Moc si idealizujete socík. Jako svobodná jsem neměla šanci získat byt. Jako vdaná jsem se mohla zapsat do pořadníku. Čekací doba hodně dlouhá. Mnoho mladých rodin bydlelo u rodičů. Některé podniky nabízely podnikové byty, ale buď to byla těžká práce, nebo lokality, kam se lidé nehrnuli. Kolik mladých dnes sdílí domácnost se svými rodiči ve 2 nebo 3+1?

Přestal jste řešit téma (článek) a začal dehonestovat autorku.

Poslední příspěvek pana Ptáčka:

Kdybych měl říct, po 25 letech v psychologii, co je v životě důležité? Láska, láska, láska…vlastně nic jiného. Pečujte o vztahy, protože jedině vztahy vás dají dobrý život. Můžete dobře jíst, sportovat, ale když nemáte vztahy, je to stejně jedno. Nehledejte elixír dlouhého života, máte ho možná vedle sebe… Pečujte o toho druhého víc než o sebe… A jestli bych měl definovat to, co v životě opravdu zabíjí, je to samota… Samota vás zničí…pomalu a spolehlivě. Vztahy vás udrží při životě a dají vám „život věčný a vděčný“… milujte život…

Tato slova byla v diskusi v souvislosti se smutnou zprávou, ale pro mě vyjadřují vše. Snad je to i dostatečná odpověď autorce.

Svou reakci sice přidávám pod Váš komentář, ale je pro všechny, kterým jsem hnula žlučí. Rok 91 (pro mě to byl únor), celkem dost těsně po revoluci. Nedokážete si ani představit, jak moc se vše rok od roku měnilo. V 96 už majitelé hospod pochopili, jaké terno je nainstalovat herní prvky pro děti do svých zahrad. Maminky začaly být svobodomyslnější. Ale uznávám, že pokud jsem běžela s kočárkem ze zahrádky domů v 6, nemohla jsem vidět ty, které zůstávaly.

Omlouvám se za výraz "správná matka". Sama jsem nyní překvapená, že jsem ho použila. Tyhle výrazy nemám ráda, stejně jako "slušný člověk". Automaticky ponižují ty, kteří to cítí jinak. Možná jen ho použít jako ironický výraz pro něco, co kdysi bylo zvykem, případně co jsem kdysi přijímala za své.

Pomluvy jdou mimo mě. V té době to opravdu nebývalo zvykem. Alespoň na malém městě.

Rodila jsem v 91 a v té době opravdu nebývalo zvykem, že ženy, zvlášť matky s malými dětmi, chodívaly do hospody a barů. Pamatuji na první léto s kočárkem. Jak já jsem se styděla, že jsem byla s manželem na zahrádce! V 6 jsem už spěchala domu jako každá správná matka. Výjimky se určitě našly, ale bylo jich hodně málo.

Já, jako zaměstnanec, bych chtěla znát důvod propuštění. Jsem líná? Pracuji špatně? Už nezapadám do konceptu firmy? Mám vysoké mzdové požadavky? Proč ten důvod nemůžu znát?

Mám pocit, že se paní nestará o rodinu. Taky jsem se parádně udržovala, když manžel pracoval nějakou dobu mimo domov a já měla malé dítě. Pak začal manžel pracovat doma, dítě povyrostlo, začala jsem zajišťovat každodenní kompletní stravovací servis a všechno šlo do kopru.

Možná proto, že Ty děti by pak měly přispívat na Váš důchod...

Tak s prvním synem jsem byla doma 3 roky. Přínos? 3 roky jsem nemusela řešit shon školka-práce-školka-domácnost. Krásně se totiž maluje dítě ve školce - matka v práci. Jenže nikdo už neřekne co dělat, když dítě onemocní. A tohle jsem zažívala velmi intenzívně. Týden doma, týden v práci. Těžké laryngitidy, nakonec epiglotitida, pobyty v nemocnici...10 dní paragrafu (děkuji za ně) ... Fuj, je to 30 let a ještě teď jsem orosená, když si na to vzpomenu. Tehdy mi hodně pomáhala i má babička, kdy syna hlídala v době jeho rekonvalescence. Být tak dlouho doma s dítětem je ohromný dar. Matky to nemají přikázané. Ty, které mají možnost, případě potřebu jít do práce dříve, mohou. Ale pak je to o dost náročnější.

??? to je teď provokace? Vždyť jste horoval proti "práci na černo" a tento krok vlády vítal.

Sama jsem se, díky diskuzi, poučila, jak může být DPP zneužívána. Já se s dohodami setkávám pouze jako člen bytového družstva, kdy se tímto řešily drobné opravy v domě, "výtaháři", či domovní důvěrníci. Nešlo o žádné závratné částky. Nejvýše do 12 tis. ročně. A všichni měli sraženou daň 15%.

Prosím, vysvětlete mi pojem "práce na černo". Já si vždy představovala, že je to práce, která není nikde evidovaná. Platí jen ústní dohoda a výplata peněz na ruku. DPP vnímám trochu jinak.

Dědova mísa 😁

Pana Turka neznám a nesleduji, takže se nemohu vyjádřit. Ovšem ohledně paní Nerudové vyjádřil i mé pocity a vývoj vztahu k ní. Tak jak jsem jí ze začátku měla za dámu, tak teď už nikoliv.

Právě to, že lidé chodili do důchodu v 60 a ženy dokonce dříve, přispělo k tomu, že se dožívají vyššího věku.Mamka už v 55 mohla odpočívat doma a pečovat o svou mámu. Já to své mamince těžko poskytnu, když to bude potřebovat. Mě čeká ještě 10,5 let v práci. Už teď jsem unavená a propustky k návštěvě lékaře se nebezpečně množí. Jsem zvědavá, jak dlouho si mě zaměstnavatel nechá.

Zajímalo by mě, jakou toxickou negativitu šíří důchodci. Tu negativitu spíše vnímám od novinářů a bloggerů. Téma je propírané ze všech stran. Vytáhnou se extrémy a na nich se staví. Je mi líto, kolik nenávisti novináři rozjeli na politickou objednávku z obou stran. Důchodci jsou oběťmi opozice (a tím nemyslím jen současné volební období.

Chápete, že paní nemyslela všechny matky? Pouze "sobecké, sebestředné, s nevychovanými dětmi? Jako matku 2 dětí se mě nic z toho netýká a neuráží. Popravdě, do kaváren často nechodím. V 90. letech to bylo nemyslitelné a s benjamínkem jsem trávila čas raději na hřišti nebo v hernách. Všechno má svůj čas a svůj vlastní vývoj. Jo, a vážně nejsem super matka s dítětem klidným a vychovaným. Naopak, nejednou jsem šla domů se vztekajícím se dítětem. A odešli jsme tak i z cukrárny, když se nedal usměrnit. Pak už problémy nikdy nebyly. Některé věci jsou vážně jen o matkách, případně rodičích.

Když jsem jela se svými dětmi vlakem nebo autobusem, vždy jsem tahala knížky, omalovánky, časopisy... prostě zábavu pro děti. U mladšího pak poslední záchranu - mobil. Byla jsem si vědoma, že lidé z dopravního prostředku nemůžou jen tak vystoupit kvůli hlučným dětem. Ale počítám se za starší generaci a nás učili být zticha, nerušit a vážit si druhých lidí.

Syn měl epiglotitidu (zánět hrtanové záklopky). Tam rozhodují minuty. My jsme měli štěstí, že byla včas diagnostikovaná a léčena. I dnes mám před očima rozruch v nemocnici, jak se ten úžasný personál snažil syna zachránit. Ale to bylo před 30 lety a nemocnice vzdálená do 15 minut (ještě nebyl velký provoz). Jenže, když "nechodíte v botách rodičů", nikdy nepochopíte. Možná by bylo efektivnější zrušit zdravotní pojišťovny. Proč tolik představenstev, dozorčích rad, ředitelů...

Dovolím si s Vámi nesouhlasit. Ne, nikdo nemůže tušit do čeho jde. Může mít nějaké představy, ale ve většině případů se rozcházejí s realitou. A každý se s tou realitou smiřuje svým vlastním osobitým způsobem. Nechci teď rozebírat "stížnosti", taky mě občas vytáčí, ale také mě vytáčí věty typu: Máš, cos chtěla. Věděla jsi, do čeho jdeš. Bylo to Tvé svobodné a vědomé rozhodnutí... Myslím, že mnoho dětí by se nenarodilo, kdyby každý dopředu věděl, co ho opravdu čeká. Znal všechny těžkosti a nebo i následky svých činů.