Když má někdo štěstí a peníze, může si zaplatit zdraví a prodloužení svého života. Na tom není nic nadpřirozeného. Pokud peníze nemá, může ještě vyzkoušet (i když je to často z posledních sil a posledních rezerv) cvičení s meditacemi a rituály. Na nic chytřejšího nepřijdete a jestli je to "bohužel" nebo "bohudík" je už věcí životní filosofie. Všechno je hra náhod. Od osmdesátých let minulého století jsme zasypáváni mraky mikroplastů, které prý máme už i v mozku. Podle důvěryhodných zpráv tvoří polovinu procenta váhy našeho mozku mikroplasty, které zpomalují prakticky všechny neurobiochemické reakce, čili blbneme, kudy chodíme, zmenšuje se schopnost regenerace, zmenšuje se inteligence, zkracuje se nám paměť, přestává fungovat metabolismus, zastavují se podmíněné i nepodmíněné reflexy a naše pohlavní orgány se pomalu, ale jistě mění v malé (prázdné) PET lahve. Přičemž průměrná délka lidského života se za posledních dvacet let zvýšila skoro o dva a půl roku. Asi je to opravdu vážné, protože uvedená čísla by jen potvrzovala moje podezření, že fyzické ani psychické zdraví už skutečně není pro každého. Jen pro doplnění, přítomnost a množství mikroplastů v organismu se dá zjistit pyrolýzou, následným chromatografickým rozdělením pyrolyzních produktů a analýzou pomocí hmotové spektrometrie. V podstatě je to jednoduché jak facka, horší je problém, jak dostat mikroplasty z lidského těla ven. Není to úplně neřešitelný úkol, dalo by se to zvládnout, leč hlavní brzdou pokroku zde bude bohužel opět jako vždy, chmurné zjištění, že je to problém, který ve skutečnosti vůbec nikoho nezajímá.
Byl jsem tam a všechno si pamatuju, jako kdyby se to stalo včera. Jako externí redaktor jsem pracoval pro Květy, Dikobraz, Večerní Prahu a celá moje rodina, matka, její bratr, můj strýc a můj nevlastní otec pracovali v redakci Rudého práva, takže jsem až do ranních hodin bloumal po redakcích a bavil se tím, jak Ukrajinci používali redakční stoly místo toalet, když se jim chtělo na velkou. Okolo každé skupiny vojáků se tvořily diskuzní kroužky, v nichž probíhaly vášnivé debaty, celá Praha byla během 21. srpna pokryta po domácku vyrobenými plakáty, většinou s obrázky karikaturisty Pavla Kantorka. Na příslušnících spřátelených armád bylo vidět, že jsou překvapeni, že je tady nikdo nevítá. Naopak hromada komunistů sešívačkama přišpendlila své stranické legitimace na plakátovací plochy, jako že nechtějí mít s komunistickou stranou nic společného. Samozřejmě nemělo cenu vyběhnout do ulic se sekerkami, řeznickými noži a baseballovými pálkami, tohle nebyl konflikt mezi Sovětským svazem a Československou republikou, ale těžká srážka umírněných komunistů, propagujících Pražské jaro a socialismus s lidskou tváří s tvrdým psychopatickým jádrem, které se vyděsilo, že přijde o koryta. O pomoc žádali Brežněva Indra, Švestka, Bilak, Kolder a Kapek. Západ bohužel neprojevil žádnou snahu pomáhat československým občanům v boji se Švestkou, Indrou nebo Bilakem. Což je celkem jasné. S pravděpodobností přímo největší se to snad ani nedělá. Takže, což jsme pochopili o pár let později, se vlastně jednalo jen o takové divadlo. Národní divadlo, neboli národ sobě.
Absolutně nechápu, k čemu by měla AI sloužit. S počítači pracuji od jejich objevení se na trhu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Pracuji s nimi stále a jediné co potřebuji je program na psaní textu (ale, proboha, bez jakýchkoliv "inteligentních" úprav textu, takhle jednou může začít třetí světová), program na základní úpravu fotek, úložní prostor pro texty, maily a fotky, mailová pošta (tady je stále dodnes největší problém fungující wifi a spojení s internetem, bydlím uprostřed Prahy, kde mi občas nefungují ani mobilní telefony, prý se ke mně nedostane ani G5, na co mi potom je?), dále potřebuji fungující webovky, mám jedny, které mi naprosto vyhovují, nepotřebuji s nimi diskutovat, kdo na ně není zvědavý, ten na ně neleze, ostatní se zeptají. Desítky počítačů u mě skončily s tím, že podle "opravářů ajťáků" se spálila nějaká základní deska, mě spíše zajímalo to, že oprava měla stát 10 až 20 tisíc, na tohle téma jsem též nikdy nepotřeboval meditovat s nějakým programem, který by mi řekl, hm, to je škoda. Další věci jako propojení kamer při videokonferenci nebo "hlídání objektu" jsou pro mě naprosto zbytečné, stejně nejvíce kradli lidi z ostrahy objektu, proč by tomu mělo být v budoucnosti jinak. Takže pro mě je AI naprosto z bytečná. To, v co jsem tak trochu doufal, když se budoval internet, bylo, že to bude takový archiv napsaných a vizuálně ztvárněných informací, to ale nefunguje ani v nejmenším. Sám jsem pracoval celý život jako spisovatel, redaktor, fotograf a filmař - a z toho, co jsem za šedešát let své práce stvořil se nedá na netu najít nic.
Když jsem v sedmdesátých letech minulého století pracoval jako režisér, animátor, scénárista a tvůrce animovaných filmů ve studiu Jiřího Trnky u Krátkého filmu Praha, tak jsme jako výtvarníci (Petr Sís, Jan Švankmajer, Jiří Trnka, Jiří Ševčík a další) animovali, "oživovali" skoro všechno, co se dalo, od nakreslené čáry, podobně jako to dělají ve studiu Walta Disneyho v Hollywoodu až po fotografie a kombinace nebo fotokoláže a fotomontáže, jako jsem to dělal ve svých autorských filmech já - a nikoho to nezajímalo a nezajímá dodnes. Přestože jsou moje animované filmy každý rok promítané doma i v zahraničí nikde se o tom nepíše, nikde se to neoslavuje. Ve všeobecném povědomí jako kdyby to neexistovalo. Tady je největší průšvih v tom, že si sportovci nemohou sami dělat reklamu na sebe, jsou zde použití pouze jako "vata" nebo "výplň" v reklamě na "umělou blbost" nebo jak se to jmenuje. Připadá mi, že být sportovcem na Olympiádě je letos na úrovni "drž hubu a skákej!" Samozřejmě, jako vždycky, propagace čehokoliv se buď podaří a trefí do černého nebo je to rána vedle podle toho, jakému psychopatovi se svěří do rukou, tady jaksi nevím, jestli jde o reklamu na Olympiádu nebo nějaké nové tarify. Lidi už bohužel zapomněli, že věci se dají dělat také zajímavě a s citem a tak, aby příliš neutíkaly od tématu.
Často je s cizími úředníky domluva jak s pokáleným tanec. Moje známá, která byla se mnou v Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku si nechala změnit jméno z Oldřišky na Eriku, protože byla před námi dlouhodobá spolupráce s německy mluvící entitou obyvatel. České úřady jí to schválili a potom se stalo, že potřebovala v Německu doložit změnu jména - a ejhle, ono tam stálo, že se tímto potvrzuje změna jména z Jindřišky na Bedřišku. S Erikou pak byly tahanice na německých úřadech a přestože se obě strany snažili situaci vyřešit, čili byla tam taková ta oboustranná dobrá vůle, tak to trvalo skoro půl roku, jasně, Oldřiška, Jindřiška, Bedřiška, Erika (Eriku má v dokladech dodnes) dokáží poplést hlavu nejednomu úředníkovi a jen tak pro zajímavost, Erika nakonec několik let pracovala jako policistka, vyšetřující bující zločinost v oblasti kultury, uměleckých aukcí a kradených popřípadě falšovaných obrazů. To by si člověk nevymyslel. Ještě že jsme každý originál aspoň podle rodného čísla. Mně se potom stalo, že jsem měl nějakou dobu německé doklady a když jsem se chtěl vrátit k české občance a k českému pasu, tak tady zjistili, že nemám rodné číslo, čili neexistuju. Taky dobrá historka. Jízdenky na vlak, i když jsem cestoval vlakem i s autem třeba do Zermattu, tak vždy za plné jízdné - a bez problémů.
Je zajímavé, jak se u nás, hlavně ve svých začátcích často propojovala oblast dramatického umění s psychoterapiemi. Původní psychoterapeuti byli většinou spisovatelé, scénáristi, lidi od filmu a od divadla, jejich děti pak pracovaly jako redaktoři, fejetonisté nebo moderátoři. Nevím, jestli z toho něco plyne, ale rozhodně mi to připadá přinejmenším zajímavé. Málokdy se známým psychoterapeutem stal třeba topenář, strojvůdce nebo skladník. Bohužel se v dnešní době již nekonají klasické psychoterapie, jak se dělaly v sedmdesátých letech na Palatě, v Lobči u Mělníka, u Vondráčků nebo v Bohnicích. Většina úspěšných psychoterapeutů nebo partnerských poradců se snažila proniknout do povědomí společnosti jako fejetonisté a píšící filosofové. Gróf, Nesvadba, Mrázek, Weiss, Uzel, Plzák, Fifková a byla jich docela slušná hromada, dnes je to už sešněrované odbornými požadavky, kterým nemůže skoro nikdo vyhovět. Já sám na psychoterapie v jakémsi dnešním slova smyslu nevěřím. Herec je herec, bývalý herec je bývalý herec, ale abych uznal někoho jako psychoterapeuta, tak bych musel od něho něco adekvátně zajímavého přečíst, jako třeba od Radkina Honzáka, u toho věřím, že se může po okolí prohánět jako bič na psychopaty.
Já sám jsem se stal nemajetným džinistou (pokud to píši správně) před několika lety, kdy jsem dospěl k názoru, že zbavení se majetku je jediná cesta k nesmrtelnosti, popřípadě k výraznému prodloužení života. Nikde jsem to ale nerozhlašoval, neohlašoval ani nenahlašoval, takže si toho vlastně dodnes nikdo ani nevšiml a nikdo mě nepochválil, že jdu cestou nejvyšší ctnosti, všichni mě považují spíše za zadluženého bezďáka než za vyšší mocí vyvoleného, téměř svatého ať už buddhistu nebo filosofa. Nejsem si ale jistý, jestli existuje ještě nějaká cesta zpátky, kdybych si to přece jenom po roce či po dvou zase rozmyslel. Pokud chci pomáhat ostatním, což v podstatě stále chci, tak se to dá dost těžko realizovat bez koruny v kapse. Stejně tak v partnerství nemohu žádnou partnerku učinit šťastnou či spokojenou, když na to nemám prachy, to je prostě přírodní zákon. Bez výjimky. To by asi nešlo i kdybychom žili na Marsu. Jedině ten celibát jde ruku v ruce s procesem mimořádného zchudnutí jakoby sám od sebe. Další problém by asi nastal, kdyby mi někdo v rámci almužny daroval třeba půl miliardy dolarů nebo korun.. To bych jako musel odevzdat nebo rozdat náhodně vybraným dalším příživníkům? Navíc bych asi měl vést peněžní deník, protože při překročení asi 160 tisíc do hladové kapsy se už musí podávat daňové přiznání, čili se musí zaplatit 15% příjmu jako daň. To platí zcela určitě i v případě, že bych se získaných peněz obratem ruky zbavil, protože už by to byl příjem. Není to tak jednoduché, dámy a pánové, chudoba je pěkně drahá záležitost, horší než normální běžná lichva nebo hypotéka.
Byl jsem v podobné situaci v osmdesátých letech v Německu, když jsem pracoval pro jednu holandskou firmu, která měla v Německu fabriku. Několik let to docela šlapalo, potom to šlo s prací dolů, vyráběli jsme krycí fólie a najednou se asi zjistilo, že už je všechno přikrytý, tak manažeři naší firmy nemohli sehnat další zakázky. Někteří zaměstnanci ztratili hlavu a nervy a dali výpověď. Podle smlouvy, když dali výpověď dohodou, dostali dva nebo tři měsíční platy a šli si hledat jinou práci. Potom se tam objevil nějaký chlápek s tím, že je z německých odborů a že nám poradí, co máme dělat. Řekl, že si máme všichni zkontrolovat pracovní smlouvy, co v nich přesně stojí například v případě, že se fabrika bude stěhovat nebo v případě, že se na pár týdnů nebo měsíců přeruší práce. Kdyby firma skončila a dala nám výpověď, mohli bychom dostat za šest nebo sedm měsíců plat (tenkrát to tak podle německých zákonů bylo), ale kdybychom sami dali výpověď, mohli by nás odbýt třemi platy. Z toho důvodu nám nikdo neřekl, jak dlouho ještě vedení odhaduje, že fabrika bude fungovat, i když třeba jen nepatrně. Dále nám poradil, že máme chodit do práce, i když žádná práce nebude, kdybychom nechodili do práce, bylo by možné to použít jako důkaz našeho souhlasu s tím, že v práci končíme. Tak jsme tam chodili každý den, seděli v kantýně, na schodech, na chodbách, osm hodin četli detektivky a hráli karty a šachy. Nikdo ale nemohl říct, že jsme nepřišli do práce. Mezitím se vedení firmy podařilo přemluvit dalších pár zaměstnanců, aby dali výpoveď, ke které dostali tři měsíční platy. Musím končit.
Nevěřím na žádnou "dohodu" s těmi nahoře. Pracoval jsem v Čechách a v Německu, beru dva důchody, dohromady cca 10 000 Kč. Příspěvek na bydlení jsem loni nedostal žádný, musel jsem přetáhnout kreditní a debetní konto, takže v současné době nemám nic a bance dlužím 60 000 Kč (to je asi v rámci uskutečnění důstojného stáří). Pracoval jsem ve fabrice a ve výzkumu (chemický průmysl), deset let jsem dýchal azbest, olovo, cín a křemičité sklo, nikdo se nikdy nevyjádřil na téma "trvale poškozené plíce", jako kdyby to ani neexistovalo, loni jsem dostal "příspěvek na péči" zhruba 800 Kč měsíčně. No, kdyby nebylo pár nejbližších kamarádů, tak bych už dávno důstojně zemřel hladem. Takže mě diskuze na téma, jestli se bude do důchodu odcházet v pětašedesáti nebo v osmdesáti připadá v podstatě zbytečná.
Tož já su duchodec, nejsem proti samoobslužným pokladnám, když má člověk v košíku jedno kafe (i to je pokrok, kdysi jsme kupovali meltu, jestli pamatujete...) a když se člověk jeví jako trochu pitomější, tak od toho je tam asi ta obsluha, či co to je. Akorát to za vás už nikdo nezaplatí, to by chtělo ještě dořešit.
No sláva, konečně mě to aspoň trochu funguje. Tož já jsem důchodec, takže si stále nemůžu zvyknout na digitální dobu, dříve jsme popadli kladivo a zatloukli hřebík, dnes musíme nejdříve zadat PIN, stáhnout si kladivo z nějaké aplikace, chvíli počkat, kdyby se náhodou začalo aktualizovat, potom zadat kód na povolení úderu do hřebíku, počkat na potvrzující sms - zprávu, odeslat ověřující zprávu o aktuální adrese, potvrzené buď smlouvou nebo výpisem z bankovního účtu a potom se dostavit, v případě, že jsem starší než 75 let, což jsem, na Úřad práce v doprovodu obou žijících rodičů a do 14 dnů dostanu do datové schránky nebo doporučeným dopisem doklad o provedeném úderu do hřebíku. Já tedy, pokud chci udeřit hřebíček na hlavičku a ne se hlavičkou udeřit o trčící hřebíček, musím říct, že jak se všechno mění a všechno je jinačí, tak se občas někdo, koho si myslíme, že dobře známe, chová či zachová tak, že ho ani nepoznáváme. V roce 1968 a v roce 1969 jsem byl ve vedení dvou okupačních studentských stávek, měli jsme jednoduché požadavky, aby zůstala zrušená cenzura a abychom mohli volně turisticky cestovat po světě. Obě stávky byly státní mocí potlačeny, já sám jsem byl vyhozený ze studia, byl jsem ve třetím ročníku VŠCHT a trochu se mi díky trestu za protisovětskou a protisocialistickou činnost změnil život, už to jaksi nebylo jako dřív, ale každému to bylo jedno a přestože jsem byl vlastně jedním z prvních otevřených bojovníků proti Rusákům, nikdo mi dodnes ani nepoděkoval a korunu nedal.. kdo tady tedy vládne? A proti komu jsme bojovali..? Si myslím, že je jedno, kdo co dělá.
Kam se sebraný azbest odváží? Na zahrádku k šéfovi firmy nebo dá nějaká obec povolení, že se izolovaný azbest a eternit mohou zahrabat třeba na školním hřišti a potom už neškodí? Nedozvěděl jsem se nikde zatím, jestli už byl popsán případ, kdy by práce s azbestem nebo několikaleté pobývání v prostoru, "zamořeném" azbestem někomu opravdu uškodilo. Nebo je to jenom další městská legenda, kterou může vtipný vypravěč vyučít pro vlastní prospěch? Za mého mládí byl azbest všude, kde se dal použít a využít jako tepelná izolace jako elektrická izolace, byl k kamnech na tuhá paliva, byl zalisován v síťkách, které se dávaly na plynové hořáky v kuchyni byl a zatím asi ještě je, ve stoupačkách ve všech panelácích, naše socialistická budoucnost stála na azbestových základech, takže se ještě jednou ptám - uškodilo to snad někomu? Konkrétně? Adresně? Kolik bylo vyplaceno peněz za nemoc z povolání díky azbestóze, která se mezi námi, jen tak čistě důvěrně, má začít projevovat u postižených jedinců až 42 let po vdechnutí určitého množství azbestu..?
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Dobrý článek, není perfektní, ale je dobrý, protože neobsahuje moc chyb, dá se číst a zdánlivě odhaluje krutou realitu, v níž žijeme. No, krutá... není to zase tak kruté jako to bylo za bolševika, protože tenkrát byste podobný text zveřejnit nemohl. Mohl byste jej pouze napsat a uložit do šuplíku. Jinak jste asi v podobné situaci jako byl Kafka, Hemingway, Čapek, Páral, Hrabal, Mňačko, Kundera - a kdybych měl vyjmenovat celou tu nekonečnou řadu lidí, kteří se nakonec živili jako spisovatelé, redaktoři, autoři námětů, scénářů, tak bychom zde asi seděli do večera. Text je to poměrně dlouhý, to znamená, že nějaké zkušenosti s psaním asi už máte, takže když to dáme dohromady, rozhodně nejste "odsouzen" k tomu, abyste seděl doma o chlebu a o vodě. Jasně, když se neudržíte na židli za počítačem, můžete skončit s dluhy a exekutorem, dobývajícím se bytu, ale ve vašem případě to rozhodně nehrozí - takže, poradil bych vám, pište dál, můžete dosáhnout toho, že vás začnou za psaní honorovat, není to nic nadpřirozeného, stále ještě existují profese, jejichž základem je "píšící autor" a to byl v tom byl čert, abyste se nakonec nedokázal slušně uživit. Možná i bez příplatku na bydlení a na péči.
1 odpověď