Rozhodčí byl jednozbačně nejslabším článkem. Celý zápas jednoznačně připískíval pro Gruzii. Jejich fauly pouštěl, naše pískal všechny. Za co nám dával žluté karty, Gruzínce jen napomínal, ruce v obličeji neviděl vůbec! A to tam byly minimálně dva červenou.... Kdyby pískal rovinu, nikdy by k tomu, co se stalo koncem zápasu, nestalo...
Článek má jeden zásadní nedostatek: mnohdy se nedá rozlišit, co o svitcích soudí Molly Zahn a co je výplodem autora článku. Nehledě k tomu, že se jedná pouze o jeden z komentářů ke svitkům, mnohé další číkají něco jiného. Ti naopak konstatují, že svitky jsou důkazem pravdivosti Bible. A pokud jde o rozdíly ve znění textu, je třeba se dívat na věc realisticky. Když srovnáte dnešní překlady Bible jsou rozdíly podstatně větší, podle přístupu autorů k problematice.
A další věc: autor tvrdí, že kumránské texty z některých biblických knih jsou bližší původnímu znění Bible, než tzv. Masoretský text, dnes uznávaný za originál. Jenže: jak je tedy možné, že masoretský text se shoduje se Septuagintou, řeckým překladem Starého zákona, který vznikl v Alexandrii ve 3. - 1. stoletím př. n. l. (tedy dávno před kumránskými texty). To spíše ukazuje na to, že kumránské texty parafrázují původní znění SZ. V žádném případě však nic obsaženého v Bibli, jak ji známe my, nevyvrací!
Dobře se to kritizuje. Ale takový prvorepublikový Kája Mařík to byla také výživa... Přes velikou propagaci mé tety jsem z něj přečetl jen asi dvě kapitoly. Já si myslím, že z každé té knížky se dalo vybrat něco dobrého. I z toho proklínaného Timura pomoc starým lidem... Samozřejmě mne bavily zcela jiné opusy: Robinson Crusoe, Verneovky, Mayovky, Mark Twain, Seton, London, Foglar, Troska a povinnou četbu jsem se snažil vystrnadit do ofsajdu... Až na toho Štorcha, přečetl jsem od něj všechno, co mi přišlo pod ruku.
Většina rodičů je hrdá na své dítě, a ne vždy oprávněně. Já bych ve dceři, která si neumí dát dohromady dvě a dvě (období II. světové války a datum narození své matky), až za takovou osobnost nepovažoval. Je to možná tím, že jsem se o dějepis zajímal od poměrně ranného dětství, což byl možná úlet. Ostatně, já jsem někdy dával k lepšímu tvrzení, že si o mně děti myslely, že jsem chodil do školy za Marie Terezie ( poněkud nadneseně). To proto, že jsem v první třídě měl dřevěný penál, tašku po tátovi a do školy jsem chodil pěšky 1 - 3 a půl km... (z Jezeří do Albrechticích a později do Libochovic z poplzské myslivny zv. Jägerhaus).
Když je nouze nejvyšší i naprostý blábol pomůže. Jižní oceán: co je to za fantasmagorii. A to že se Afrika trhá je známé už 40 let ne-li déle. A že jsme vůčí geologickým procesům bezmocní, o tom snad nikdo nepochybuje. Tak co je v tom článku tak důležitého, že byl vůbec napsán??? Jediné vysvětlení je, že autorka o tom neměla doposud ani páru, takže je to pro ni novinka! Myslím, že by si měla jít hrát na nějaký jiný píseček, taková kuchařka by jí možná vytrhla trn z paty... .
Autor bude asi poněkud mladšího data narození, jinak by takolou slátaninu nenapsal. Je pravda, že na maso se stály fronty, několikahodinové ale nepamatuji ani v 50.letech. Většinou tak 35-45 minut. Nepamatuji si, že bych někdy doma dostal vynadáno za špatnou kvalitu masa. Mělo to jednu výhodu: když jsem v pátek vybojoval maso na neděli a vyložil jej doma na stůl, připadal jsem si jak Mamutík nad skoleným mamutem. O čemž jsem mnohem později slyšel hovořit jednoho psychologa. A pokud jde o soju, ta se začala cpát do uzenin, nikoliv do masa, až po roce 1990. Autorvi bych doporučil, aby se svým zaměstnavatelem nechal poslat na stáž do dolů, dokud ještě je nějaký v provozu. Stačil by tak měsíc, a možná by pochopil, co znamená smysluplná práce. A konečně by přestal psát hovadiny, když už jsme u toho masa!
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Na nepřiměřené reakce nemají copyright pouze senioři. Někdy v roce 1991 jsem viděl starý typ Wartburga (zvaný bramborák) "zaparkovaný" v parku za křižovatkou U Výtopen v Děčíně. Podotýkám, že ten park leží asi o 0,75 m výše než vozovka, obklopen příkrým svahem a lemovaný živým plotem. Jako bonus stál v cestě betonový pomník s odloženým vercajkem (myslím, že šlo o srp a kladivo). Na tom živém plotě bylo v těsné blízkosti toho pomníku několik lehkých škrábaců. Jelikož jsem se straral o městskou zeleň, vystartoval jsem na toho desperáta, který se zrovna hrabal ven z auta. "Byl jsem za ženou ve vyvařovně pro láhev utopenců" vysvětloval mi asi 35 let starý řidič "a v té zatáčce se mi ta láhev začala kácet, tak jsem pro ni sáhnoul!" Ani mi nemusel vysvětlovat, co následovalo, jen mi nešlo na rozum, jak mohl po tom skoku na "irské lavici" auto zastavit, asi dva metry před zdí autoservisu! O tom, že měl štěstí v neštěstí a minul ten pomník ani nemluvě. Původně jsem s ním chtěl řešit poškozený živý plot, ale pak jsem jen mávnul rukou a odešel, vytřásaje prach ze své obuvi...