Článek je to užitečný, protože téma je vděčné a věčné. Je mi 65 let a asi před 2 lety jsem zdědila psa po rodičích. Byl to takový zahradní nevycválanec se kterým nikdy nikdo na cvičák nechodil. Navíc je to kříženec, který prý má v krvi teriéra a to se někdy nezapřelo. Bydlím sama v malém bytě ve velkoměstě, takže jsem si našeho Maxe, kterému tehdy bylo už 11 let, brala k sobě přece jenom s obavami. Oběma se nám hodně změnil život. Ten starý pes se ale v rekordně krátkém čase ochotně naučil spoustě nových kousků. Bez problémů se přizpůsobil novým podmínkám a já jsem ještě ani jednou nezalitovala, že ho doma mám. Prostě si to bez něj ani nechci představovat. Jenže. Co až tu jednoho dne nebude a mě už bude přes 70? Vzít si nové štěně? Bez plánu B asi ne. To by mi ho bylo líto. Maxe znám od malička a absolutně si věříme. Ale vzít si z útulku staršího psa s neznámou minulostí? Pořád nevím. Prosím, podělte se o své názory a zkušenosti. AHA momentů nemůže být nikdy dost. Děkuji.