy jsem si říkal, že tento pán bude patřit k těm, co vojnu prostě nezvládli. Budiž, i takové jsem potkal nejen na vojně, ale i později v běžném životě. Někdo byl mamánek, někdo nezvládl odloučení od rodiny, mnohdy i od dětí. Někdo byl prostě introvert a nedokázal se sžít s různorodým kolektivem, který se během vojny utvořil. Tady ovšem autor použil devadesát procent Morávkova textu a doplnil to o hrozné komunisty v řadách mazáků, kteří v přesile útočí na bažanty. Vojna byla po staletí součástí života mladých mužů a buďme rádi, že dnes u nás tato služba podléhá dobrovolnosti. Vážený autore, pište svoje zážitky, ty zprostředkované vám nejdou..

Po vojně jsem s Dvanáctsettroskou najezdil 300.000km.. To auto mě naučilo jezdit. Odjezdil jsme dvě. Jednu starší dvanáctku a novější patnáctku, ovšem se starým čtyřkvaltem. Vždycky jsem dojel do cíle. Jednou jedinkrát jsem se z Mnichova vracel na tři válce, praskl kozlík na sacím ventilu. Auto bylo hodně poplatné době, generálkované stroje z Trnavy byly, řekněme "lehké" nedodělky. Ale nic, co by se nedalo v běžných dílnách uvést do provozuschopného stavu. Ovšem řidičům, co jezdili Barkasy, bylo co závidět. Přímé srovnání nemám, s Barkasem jsem nikdy nejel, ale tehdejší kolegové si ho nemohli vynachválit. Těm, co na tyto stroje dští síru, je potřeba říct, že my jsme tehdy nic jiného neznali. Transit byl chiméra ze západních časopisů a třeba Iveco Dailly taktéž. Na Trosce byl největší problém hluk nad 60km/h. Ten způsoboval kardan, nebo spíš jeho uložení. Jak psáno jinde, kardan neměl klouby. Rozvodovka byla vzadu napevno spojená s kastlí a tak stačily Hardy spojky. Na převodovce i rozvodovce byl unašeč a na něm středící ocelová kulička, která zapadla do litinového pouzdra v kardanu a de facto ho měla vystředit. Ovšem litinové futro se po pár tisících vymlelo a sedřelo i kuličku, takže tam kardan lítal, jak rum v palírně. Na svý, tehdy mladý modrý voči, jsem v Mototechně pod pultem sehnal čtyři kuličky, furta mi na údržbě kluci vytočili ze silonu a jezdil jsem jak král. Akorát se to silonové futro muselo každý tři tisíce vyměnit. Ale jak to člověk dostal do ruky, byla to otázka půl hodinky. Stejně tak, jako oprava řazení.. Prostě to chtělo pár grifů, občas šikovného svářeče

A jak se prosím na vrakáči pozná "originální tažné??"