Takle jsem se už dlouho nenasmál, už fakt nemůžu... to jsou zprávy z vlády nebo z Bohnic, z neklidu?

Jeden můj známý, jinak docela dobrej kluk, dostal jedenáct let za krádež auta. Nechci to dávat do souvislosti, samozřejmě krádež auta je hrozná věc, ale jaksi mi tady chybí jedna taková skoro základní věc - záruka alespoň o pokus o převýchovu. Trest má význam nejenom tehdy, když se odsouzenec nemůže odebrat do kina nebo do hospody kdykoliv se mu zachce, trest má význam, když existuje záruka, že během něho díky určitému výchovnému procesu dojde ke změně charakteru nebo dokonce ke změně osobnosti. K lepšímu samozřejmě. Společnost si nemůže dovolit, aby se v ní volně pohyboval element, který neváhá sáhnout na život nebo na zdraví někoho, kdo se s pablbem nechce bavit. Pět až osm let bych dával za pomluvu s úmyslem někoho poškodit, někomu ublížit nebo očernit jeho jméno. Plus samozřejmě náhrada ušlého zisku a poškození společenských vazeb. V této společnosti se bohužel toleruje to, co by se dalo označit jako zásah do života nebo zásah do soukromí. Blbeček má najednou pocit, že má nárok na něčí pozornost, tak si jde svůj nárok vynutit. Jak říkám, všechny tyto věci, jako je stalking, šmírování, pomlouvání, nevyžádané telefonování, sledování na sociálních sítích za účelem někoho poškodit, podobně jako hodnocení kohokoliv za jeho zády bez jeho vědomí a snaha někoho poškodit z důvodu "on se mi nevěnuje," by měly mít nejvyšší trestní sazby. Jinak se dočkáme podobných konců, jako to potkalo tuto paní.

Jednoznačně bych byl pro doživotí. Tohle je něco příšerného.

Rozdělování lidí podle toho, kdy se narodili je nesmysl. Lidi se dají rozdělit pouze podle toho, jestli jsou hloupí nebo jestli si nechají v zásadních věcech poradit. Tady si nejsem tak docela jistý, jestli se za možností domluvit se s dospělými, i když ještě mladými lidmi skrývaji schopnosti takzvaně intelektuální nebo je to hlavně výchova. Na výchovu moc nevěřím, to by někde muselo být znát, zatím jsem si toho nevšiml. Jinak jsem si všiml, že mladí lidé stále dokola řeší otázky, které by měli mít inteligentní lidé už dávno vyřešené, není přece možné, aby už pátá nebo šestá generace stále dokola řešila, čím budu? Čím se budu živit? Vezmou mi stroje práci? Vezme mi to, co se označuje jako AI, přestože se o žádnou inteligenci nejedná, práci? Jaké mám sociální jistoty? Pokud žádné, jak si s tím poradím? Budeme se mít dobře, když si celý náš národ najde práci u zahraničních neziskovek? Co budu dělat, když nebudu mít kde bydlet? Co budu dělat, když nebudu mít práci a nebudu mít na jídlo? Za jak dlouho dokáži splatit půjčku na Vánoce? Dokážu splatit hypotéku, když vydržím pracovat do devadesáti let? Dokážu si do třiceti let vydělat na starší ojeté auto? Je chyba, když si občas šlehnu lajnu koksu nebo budu hulit, ale nějakej dobrej a vyzkoušenej matroš? Kde seženu prachy na anabolické steroidy? Nebo mám ztrácet svůj čas ve fitku? Co budu dělat, když mě naši přestanou finančně podporovat? Kde seženu partnerku nebo partnera, kteří mě budou finančně podporovat? Když se mě někdo zeptá, co umím opravdu dobře, mám říct, že umím dobře jezdit na kole? No nic, ale berte to v dobrým.

Musíme se přizpůsobit. Od roku 1990 jsem pracoval jako spisovatel, fotograf, scénárista a redaktor na volné noze, dnes by to asi nejspíše odpovídalo stavu copywriter, prostě vymýšlíte náměty, sepisujete publikace, knížky, píšete články do novin a do časopisů, dostáváte za to honoráře, nikdo se ničemu nediví a pokud to, co děláte někoho zajímá, tak je to celkem v pořádku. V roce 90 až 2005 se z toho dalo vyjít a pokud byl člověk pilný a pracoval od rána do večera, tak, jak se říká "vyžil". Samozřejmě to nebyla taková sláva, jako kdybych se například angažoval v politice a měl bych prachy, vlastně ani nevím pořádně za co nebo jako můj otec, který byl celý život voják z povolání a odcházel z výsluní své slávy v roli inženýra plukovníka a stejně potom ještě pár let pracoval ve Frionoru ve Vodičkově ulici. Docela dobře si pamatuji, že uživit se psaním knížek, scénářů a článků se tak nějak dalo, ale současně to dalo námahu, která byla čím dál tím větší, protože copywriting a práce u filmu a v televizi je práce, o kterou má každý zájem, je tedy jasné, že časem tam nebudou výdělky tak vysoké, jako kdyby člověk pracoval třeba ve zdravotnictví nebo v pohřebním ústavu, popřípadě na jatkách. Ale pořád jsem byl schopný se svým psaním uživit a měl jsem i na nájem (26 000), aniž bych musel žádat o nějaké přídavky. Horší bylo, když se mi nečekaně v roce 2021 zhoršil zdravotní stav a nebyl jsem schopen cokoliv dělat, byl jsem rád, že jsem se doploužil do koupelny a do kuchyně, nebyl jsem schopný ani telefonovat a najednou jsem neměl prachy ani na nájem, ani na jídlo, v 77 letech je to blbý

Přijďte k nám, na Prahu 7, tady vás sociálka z podobných úvah dostane během několika minut.

Já to tady v tý naší gubernii propaguju denodenně už téměř pětatřicet let, cvičte si paměť (nejlépe pomocí peripetické školy, člověk je schopen nasypat si do hlavy celou knihovnu), trénujte spojení Mozek - Ruka, od toho máte, vy blbečkové, lidské ruce, abyste si trénovali mozek, trénujte kreativní psaní, učte se bez dívání používat a ovládat klávesnice počítačů, když už nejste schopni počítač vymyslet, tak se jej aspoň naučte mistrovsky ovládat, naučte se aspoň základy jiu-jitsu, když už to za vás, vy hlavy skopový, vymyslel někdo jiný, tak se to aspoň naučte používat, každý den se aspoň 5 minut věnujte silovému tréninku, kdy jste naposledy drželi nad hlavou 200 kilo? Umíte vůbec základní techniky silového cvičení, jako je třeba bench? Když se to mohl naučit Schwarzenegger, tak nechápu, proč by to nemohl zvládnout kdokoliv z vás? Máte doma namontovanou hrazdu ke každodennímu použití? Aha..? A divíte se, že musíte každý den do sebe nasypat škopek léků a další škopek k tomu, abyste potlačili vedlejší účinky "léků" z toho prvního škopku? Snažím se snažím, ale myslíte, že to někoho zajímá? Ne. Každý se modlí, hlavně aby byl mezi prvními, kteří si zažádají o příspěvek na bydlení, aby nevylítli z kola sociálních tanců. Jo, akorát faktickou poznámku - nic z toho, co bylo zmíněno nemá vliv na prodloužení lidského života. Tohle tajemství, které možná vede až k nesmrtelnosti, najdete spíše v tao-józe, ale to už bychom mohli začít řešit otázky, co je lepší, jestli vědět všechno a zemřít v sedmdesáti nebo se dožít s lehce přitroublým, až dementním úsměvem stopadesáti nebo i dvěstě let.

Umělá inteligence mě zatím ničím neoslnila, po mnoho let pracuji jako copywriter a docela by mi pomohlo, kdyby někdo, ať už živý nebo neživý mi bleskurychle zkontroloval hotový text, jestli v něm nejsou chyby. Dle mého názoru je to úkol celkem jednoduchý, který zvládne každý korektor nebo korektorka, avšak nikoliv AI, jako kdyby vůbec nechápala o co jde. Abych mohl něco posoudit, pochválit nebo se o tom začít vyjadřovat ironicky, tak u mě rozhodujou výsledky - a ty tady tak nějak nevidím. Ale vidím, že počítače dělají chyby, inteligence dělá chyby, živí lidi dělají chyby - nebylo by lepší než uvažovat o tom, jestli se blíží tragedie typu Čapkova RUR, snažit se odstranit chyby, kterých si hloupý stroj často vůbec nevšimne. To je, jako kdybych měl auto, které nejde nastartovat a já bych pořádal konference o tom, jestli nemá zbytečně silný motor nebo slabší brzdy.

Rád jsem pana Zimbarda při jeho práci sledoval. Čistě z vědeckého hlediska byl dle mého názoru spíše kandidátem na Bludný balvan než na Nobelovu cenu, ale jako člověk mi byl docela sympatický. Mohl by spíše sloužit jako námět ke studiu na téma Jak lze vlastní charisma využít při budování kariéry, ale jinak dobrý, dožil se velmi slušného věku, což bych asi rámcově vnímal tak nějak v souvislosti s ostatními životními úspěchy. Kdybychom věřili v reinkarnace bylo by zřejmě slušné rozloučit se slovy, jen tak dále.

V šedesátých letech jsem chodil na základní devítiletou školu v Rakovníku a tam nás učitelé bili jak žito. Zvláště nějakej Kindl, to byl syčák a vzteklej k tomu a měl dobře propracovanej forehand, to byly panečku rány, že by se za ně nemusel stydět ani Mike Tyson. A důvod? Většinou žádnej. Zm.d byl asi nas..nej, že musí chodit do práce. Ale nepamatuji si, že by někdy někoho odvezli do nemocnice, i když postižení chytali druhé facky o tabuli nebo o zeď. Jinak to nikdo neřešil. Rasové otázky se občas přetřásaly pomocí řetězů z jízdních kol. Naproti devítiletce byla hned dvanáctiletka a tam vládl řád, kázeň a pořádek, protože tam chodily děcka místní komunistické sebranky. Tam by asi SNB nebo VB nebo jak se to jmenovalo přijelo hned.

Já sám jsem měl již tři manželky a když tak srovnávám požadovanou finanční podporu k pokrytí vlastních potřeb, tak je to docela srovnatelné s tím, o co si nestydí říct paní prezidentová. Nenechme se tlačit dolů, mysleme v miliónech. Já sám jsem už důchodce (76,5), dostávám důchod z Česka a z Německa, celkem to činí 10 000 Kč, předloni jsem se pokoušel zažádat si o příspěvek na bydlení, ten mi zamítli, s tím, že mám dost, za rok mi něco dali, ale byla s tím taková práce, že by to byl materiál na novelu, třeba Stařec a moře potvrzení na získání pár stovek na příspěvek na bydlení, takže teď jsem si už o žádnou almužnu nežádal. Buď ty prachy seženu nebo mě z bytu vyhodí, furt se s někým handrkovat, když vím, že já mám pravdu, ale musím ze sebe dělat pitomce, no, aspoň mám o čem psát. Hrdina Kafkovy proměny se v noci změnil v ošklivého, celkem zbytečného brouka. Můj hrdina, v mé vlastní, stejnojmenné povídce Proměna, Gregor Šamšulík se v noci změní v překrásného prince, vycvičeného kulturistu, akorát, že to nikoho nezajímá. Aspoň u toho mám občasné záchvaty smíchu.

Existuje metoda, která vám pomůže splnit si většinu přání a není to ani vkládání počátečního kapitálu 5900 Kč v pořadu pana Krause na Primě (ten o tom většinou ani neví), ani investice celého měsíčního důchodu u pana Pavla nebo jeho ženy (ti mají taky svých starostí dost, možná až nad hlavu), jde o psychoterapeutickou metodu, zvanou tvůrčí nebo kreativní psaní. Naučíte se napsat a sepsat svá přání takovým způsobem, že se většina z nich splní - a nemusíte nikomu závidět, že místo toho, aby žil, běhá s metrem po bytě...

Dobrý článek, není perfektní, ale je dobrý, protože neobsahuje moc chyb, dá se číst a zdánlivě odhaluje krutou realitu, v níž žijeme. No, krutá... není to zase tak kruté jako to bylo za bolševika, protože tenkrát byste podobný text zveřejnit nemohl. Mohl byste jej pouze napsat a uložit do šuplíku. Jinak jste asi v podobné situaci jako byl Kafka, Hemingway, Čapek, Páral, Hrabal, Mňačko, Kundera - a kdybych měl vyjmenovat celou tu nekonečnou řadu lidí, kteří se nakonec živili jako spisovatelé, redaktoři, autoři námětů, scénářů, tak bychom zde asi seděli do večera. Text je to poměrně dlouhý, to znamená, že nějaké zkušenosti s psaním asi už máte, takže když to dáme dohromady, rozhodně nejste "odsouzen" k tomu, abyste seděl doma o chlebu a o vodě. Jasně, když se neudržíte na židli za počítačem, můžete skončit s dluhy a exekutorem, dobývajícím se bytu, ale ve vašem případě to rozhodně nehrozí - takže, poradil bych vám, pište dál, můžete dosáhnout toho, že vás začnou za psaní honorovat, není to nic nadpřirozeného, stále ještě existují profese, jejichž základem je "píšící autor" a to byl v tom byl čert, abyste se nakonec nedokázal slušně uživit. Možná i bez příplatku na bydlení a na péči.

Když má někdo štěstí a peníze, může si zaplatit zdraví a prodloužení svého života. Na tom není nic nadpřirozeného. Pokud peníze nemá, může ještě vyzkoušet (i když je to často z posledních sil a posledních rezerv) cvičení s meditacemi a rituály. Na nic chytřejšího nepřijdete a jestli je to "bohužel" nebo "bohudík" je už věcí životní filosofie. Všechno je hra náhod. Od osmdesátých let minulého století jsme zasypáváni mraky mikroplastů, které prý máme už i v mozku. Podle důvěryhodných zpráv tvoří polovinu procenta váhy našeho mozku mikroplasty, které zpomalují prakticky všechny neurobiochemické reakce, čili blbneme, kudy chodíme, zmenšuje se schopnost regenerace, zmenšuje se inteligence, zkracuje se nám paměť, přestává fungovat metabolismus, zastavují se podmíněné i nepodmíněné reflexy a naše pohlavní orgány se pomalu, ale jistě mění v malé (prázdné) PET lahve. Přičemž průměrná délka lidského života se za posledních dvacet let zvýšila skoro o dva a půl roku. Asi je to opravdu vážné, protože uvedená čísla by jen potvrzovala moje podezření, že fyzické ani psychické zdraví už skutečně není pro každého. Jen pro doplnění, přítomnost a množství mikroplastů v organismu se dá zjistit pyrolýzou, následným chromatografickým rozdělením pyrolyzních produktů a analýzou pomocí hmotové spektrometrie. V podstatě je to jednoduché jak facka, horší je problém, jak dostat mikroplasty z lidského těla ven. Není to úplně neřešitelný úkol, dalo by se to zvládnout, leč hlavní brzdou pokroku zde bude bohužel opět jako vždy, chmurné zjištění, že je to problém, který ve skutečnosti vůbec nikoho nezajímá.

Byl jsem tam a všechno si pamatuju, jako kdyby se to stalo včera. Jako externí redaktor jsem pracoval pro Květy, Dikobraz, Večerní Prahu a celá moje rodina, matka, její bratr, můj strýc a můj nevlastní otec pracovali v redakci Rudého práva, takže jsem až do ranních hodin bloumal po redakcích a bavil se tím, jak Ukrajinci používali redakční stoly místo toalet, když se jim chtělo na velkou. Okolo každé skupiny vojáků se tvořily diskuzní kroužky, v nichž probíhaly vášnivé debaty, celá Praha byla během 21. srpna pokryta po domácku vyrobenými plakáty, většinou s obrázky karikaturisty Pavla Kantorka. Na příslušnících spřátelených armád bylo vidět, že jsou překvapeni, že je tady nikdo nevítá. Naopak hromada komunistů sešívačkama přišpendlila své stranické legitimace na plakátovací plochy, jako že nechtějí mít s komunistickou stranou nic společného. Samozřejmě nemělo cenu vyběhnout do ulic se sekerkami, řeznickými noži a baseballovými pálkami, tohle nebyl konflikt mezi Sovětským svazem a Československou republikou, ale těžká srážka umírněných komunistů, propagujících Pražské jaro a socialismus s lidskou tváří s tvrdým psychopatickým jádrem, které se vyděsilo, že přijde o koryta. O pomoc žádali Brežněva Indra, Švestka, Bilak, Kolder a Kapek. Západ bohužel neprojevil žádnou snahu pomáhat československým občanům v boji se Švestkou, Indrou nebo Bilakem. Což je celkem jasné. S pravděpodobností přímo největší se to snad ani nedělá. Takže, což jsme pochopili o pár let později, se vlastně jednalo jen o takové divadlo. Národní divadlo, neboli národ sobě.

Nechám kohokoliv žít z 12 000 Kč měsíčně bez jakékoliv další podpory a za rok bude mít sebevědomí jak pravidelně bité, šikanované dítě. Jsou to naprosto jednoduché počty, obsah peněženky rovná se síla sebevědomí. Na to nemusíte nic zvláštního studovat, stačí se dívat kolem sebe.

Absolutně nechápu, k čemu by měla AI sloužit. S počítači pracuji od jejich objevení se na trhu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Pracuji s nimi stále a jediné co potřebuji je program na psaní textu (ale, proboha, bez jakýchkoliv "inteligentních" úprav textu, takhle jednou může začít třetí světová), program na základní úpravu fotek, úložní prostor pro texty, maily a fotky, mailová pošta (tady je stále dodnes největší problém fungující wifi a spojení s internetem, bydlím uprostřed Prahy, kde mi občas nefungují ani mobilní telefony, prý se ke mně nedostane ani G5, na co mi potom je?), dále potřebuji fungující webovky, mám jedny, které mi naprosto vyhovují, nepotřebuji s nimi diskutovat, kdo na ně není zvědavý, ten na ně neleze, ostatní se zeptají. Desítky počítačů u mě skončily s tím, že podle "opravářů ajťáků" se spálila nějaká základní deska, mě spíše zajímalo to, že oprava měla stát 10 až 20 tisíc, na tohle téma jsem též nikdy nepotřeboval meditovat s nějakým programem, který by mi řekl, hm, to je škoda. Další věci jako propojení kamer při videokonferenci nebo "hlídání objektu" jsou pro mě naprosto zbytečné, stejně nejvíce kradli lidi z ostrahy objektu, proč by tomu mělo být v budoucnosti jinak. Takže pro mě je AI naprosto z bytečná. To, v co jsem tak trochu doufal, když se budoval internet, bylo, že to bude takový archiv napsaných a vizuálně ztvárněných informací, to ale nefunguje ani v nejmenším. Sám jsem pracoval celý život jako spisovatel, redaktor, fotograf a filmař - a z toho, co jsem za šedešát let své práce stvořil se nedá na netu najít nic.

Když jsem v sedmdesátých letech minulého století pracoval jako režisér, animátor, scénárista a tvůrce animovaných filmů ve studiu Jiřího Trnky u Krátkého filmu Praha, tak jsme jako výtvarníci (Petr Sís, Jan Švankmajer, Jiří Trnka, Jiří Ševčík a další) animovali, "oživovali" skoro všechno, co se dalo, od nakreslené čáry, podobně jako to dělají ve studiu Walta Disneyho v Hollywoodu až po fotografie a kombinace nebo fotokoláže a fotomontáže, jako jsem to dělal ve svých autorských filmech já - a nikoho to nezajímalo a nezajímá dodnes. Přestože jsou moje animované filmy každý rok promítané doma i v zahraničí nikde se o tom nepíše, nikde se to neoslavuje. Ve všeobecném povědomí jako kdyby to neexistovalo. Tady je největší průšvih v tom, že si sportovci nemohou sami dělat reklamu na sebe, jsou zde použití pouze jako "vata" nebo "výplň" v reklamě na "umělou blbost" nebo jak se to jmenuje. Připadá mi, že být sportovcem na Olympiádě je letos na úrovni "drž hubu a skákej!" Samozřejmě, jako vždycky, propagace čehokoliv se buď podaří a trefí do černého nebo je to rána vedle podle toho, jakému psychopatovi se svěří do rukou, tady jaksi nevím, jestli jde o reklamu na Olympiádu nebo nějaké nové tarify. Lidi už bohužel zapomněli, že věci se dají dělat také zajímavě a s citem a tak, aby příliš neutíkaly od tématu.

Kecy v kleci. Příjem mám 10 000, nájem 27 000 Kč a nedali mi nic. Zruinoval jsem si účty, které jsem přetáhl už o 70 000 a nemám ani na žrádlo ani na přestěhování. Buď v práci v šest.

Často je s cizími úředníky domluva jak s pokáleným tanec. Moje známá, která byla se mnou v Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku si nechala změnit jméno z Oldřišky na Eriku, protože byla před námi dlouhodobá spolupráce s německy mluvící entitou obyvatel. České úřady jí to schválili a potom se stalo, že potřebovala v Německu doložit změnu jména - a ejhle, ono tam stálo, že se tímto potvrzuje změna jména z Jindřišky na Bedřišku. S Erikou pak byly tahanice na německých úřadech a přestože se obě strany snažili situaci vyřešit, čili byla tam taková ta oboustranná dobrá vůle, tak to trvalo skoro půl roku, jasně, Oldřiška, Jindřiška, Bedřiška, Erika (Eriku má v dokladech dodnes) dokáží poplést hlavu nejednomu úředníkovi a jen tak pro zajímavost, Erika nakonec několik let pracovala jako policistka, vyšetřující bující zločinost v oblasti kultury, uměleckých aukcí a kradených popřípadě falšovaných obrazů. To by si člověk nevymyslel. Ještě že jsme každý originál aspoň podle rodného čísla. Mně se potom stalo, že jsem měl nějakou dobu německé doklady a když jsem se chtěl vrátit k české občance a k českému pasu, tak tady zjistili, že nemám rodné číslo, čili neexistuju. Taky dobrá historka. Jízdenky na vlak, i když jsem cestoval vlakem i s autem třeba do Zermattu, tak vždy za plné jízdné - a bez problémů.

Jiří Suchý byl, je a navždy bude naprostá jednička. Více, ani méně se k tomu říct nedá.