Už to, že si opováží po vás ty prachy chtít, je mi nepříjemné, sama jsem si nikdy nepůjčovala a odmítám půjčovat. Je mi jedno, že mi někdo vyčte, že si musíme pomáhat.

Vyjímka je samozřejmě, když nemám např. sebou v práci dost peněz a půjčím si vyjímečně od spolupracovnice do druhého dne- to pak koukám být v práci první a dluh jí položím na stůl, ještě než přijde.

Jako soudní znalec jsem přišla do styku s poškozenými ženami, které nalítly sňatkovým, nebo jiným "zamilovaným" podvodníkům (pokud možno o 15 let mladším). Nechápu. Tvrdily mi, že bych je neprokoukla. Já si myslím, že prokoukla.

Byla bych ráda, kdyby tu nějaký odborník napsal o "chorobném" lhaní, měla jsem takovou vedoucí, bylo nám to jasné, že neustále "kecá" a vymýšlí si- co zažila, kde byla a p., jenže nemohli jsme jí to vpálit, protože to byla dost nebezpečná "soudružka".

Ale setkala jsem se v životě ještě s dalšími dvěma takovými lidmi , kterým jsem pak už nevěřila ani to, co možná pravda byla, ale nikdy-ani nevím proč, jsem nenašla odvahu jim to říct. Jak se má člověk při styku s těmito lidmi zachovat?