Alternativnímu pohřebnictví fandím, sama jsem pro své blízké zvolila Les vzpomínek v Ďáblicích. Ale toto by pro mě asi nebylo, vadila by mi hlavně absence soukromí. U " svého " stromu zpravidla bývám sama. Pokojné Dušičky všem.

Děkuji za sdílení.

Promiňte,ale nemohu. Ne takto veřejně.

Vím, co se dělo když odcházela ze života moje maminka a nikdy bych podobné jevy nezpochybňovala. To, že někdo neměl dosud zážitek ze setkání s mimosmyslovými jevy ještě neznamená, že neexistují. Možná těmto lidem chybí pokora.

Jsou to hrozné tragédie, teď už prakticky každý rok. Někde opakovaně, někde poprvé. Každopádně nevěřím, že jakákoliv opatření ze strany člověka (spalovací motory, brčka...vše zakázat..) něco zachrání. Obávám se, že jako lidstvo už jsme překročili červenou linii a zkázu lze pouze zpomalit. Protipovodňová opatření ale samozřejmě smysl dávají a neměla by se odkládat. Změna zákonů (vyvlastnění pozemků apod.) je na místě.

No a právě z těch Tater sestupují. Stačí si přečíst komentář k fotkám.

Můj tatínek se s Parkinsonem potýkal několik let a pořád jsem věřila, že to zvládneme doma, ale když se k tomu přidal ještě Alzheimer tak to byla konečná. Tyhle dvě diagnózy dohromady nepřepere nikdo.

Tak zrovna dnes vyrážím na Hřebeny z Řevnic. Moje oblíbená trasa, když se chci trochu proběhnout po lese a nechce se mi cestovat nikam daleko. Z Prahy vlakem za 20 minut.

Jednou měsíčně Ibandronat (start.léčba, lze max.5 let). Přidat D vitamín, někdy kalcium. A pohyb! Stačí chůze, plavání, příp.kolo. Pokud máte v rodině, nechte se vyšetřit. Dědičnost má velký vliv. Já se léčím už od 58 let.

Předpokládám, že náhle. Chystali se na turné.

To je šok, příliš brzy. Měla jsem ho ráda.

Taky mě to napadlo...možná fingovaná sebevražda (tedy pokus), doktor přece musí vědět kam říznout.

To není selhání zdravotnictví, ale sociální péče. Kdo někdy řešil umístění v DS či ústavní péči se zvláštním režimem ví, v čem je problém. Je moc smutné, že byl pán v až tak zoufalé situaci, že neviděl jiné východisko. V 94 letech by se už nikdo neměl starat o druhé.

Já ano. Oblečení si kupuji nadčasové a postava se mi nemění.

Tak mamince i miminku hodně zdraví a snad do budoucna i méně adrenalinu.

Ono ale zdaleka nejde jen o finance. Ty už snad má většina lidí ošetřené tak, aby jednou nezůstali po smrti partnera bez prostředků. Řešila jsem tatínkovy záležitosti po smrti maminky a jenom převzetí úmrtního listu, bez kterého další věci nevyřídíte ani omylem, byl neskutečný horor. Tatínek (s Parkinsonem) na poštu nedošel, mně (ani s jeho OP) ho nevydali a dohodnout doručení do bytu do vlastních rukou na konkrétní den a čas (tatínek navíc neslyšící)...dodnes je mi z toho ouvej. Člověk je zlomený bolestí a společnost ho vlastně ani nenechá truchlit. Nevěřím, že by se to nedalo řešit jinak.

No, však jsem z toho zatraceného obchoďáku taky nakonec vylezla! Jinak bych tu teď přece neseděla a nepsala...

Mapy v telefonu fungují i v offline režimu a pokud s nimi člověk umí pracovat najde cestu vždy. Bloudím docela často, protože chodím ráda po neznačených cestách a vždy jsem se dokázala zachránit. Ale možná paní zpanikařila, nevíme, nesuďme.

Já takhle bloudila při první návštěvě Palladia. Nejdřív jsem nemohla najít toalety a potom jsem nedokázala opustit budovu. Opravdu horor, člověk si připadá jako idiot.

Moc hezky jste to napsala, mluvíte mi z duše. Když mě poprvé napadlo, že stáří asi klepe na dveře, trochu jsem se lekla. Ale teď už jsem vše přijala tak jak to je, nemám potřebu s ničím a nikým bojovat, pořád něco dokazovat. Je to úleva. Jediné, co špatně snáším, je to, že musím zkracovat turistické trasy. Zraněné koleno mě poněkud omezuje a obávám se, že lepší už to nebude. Na druhou stranu mám za celý život našlapáno opravdu hodně a řada lidí se zraní už v mládí. Jsem vděčná...