Celé je to nějaké podivné. Chování "obecenstva", které jenom provolání "Oh sh.", aniž by se třeba pokusili tu ženu uhasit je samo o sobě podivné, ale ještě podivnější je chování ženy, která stojí, jak kdyby nic a hoří. Tak pokud je snad člověk v plamenech, tak ze sebe hořící oděv shazuje a instinktivně se válí po zemi. Ta ženská je na drogách, že si ani neuvědomuje, že celá hoří? Bůhví jak to bylo a zda to nebyla nějaké jeho sjetá bezdomo-soukmenovkyně.

Ano, taky mi prislo do zpravy tohle oznameni - Ahoj mami, muj stary mobil je rozbity, napis mi na me nove cislo přes WhatsApp - wa.me/+420772103051

Prislo to z cisla +33 7 73 44 27 50

Lide by si meli uvedomit jednu vec. Pri rozbiti mobilu se nedava nove cislo, zustava to puvodni. A neni problem si overit u deti, jak to maji s tim telefonem. Vynalezavost zlodeju nezna mezi!!!!!!

Jenže to často není samozřejmost ani z té druhé strany. Když se máte o dítě starat, tak se vším všudy, nechcete slyšet, že "tvoje dítě to není, tak se to toho nemáš co montovat". To jsem také zažil a co s takovou babou potom? A s těmi dětmi partnera to je oboustranné. Nejde jen o náhradní tatínky, je i o maminky. Můj táta se podruhé oženil, když mi bylo 6. Mamka s ním přijala i mě. Nikdy ne úředně, ale vychovala mě jako svého. Mimochodem jsem jí půl roku říkal "teto" a až u svatebního stolu jsem prvně řekl "dobrou chuť, mami". Tehdy jsem nechápal, proč brečí. Když jsem po dalších čtyřech letech "dostal" bráchu, ani pak mezi námi nedělala rozdíly (s výjimkou "on může, je eště malej"). Dnes jsem dost starý na to, abych to mohl zhodnotit. Už tenkrát jsem si jako dítě uvědomoval, že to není jenom tak a že si za to, že se o mě stará, kupuje mi oblečení, dárky pod stromeček, uklízí po mě čurbes, zaslouží minimálně respekt. Od té doby už uteklo skoro půl století. Mamka tady bohužel už není. Ale ženou, které si vážím a které jsem vděčný za to, že se mě ujala, tou zůstává pořád.

Kamery na jatkách by měly být. Sadističtí úchylové vybíjející se ve zbytečném a nesmyslném trápení zvířat, by měli být dohledatelní.

Naštěstí máme hovězí a vepřové NAŠE.Takže proces vím jaký je. Muže (naše) živobytí je i jeho koníčkem. Stará se o zvířátka s láskou,i když jejich život jednou skončí.Maso máme rádi.Do budoucna máme v plánu králíky.(ti budou moje starost) Ale když občas narazím na videa z jatek či podobně,chce se mi brečet,jak se někdo dokáže tak krutě zachovat ke zvířeti.

Za mě kamery ano.

Odkojili jsme několik jehňat. Všechna v chlívku. Až na Meresjeva. Narodil se v lednu, mrzlo, všude sníh a kopali ho všichni. Takže vyrostl doma. Spal v koupelně na matraci, v noci jsme se všichni střídali o krmení, den trávil v bytě, "pomáhal", kde mohl a po dvou týdnech zchromnul na zadní nohy. Veterinář mu píchnul vitamíny a jasně řekl, že musí nachytat bakterie ze stáda, jinak nepřežije. Takže vždycky jsme chytili ovci a milého berana o ni otírali. Pak jsme ho pováleli v podestýlce a zase domů. Uzdravil se, ale stále ho stádo odmítalo. Chodil s námi sáňkovat a lyžovat, aby se otužil a pořádně mu zhoustla srst. Večery trávil u televize, chroupal chlebové kůrky a div si neřekl o kafe. Začal nocovat na verandě, aby se otužil a když se mírně oteplilo, putoval do stáda. Z domova byl rozmazlený, takže si i v chlívku vynucoval prostor, nejlepší místo u jeslí... Trochu se občas nepohodl se starým beranem, ale ovce ho jako dorostence vzaly na milost. Byl jiný. Zatímco beran otec se nás snažil udržet co nejdál od ohrady, Meresjev se naučil otvírat a když nás uviděl, běžel naproti...

Při čtení tohoto článku jsem si jen zlehka představila, že by se pokusil vlézt někomu do postele. Při povaze naší mámy by následující den bylo jehněčí na rozmarýnu.....

Tri cunici jdou za tou blbou reformou veselé si chrochtaji a z korytem mlsání a až se nazerou tak se pořadí kam se naše prachy vytrati

Omluva, jsem se tak vytocila nad názorem výše a nechtěně jsem reagovala na vás 😇