Paní Konečná reagovala diplomaticky. Usmála jsem se. Paní Nerudová nezvládla zachovat důstojnost. Někdy bychom se měli umět zasmát i sami sobě. Tomu se říká nadhled.

Jak to dopadne? Kdyby spolu s penězi dostali i nějakého průvodce, mentora, dopadlo by to skvěle. Vzhledem k jejich nastavení mysli to dopadne, jak by to dopadlo i u jiných lidí, kteří domov mají, ale jejich myšlení je prostě jinde. Nastaveno na nedostatek, takže honem nakupovat, dokud mám. Sama jsem zvědavá, zda někdo z nich učiní nějaký posun ve svém životě.

Trvalou lásku stále nenašla. Jistě, když ji nemá ani sama k sobě. Jak si může žena myslet, když bude mít plastiky, různé úpravy, tak bude milována? Opravdovost vychází zevnitř, z pravé podstaty Zřejmě pro spoustu žen i mužů stále nepochopené téma.

Soucítím s ní. Toto je důkaz absolutní neúcty sama k sobě. Milovat za určitých podmínek. To je láska? Jsem si jistá, že líp se cítit stejně vnitřně nebude. Ztratit se sama v sobě proto, aby mě někdo jakože miloval. Smutné.

Myslím, že spíš než trest, potřebuje kvalitní pomoc.

Trest nic nevyřeší. Copak trestem dítěte něčeho dosáhneme?

Změní to její vnímání, myšlení, když dostane trest?

Naprosto zásadní je sebeláska - respekt k vlastnímu já a úcta sama k sobě.

Sebehodnota, sebevědomí. Bez toho se nikam nikdy nemůže žena pohnout. To je základ pro růst, vývoj. Pak dokážeme stanovovat hranice, víme co máme rády, co ve svém životě nechceme. Musíme dosytit sebe, abychom mohly dávat jiným. Být najezené ve všech aspektech našeho života.

To je úžasné. Třeba ho tam jeho touha a vášeň dovedou.

V jedné krásné knize se píše - My ženy ztrácíme spoustu času tím, že

čekáme na to, až nás bude někdo milovat. Doufáme, že si nás láska najde sama.

Prahneme po pocitu, aby nás někdo naplnil a chybějící lásku nám dal.

Jenže zapomínáme na sebelásku, abychom byly milovány, musíme nejdřív milovat a respektovat sebe...

Bože, jak já vám rozumím. Prožívala jsem váš příběh s vámi.

Pomáhá mi všechny myšlenky hodit na papír. Schovávám si to, časem se k tomu vracím a někdy nestačím zírat. Jak kladné, tak záporné. Vypsat se, je pro mě nejlepší způsob.

Krásný článek. Tak citlivě a vnímavě napsaný.

Díky za něj. Každý má spoustu domněnek a přesvědčení.

Jen někteří se dokáží zamyslet a bez odsuzování.

Daří se mi to. Dokázala jsem odpustit. Je to osvobozující pocit.

Naučila jsem se, že když třeba někdo nadává přímo mně, tak si řeknu, že se mně to vůbec netýká. Vypovídá to o dotyčném a jeho úhlu pohledu.

Někteří lidé si jen potřebují ulevit. Taky mám své hranice a dokážu říct dost.

Tak já se trošku hroutím z technických věcí.

To je prostě kámen úrazu. Jdu pomalu, jsem v klidu.

Tohle je opravdu výstup z komfortní zóny.

Odvážný článek. Přesně tak to je. Trošku jsem se zasmála, ale taková je skutečnost. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a víme odkud vítr vane. Nikoho nesoudím, nekritizuju a tak nějak se moc nezajímám o vnější svět. Pečuju o ten svůj vnitřní. Nejde si nevšimnout jak se rodiče ke svým dětem mnohdy chovají. Tady se jen potvrzuje, že stejné přitahuje stejné, co dáváš také dostáváš. Rodiče nejsou schopni zvládat své emoce, takže vidím problém tam. Potřebovali by trošku vyrůst a začít věci vnímat jinak.

Souhlasím s tím. Přála jsem si, aby mi do života přišli skvělí lidé.

Představovala jsem si, že už tady jsou. A oni přišli!

Jsem moc vděčná, protože to jsou lidé, kteří mají co říct.

Jsou moudří a srovnaní sami se sebou. Je to pro mě úžasné.

Jídlo vypadá moc hezky. Oceňuji, že jste si dala tu práci.

Jsem si jistá, že mnoha lidem pomůže. Všechno pěkně rozepsané.

Šťastný to muž. Našel své - Ikigai.

Spokojený život, poslání...

Neřídit se jen vlastním rozumem. Už chápu, co to znamená.

Logické neznamená vždy prospěšné.

Povedlo se mi toho dost, a za to jsem vděčná.

Něco se i nepovedlo, ale už se neobviňuju.

Já vlastně ani nemám problém, řídit se srdcem, protože nejsem příliš logická, teda aspoň to někteří říkají...

O pejska jsem přišla v srpnu. Bylo jí 17 a 7 měsíců.

Totálně mě to položilo. Byla celý můj vesmír.

Ano, mám domek se zahrádkou. Venku nebyla, protože nejšťastnější byla doma.

Chodily jsme spolu na procházky každý den, i v dešti.

Milovala sníh, válela sudy...

Páni, krásný článek. U vás mě překvapil.

Já jej pochopila, vím, že nejde o urážení žádného člověka.

Jde jen o vlastní pohled na svět, život.

Ano, dokázat se postarat o sebe, jít za tím, co si přeju je velká odvaha.

I když uděláme chyby, tak se poučíme, vstaneme a vrhneme se znovu do poznávání.