"No jen považte, taková Fifinka. Jako malá holka jsem přelouskala všechny příběhy a žádná kuchařka, natož žena domácí, se ze mě rozhodně nestala."
No vida, ze mě jo. Jsem typicky pečovatelská bytost a ze všeho nejradši bych nechala muže, aby vyrážel do světa a já bych doma pečovala o děti, svoje i pěstounský, o zvířata, o obecní blaho... Má to jeden háček... Já vyrostla na foglarovkách a po pravdě řečeno, čundry, dobrodružství a vůbec objevitelský výpravy miluju taky. Ono to jde i s dětma. Ostatně, pracovala jsem i na stavbách, dělala jsem výkopy, dlažbu, sádrokarton... Možná je prostě kravina se snažit člověka takhle zaškatulkovat? Možná může kdokoli dělat cokoli (Ačkoli chlapi nemají přirozeně o 30% víc svaloviny oproti ženám pro srandu králíkům) a možná se může kdokoli cítit čímkoli a je to tak naprosto v pořádku a hodno respektu (I když biologicky jsme prostě muži, ženy a sem tam se objeví hermafrodit). Tak jak to vlastně je? Že by to každej měl ve svý osobní realitě nastavený po svým a měl by bejt ostatními nechán na pokoji? A naopak?
Analyzovat pohádky tímhle způsobem je samozřejmě absurdní, ať už jde o zmiňovanej Čtyřlístek, pošahanýho prince - fetišistu přes boty z Popelky nebo magora ze Sněhurky s potřebou líbat mrtvý princezny a dobejvat se do skleněnejch rakví... Ostatně ta část, kdy Sněhurka bydlí se sedmi trpaslíkama by se dal taky vyložit všelijak. Dál tady máme "ďábelskýho" Harryho Pottera... No a teď i Pepina. Svět se v prd*l obrací. Naštěstí, jak víme z historie, se tam obrací tak nějak víceméně odnepaměti a pořád tam není, tak to snad nebude tak zlý. :-D
Chudí jsou na tom líp, protože dosáhnou na dávky? A není spíš šílený, že leckterej pracující člověk na dávky nejen, že dosáhne, ale ještě se bez nich neobejde? Vždycky jsem byla chudá a nevadilo mi to. Vybrala jsem si práci, která mě baví a kterou miluju (jde o pomáhající profese, práce s lidma - děti, senioři, handicapovaní, vyloučené skupiny obyvatel...) a bylo mi jasný, že k moři se podívám jednou za pět let stopem a s celtou (zatim nesplneno, je mi 41), nakupovat budu hlavně v sekacich a moje děti si budou umět v životě poradit, ale rozhazovat prachy je bude muset naučit až někdo jinej. 😄 Potud ok. Prázdniny trávíme dobrovolnicenim s Beontosaurem, na vandrech a u řek, do kina jdeme jednou za půl roku a já se každou neděli těším do práce. Práce má mít smysl. JENOMŽE!!! Mnoho let jsem byla chudou samozivitelkou, která je příliš hrdá na to, aby si šla pro dávky. I když na ně má třeba nárok. Cennější pro mě byl pocit, že se o sebe, dceru, hromadu zachranených zvířat a občas někoho dalšího postarám sama. A TO SI TED UZ NEMUZU DOVOLIT. Pracuji, dobrovolničím, ve volným čase zvelebuju svoje okolí... a pak se ponizene plazím pro dávky, abych přežila a užívala dceru. A pardon, to mě uráží, ponizuje a... No a teď mi došly slova, s kterejma mi bude ještě schválen komentář. Laskavě si je domyslete, je jich hodně.
Já nevím, ale na mateřský jsem byla 4 roky, měla jsem krom dítěte na hrbu část mužovy čajovny, starej barák, zvěř, zdila jsem, ryla, obsluhovala hosty v čajovně, sela a sázela, absolvovala kurzy o rodičovství, poněvadž jsem v tom, co dělám, nechtěla bejt bez infomací a ve volným čase jsem s roční dcerou jezdila s Brontosaurem jako dobrovolník kosit podmáčený louky... Protože s dítětem je možný skoro všechno, co bez něj. Protože děti jsou původně dělaný do jeskyně (Ok, vím, že naši předkové nežili v jeskyních, míním tím obrazně do drsných podmínek. ) Je možný je v pohodě vzít na čundr bez karimatky a stanu, jenom se spacákem. Fakt. V životě jsem neměla potřebu se na něco vymlouvat a fyzičku a figuru jsem měla takovou, že na to dneska, po 12 letech, můžu jenom s láskou vzpomínat. Takže ne, není to dítětem. Ne, kojením se neblbne. Kdo nebyl slepice před tím, po porodu se fakt nerozkdáká. 🙂 Jenom je to holt víc vidět, no.
Tak potrat je špatnej, to je jasný. Jde o zabití nenarozenýho člověka. To prostě nikdy nebude dobrá věc. Jenomže ve skutečnosti jde o to, jestli se tady rozhodujeme mezi dobrou a špatnou věcí nebo mezi větším a menším zlem. Jestli žena, který zakážeme jít na potrat, skutečně otočí o 180° a rázem se z ní stane milující matička, nebo si poradí nějak sama. V lepším případě odjede potratit do zahraničí nebo dítě odevzdá po porodu k adopci. V horším a pravděpodobnějším případě se zbaví dítěte ilegálně, už před narozením, nebo po něm. Pokud tedy chceme co nejméně potratů, je třeba mnohem větší osvěty, mnohem dostupnější antikoncepce bez ohledu na věk dívky a souhlasu rodiče a mnohem větší podporu nízkorozpočtovým samoživitelkám. No a pokud se nechceme vrátit do středověku, je třeba nechat potraty jako legální, protože, ačkoli se to mnohým z nás nelíbí (mně se to třeba nelíbí vůbec), je nenarozený dítě součást matčina těla a každej člověk má právo rozhodovat o svým těle. Má právo dokonce i na špatný rozhodnutí.
Střídavka je ZLO. Tam, kde jsou rodiče schopný se domluvit, nepotřebujou rozhodnutí soudu a už vůbec nepotřebujou střídavku. Jednak je tu k dispozici instituce společné péče - rodiče se prostě nadále operativně dohodnou, kdo, co, kdy a jak, to celé v zájmu dítěte. A nebo může jít i o výhradní péči bez kontaktu nařízenýho soudem pro druhýho rodiče. Tak to máme my. Dcera je v mojí péči a otec si ji ze začátku bral, když jsem potřebovala kvůli směnám a navíc, když oba chtěli. S postupujícím časem si ji brával velmi různě. jeden nebo dva víkendy v měsíci, po nějakou dobu plus jedno odpoledne v tejdnu podle toho, jak jim to oběma vyhovovalo. JIM, ne mně. Já bych byla nejradši, aby byla dcera pořád doma, tedy u mně. Nejsem ale deb*l a celkem dobře chápu, že pro ni by to zas až tak dobrý nebylo. No a tam, kde se rodiče dohodnout neumí... Tam je střídavá péče prostě čistý zlo.
Já si taky myslím, že kočky patří tam, kde chtějí bejt. Měla jsem na mlejně, kde bydlím pět let, už sedm koček. dvě skončily pod autem, dvě zmizely neznámo kam. Naše služebně nejstarší a velmi nezávislá kočka Lota to s autama nějak umí, domů se chodí nažrat a schovat před deštěm... Někdy. Máme stodolu, dřevník a sousedy, má kam jít, i když nepřijde domů. Je to zvláštní kočka. Venku je mazlivá a vlezla by nám až na hlavu, ale uvnitř je z ní nenávistná bestie, tak jí jdeme uctivě z cesty. Poslední dva kocouři, Mňao Ce Tung a Mistr Bacul jsou pětiměsíční koťata a velice zvažuju, jestli je někdy pustím ven. Svoboda je krásná věc, ale oni jsou zatím dokonale spokojený tady a u silnice je věk dožití kočky rok až dva. No a ti ptáci... To je taky blbý, takže já nevím, jak se k tomu postavit. Ideální by bylo, kdyby se kočky začaly důsledně kastrovat a přestaly se nekontrolovaně množit. Pak by snad byly i těm ptákům menší hrozbou... Kdybych bydlela na samotě bez silnice nebo s nějakou minimálně frekventovanou, asi bych je pustila... Ale takhle to asi neudělám.
No, ono je to asi tak, že dobrej člověk je dobrej člověk, zvlášť, je-li to umocněno výchovou jeho dobrých rodičů. Takovej člověk je dobrej do smrti, furtum furt. A z mladýho kr*téna může vírem událostí a vlivem zkušenotí vyzrát moudrej senior, ale žel bohům z něj obvykle bývá spíš zase jenom starej kr*tén. To nemá nic společnýho s věkem, to je prostě o lidech. Nuže, vstaňme od svých PC, telefonů, tabletů, ipadů, magických kotlíků a kouzelných zrcadel a pojďme ze svých dětí, vnoučat, sousedů, neteří a synovců vychovávat dobré lidi. Jak? Ideálně příkladem. Vono to totiž funguje. Možná tohle jediný.
Perfektní koncept, relizovany alespoň tady na Plzeňsku skvělým Ledovcem. Pro nechapajici... Není to házení perel s... Totiž házení bytu nenaprevitelnejm pripadum. Sama ostatně neverim na nenapravitelné případy. Je to způsob pomoci, vracející lidem lidskou důstojnost a pomáhající jim vrátit se do společnosti. Pro rypaly... stojí nás to všechny ve výsledku mnohem min, než když to neděláme.
To, co popisujete, nevidělo respektujici vychovu ani z rychlíku. Respektujici výchova učí dítě nejen to, že má právo být respektováno, ale respektu obecně. Nevím, v jaké podivné realitě žijí někteří přispěvatelé pod tímto článkem, ale já znám respektujicich rodin dost a v žádné z nich to nevypadá takhle. Dokonce jsem dva roky pracovala ve školce s respektujicim přístupem. Děti se tam přímo podílely na vytváření pravidel a samy si i hlidaly jejich dodržování. Respekt není "vy musíte respektovat moje dítě". Respekt je "vidím, že ty chceš sedět na klouzacce a Anička se chce klouzat. Pojďme spolu vymyslet, jak to vyřešit ku spokojenosti obou. Někdy to trvá děsně dlouho, ale děti se tak naučí mnohem víc, než když jim prostě jenom prikazete, aby uvolnily místo. To bych udělala ve školce nebo doma. Ve veřejné herně bych se odvolala na pravidla a vysvětlila, proč takové pravidlo je. Buď ho můžeme respektovat a zůstat v herně, nebo odejít, protože tím omezuje.dalsi spoustu deti. A zejména a predevsim: RESPEKT JE MOZNEJ JENOM VZÁJEMNĚ. Jinak to nejde.
Dobrý den.
Baví mě ten posun z vulgárního ke slušnému a naopak. Myslím, že na pomezí je dnes sloveso píchat, kde je ještě zachován původní výraz bodat, ale už je i běžný vulgární význam.
Mám pro vás ale zajímavou historku. Když jsem chodila na základku, nějak se nám vžil výraz "posouvat se". "Oni se tam spolu posouvali", například. Nebrali jsme to jako vulgarismus, spíš jako eufemismus pro nám známá, ale před kantory nepoužitelná slova. Dospělo to tak daleko, že nebylo možný si k někomu přisednout na lavici a říct "Posuň se", aniž by se dotyčnej společensky neznemožnil. Myslím, že jsem byla přítomná fascinujícímu zrodu posunu významu a jenom díky tomu, že nedošlo k rozšíření do okolních škol a rodin to nakonec úplně zaniklo v samým zárodku.
Co je na tom nehezkýho? Poloha 69 je skvělá, i když já dávám přednost spíš jednostrannýmu, třeba i postupně si navzájem poskytovanýmu orálnímu potěšení, protože tak se člověk může na dávání i přijímání líp soustředit. Problém je jinde. Začít řešit tyhle naprosto běžný a naprosto zbytečně tabuizovaný věci až ve školním věku je zoufale pozdě. My jsme s dcerou všechno pěkně naturalisticky probraly ve chvíli, kdy se mým kámoškám s podobně starými dětmi začala vzdouvat břicha druhým těhotenstvím, čili v jejích cca třech letech. Dneska je jí 13 a všechno ví. Jak funguje ženský a mužský tělo a jak to funguje dohromady. Naopak, tím, že to odmalička ví a považuje za normální součást života, se jí nikdy nestalo, že by ji někdo něčím šokoval. Na nějakej zde v diskusi zmiňovanej dlouhej rohlík by se asi jenom zasmála nebo zvedla obočí, jako že takovýhle dětinský fórky jsou pod její úroveň, podle situace. A bylo by. Co je špatnýho, tajnýho nebo zakázanýho na tom, jak přicházejí na svět děti? Je snad v lidským životě něco víc fascinujícího a nádhernýho od početí až k porodu? Rodič, jehož děti nežijou za tutou podivnou a nezdravou clonou tajemství a všechno vědí, nemají obvykle potřebu se na prvním stupni dovzdělávat pornem. Doplňuji: Při práci v lesní školce jsme o těch věcech taky s dětma normálně mluvili, měli jsme hodně knih o zvířatech a se zvířaty jsme se denně blízce setkávali. Kozel a koza mají kůzlátka, kočky mají koťata, fascinující svět hmyzu, larva, kukla a strategie rodičovství, veverčí hnízda s mladými na holých únorových větvích... Ono je to tak,že... ČISTÉMU VŠE ČISTÉ, že?
1) To, o čem píšete, se vůbec netýká psů, nýbrž lidí. Pes nemůže za to, že po něm jeho pán neuklidí ani za to, že ho nevychová. Bohužel je většina majitelů psů nevzdělaná v oblasti výchovy, výcviku psa i psího chování, řeči těla a signálů, jaký nám dává. Nevím, jak tento nešvar eliminovat. Možná zavedením nějakých povolení na způsob rybářského lístku s povinností absolvovat nějakej seminář u zkušenýho kynologa a zkoušky ze základních věcí pro psa i pána? Míním tím pro psa základní povely a pro člověka základní znalosti. Do tý doby si bude psy pořizovat kdejekej retard a bude to vypadat tak, jak popisujete.
2) Držet psa venku v jakoukoli roční dobu je týrání, pokud to není plemeno k venkovnímu pobytu šlechtěný a I PAK je to týrání, pokud je tam pes držen sám. Pes je smečkový zvíře a o samotě trpí.
3) Nechápu, co se vám poříčí na pojmenování psa lidským jménem nebo na psích salonech a hotelech, tam už je zřejmá určitá nesnášenlivost. At si každej podniká v čem chce a pojmenovává koho chce jak chce. Já jsem nikdy nevyužila služeb psího hotelu ani salonu, ale žádným způsobem mě neobtěžují a pochybuju, že vás ano. A co se týče lidských jmen... Lidé jimi odnepaměti nazývají i domy, auta nebo lodi, ne?
Podotýkám, že tohle všechno píšu jako dlouholetá milovnice a majitelka psů, kteří se mnou spí v posteli. Mám je ale vychovaný tak, aby nikoho neobtěžovali (samozřejmě jiná věc jsou běžný psí projevy, jako občasný zaštěkání, o*cávání rohů a podobně) a hovna po nich uklízím.
Tohle je přece tak strašně jednoduchý: Každý dítě, dobře vychovaný milujícími rodiči si nějak zařídí, aby se o ně ve stáří postaralo.
Potíž je v tom, že milujících rodičů, schopných dobře vychovat charakterní a vyrovnaný jedince není zas až tak moc. A to je to celý.
A to píšu jako pečovatelka, která se stará o ty neopečovávaný vlastníma dětma a taky jako dcera rodičů, který to FAKT nezvládli a přesto se nebudu bránit o ně jednou pečovat, pokud to bude potřeba. Chápu nicméně naprosto děti, který se o svý rodiče nestarají. Možná prostě nemají proč.
Projela jsem si komentáře a vidím, že virtuální svět je plnej lidí, který musí mlátit svoje děti, aby nezmlátily ony je, neběhaly pod auta a nedělaly jiné mně zcela nepochopitelné věci. Ano, taky jsem z generace, která byla bita. A protože jsem byla vybočující dítě, byla jsem bita fest. Nic dobrýho mi to do života nepřineslo, jenom strach a pocit viny, pocit, že nejsem pro svoje rodiče dost dobrá. A co hůř... Když mě jednou kousla zmije, bála jsem se to doma říct, abych nedostala na pr*el, že si sedám na zmiji. (Ano, opravdu se to stalo, bylo mi asi 11 a málem jsem umřela. Naši to dodneška neví.) S dcerou jdu úplně jiným směrem. Je pro mě parťačka a věci jí vysvětluju. Debatujeme o věcech. Je jí 12, denně se postará o zvířata (a že jich máme...), vynese odpad a v zimě topí a udržuje oheň v kamnech, než přijdu z práce já. Je možný s ní jít do kina, divadla, restaurace, na čundr a vlastně plně kamkoli, ví dobře, kde se jak může chovat a je s ní neskutečná sranda. Má svý zájmy a koníčky a rozhodně nevisí clej den na mobilu. Lítá venku s kámoškama, staví bunkry a vymejšlí rozličný kraviny, jak už to tak děti umí. A ano, párkrát jsem jí plácla po zadku. Obvykle ve chvíli, kdy mě provokovala, zkoušela, co vydržím, já byla zrovna unavená a vyprovokovat jsem se nechala... A považuju každý z těch plácnutí za selhání, a ne, pro bohy, za výchovnou metodu! Mimochodem, pracovala jsem v průběhu života jako vychovatelka na velice rúzných místech a dohodla jsem se s každým dítětem. I s dvouletým na plenách. I s pubertálním autistou. I s mladistvým delikventem (i když tam už to jde hůř.)
Na jakém základě jste napsal tento.... text? Znáte některého ze zúčastněných? Já znám otce holčičky a znala jsem i matku. Neznám pana Stancika a na základě jeho veřejných projevu jsem si o něm neutvorila vysoké mínění. Nicméně i tak do cele situace nevidím dost dobře na to, abych mohla kohokoli soudit. Co k tomu opravňuje vas?! Otec holčičky, ať už udělal jakkoli velkou chybu, právě tragicky přišel o ženu a hrozí mu, že přijde i o dceru. K tomu je pranyrovan médii a jeho skutečně i domnele chyby jsou veřejné propirany. To je ohavnost.
Je to jednoduchá matematika. Tak jednoduchá, že si to spočítám i já, která jsem, řečeno eufemisticky, odjakživa spíš na češtinu.
1) V případě úplný rodiny jsou dva dospělý na jeden nájem, jedno vaření (ano, je známo, že čím větší počet strávníků, tím menší částka na jednoho. Neznám všechny důvody, proč to tak je, ale je to tak), jsou dva, aby si v případě potřeby prostřídali směny, vystřídali se s dítětem doma a nějak vyřešili prázdniny, kterejch má každý dítě neporovnatelně víc, než dospělej člověk dovolený. Taky tam bejvá větší množství potenciálních hlídacích babiček, tet, pratet a ostatního příbuzenstva. To všechno, když se roztrhne na dvě části, z nichž jedna platí jakýsi absurdní minimum a jede na sebe a druhá má na hrbu všechno to ostatní, tvoří velikej rozdíl v životní úrovni pečujícího a nepečujícího rodiče. Přitom je na tom vždycky bito dítě, pokud tedy pečující rodič nedisponuje nějakým zásadním majetkem.
2) I kdyby se nepečující rodič strhal a platil kdovíjaký výživný (a že u nás není výjimkou platit 1000 nebo 2000 na pubertální slečnu nebo mladíka, což teda není ani na svačiny), tak nemůže NIKDY zajistit to, co by dítě mělo, kdyby se rodina nerozpadla. Platí totiž vlastní nájem a má vlastní, oddělený náklady na živovobytí. Může dát jenom to, co zbejvá a to je někdy fakt hodně, ale v drtivý většině případů ne.
3) Právě proto je dobrá veškerá podpora samoživitelům (Respektive samoživitelkám, ve většině případů jsou to ženy). Ne proto, aby stát napravoval jakýsi špatný rozhodnutí ženy, s kým si pořídit dítě. Tyhle úvahy jsou docela mimo, protože tady nejde
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Nerada bych osočovala všechny exekutory, ale ti, s nimiž jsem se setkala já, protože jsem jezdila na černo do školy v době, kdy se o mě měli podle zákonů naší země postarat rodiče, jsou zištní hajzlové, kteří na mě neustále zkoušejí nezákonný praktiky a špinavý kličky i dva měsíce před ukončení insolvence. Jsou to supi, kteří si ani nepočkají, až kořist sama pojde. Jsou to lidi bez morálky a bez respektu k zákonům. A často jim to projde jenom proto, že nepošlete včas odvolání. CO na tom, že vám pošlou dopis na adresu, na níž se léta nezdržujete a ne na trvalé bydliště. Fuj, hnus a naprostý dno jakýhokoli morálního kodexu. Ba i právního. Jenže...