Ani já jsem se nechala zničit nemocí, protože jsem se z ní, jak se říká nepo...la. A možná o tom to hodně je. Nebrat to jako, co se mi léčbou všechno přihodí, jak na tom budu dál, možná brzo umřu.

A z čeho myslíte, že rakovina je, než z toho, jak žijeme? Já jsem sice jedla poměrně zdravě, nekouřila jsem, pila jen příležitostně, nejsem silná ani nijak extrémně hubená, nesportuji, i když pohybu mám každý den hodně a přesto mě to také potkalo a to hodně nečekaně. A myslím si, že vím, proč jsem ani já nebyla vynechána. Tělo mě upozornilo, abych zpomalila. A také vím, že jsem nebyla dost v klidu, občas prostě ve stresu a probouzela se s jakýmisi nevysvětlitelnými pocity strachu. Přitom jsem se neměla čeho bát.

Asi by u vás stálo za to, něco si přečíst a dohledat o dr. Johannně Budwig a jejích poznatcích o léčbě nejen rakoviny, ale i dalších nemocí.

Je o ní, jejím léčení a nejen o tom, vydána u nás kniha - Velká kuchařka a učebnice olejovo - bílkovinové stravy Dr. Johanny Budwig. Dokázala vyléčit asi 95 % pacientů, kterým chybělo třeba jen pár dnů života. Možná se vám bude kniha líbit a někdy hodit.

Jestliže jste psychicky ok po nemoci, tak jedině dobře. Ale asi jste před rakovinou na tom tak dobře nebyla, jinak by se u vás nejspíš neprojevila. A ano nemoc posiluje, i já mám po rakovině daleko jinak srovnané priority a dost věcí jsem přehodnotila. Určitě žiji po nemoci svůj život jinak a daleko lépe.

Už jen to její jméno - Danuše. To se jí nemůže říkat jen obyčejně -Dana? Musí mít něco extra jiného?

Ale také se dědit nemusí.

I když o tom moc nevím, souhlasím s vámi. Na naši rodinu tedy vše podle data narození sedí.

U nás to teda sedí na všechny čtyři nejbližší členy rodiny.

S hlupákem je těžká domluva.

Bohužel musím reagovat v rychlosti, starám se o nem. sestru a maminku, tak mi tedy odpusťte překlep. I když nevím, jaký život máte vy, tak možná až si prožijete tolik, co v životě já, budeet se chovat a mluvit jinak.

I když nevím, kolik vám je let a ani mne to nezajímá, myslíte si, že vy může kohokoliv urážet, jak jste mi v jednom z emailů psala? Možná by jste mohla mít, právě tedy vzhledem k mému věku nějaký respekt, ale to vám je asi cizí, že?

Jak je vidět, vy a další nesmyslně uvažující, staří nejspíš nebudete? Nebo, jak to máme chápat?

My máme například na krásném menším sídlišti postaven velký domov důchodců, který je situován tak, aby lidé z něj viděli, jak na město, tak přímo na zahradu do mateřské školky a za ním avedle něj jsou postavené luxusní byty s terasami a nepamatuji si, že by někdo proti tomu něco navrhovala a protestoval. Naopak, důchodcům děti s učitelkami z té školky připravují pro ně různá vystoupení a akce, navíc je také navštěvují děti z dost vzdálené ZŠ. A tak by to mělo podle mne fungovat.

Nápodobně. Došli vám argumenty, že?

To si nejpíš děláte legraci, že? Vám to tedy nejspíš váš věk dovoluje? Zrovna vy, která jinde komentuje a uráží.

V diskuzi jsem mimo jiné konstatovala, že samozřejmě každý má jiný vkus, navíc nikdo nemůže za to, jak se narodil, že? A každý má tudíž právo se také upravovat a předělávat k obrazu svému, když se mu to tak líbí a cítí se tak lépe. Chtěla jsem jen podotknout, že nechápu u některých neustálé vyzdvihování a vychvalování.

Nechápu, proč bych se tu měla vystavovat, jako někteří a kdoví, jestli je foto totožná s pisatelem, že? Napsala jsem svůj názor, nikomu jeho nevyvracím a jak píši, každý má jiný vkus. Myslím, že jste dost světaznalá a komentujete také dost, takže pro vás určitě nebude těžké, si mě dohledat. Nebojte, jsem již 54 letá babička, ale nikdo mi mé roky nehádá. Žádné plastiky a úpravy nemám, nepotřebuji a hlavně nechci. Ale byla bych zvědavá na vás v mých letech.

Jestli se vám líbí, tak nechápu kam jste dala oči. Ale každý má jiný vkus. Mě osobně tedy přijde, že má opravdu kobylí obličej. Celkově se mi zdá dost velká, za což samozřejmě nemůže, ale v tom případě nechápu to neustálé vychvalování.

Hezky a pravdivě jste to napsala. Vzala jste mi slova z úst.

Ani já jsem to nezažila, ale i tak mě bolí srdce za všechny pozůstalé. Neumím a nechci si to vůbec představit a slzy se mi derou do očí. Mám sedmnáctiletou dceru a strach mám o ní stále, navíc studuje na povolání hasič. Třicetiletý syn je požárník již 7 let. A toto byla možná zbytečná smrt.

Další přechytralý hulvát, že?

Krásně a pravdivě jste to napsala.

To si tedy nemyslím.

Tak to se dost plete. Manžel měl několik let velké zdravotní problémy, nikdo z lékařů mu žádné širokospektrální testy neudělal, takže vlastně dodnes nemá určenou přesnou diagnózu a jen díky šikovnému psychiatrovi, ke kterému byl nakonec bohužel - nebo spíše bohudík - poslán, se dostal až k dr.do Prahy, který ho naštěstí zařadil do jakéhosi výzkumu. Tento mu jako zázrakem pomohl. Bohužel jen na rok. Poté opět problémy a kdyby neměl kvůli nepřestávajícím problémům s kolenem, téměř sepsi celého organismu, doteď by s ním asi nic nedělali. Díky tomu dostal biologickou léčbu a ta mu naštěstí dost pomáhá.