Příběhy nás všech a důvěrně známé. Neboť co civilizace trvá jsou to stále stejné příběhy zmatenosti, zraňování, nedorozumění a mínění. Příběhy rodičů ubližující svým dětem s těmi nejlepšími úmysly, příběhy dětí, které nedokážou dospět ani ve zralém věku. Lidí nešťastných, zklamaných očekáváním nebo ztracených ve strnulé pasivitě a soucit bývá zaměňován útrpností a tupost nazývána silou. Jak často žijeme v iluzích, jak často nedokážeme odpustit. Naše úzkost pak ulpívá na předmětech na berlích bludných mýtů, banálních polopravd. Nutí nás setrvávat v bolesti a smutku. Bláhově tvrdíme, že toužíme po pravdě zatím co žádáme od tohoto světa lásku a přitom úporně trváme na chybách jichž se na nás dopustili naši rodiče a naše děti je věrně opakují po nás a přenášejí je na své děti a tak dále a tak dále a tak dále...

V souhvězdí Lva. To zní zajímavě. Že by spojitost se sfingou, která taky čumela do souhvězdí Lva, když byla vytesána

Děti jsou odrazem nejen rodičů ale i společnosti. Jsou takové jaká je společnost. Však i v parlamentu padají flákance, že jo. Soused závidí sousedovi. Rodiče pomlouvaji kde koho. A pak si nekdo plete nevýchovou s respektující výchovou. Ono někde se nemusí ani mluvit a dítě jen napodobuje dospělí tak jako je to u domorodých lidí, kteří žijí mimo civilizaci. Tam se dětem nemusí ani nic říkat, protože žijí tak obyčejně kde není nenávist.