Jedna moje bývalá kolegyně studovala při zaměstnání speciální pedagogiku a měla v úmyslu napsat bakalářskou práci na téma: Šikana. Nebyla s tím schopna hnout, protože jí vedení VŠECH oslovených škol tvrdilo, že u nich šikana "ROZHODNĚ NENÍ", a to i v případech, kdy o šikaně v dané škole osobně věděla... 🤔
5 let jsem bydlela na 18 metrech čtverečních a od pátku do pondělí tam mívala 2 malé děti. Spaly spolu v 1 posteli, já na zemi, až poporostly, spala starší v posleli a já s malou na matracích na zemi. Trávily jsme co nejvíce času venku a v pondělí ode mě ani nechtěly pryč. Pořádek se tam ale udržet nedal, po jejich odjezdu to doma vypadalo jako po výbuchu. 😉
Tak nevím. Na svém prvním místě jsem byla 2 roky, na dalším 15 let, pak 1 rok, 4 roky, 2 roky, 2 roky, 1,5 roku, 6 let (všechny pracovní poměry na 2 roky a méně z toho důvodu, že bylo možné uzavřít pracovní smlouvu na dobu určitou (na rok) pouze 2x za sebou a pak už na dobu neurčitou, což zaměstnavatelé odmítali). Moje psycholožka se na mě dívala s despektem, že "si nejsem schopná udržet práci". Jsme tedy nyní nabádáni k "nežádoucímu - fluktuantnímu" chování?
Když nemám dosolovat jídlo před hostitelem, pomůže, když si s ním vlezu pod stůl? 🤔
Solím hodně, na málo (běžně) osoleném jídle si nepochutnám. Taky nesnáším kyselé, takže, když mi někdo předloží kyselou rajskou nebo zelí, řeknu si o cukr a na talíři dosladím. Nejím mořské plody, mám intoleranci na luštěniny. Je povinností hosta, aby mu chutnalo totéž, co hostiteli? Má to jíst s odporem, jen aby se ho, nedejbože, nedotkl?
Ok, piju neslazené kafe i čaj, tak cukr nedám ani hostům, protože jsem si jistá, že je to tak nejlepší a host to musí respektovat. Jestli si řekne o cukr, smrtelně mě urazí.
To je blbost, co? Není lepší navzájem respektovat, že máme odlišné chutě a umožnit hostu si jídlo přichutit podle potřeby?
Měla jsem kolegyni, jejíž rodina dlužila, kde mohla a vyhlásila osobní bankrot. Bydlela za pakatel s manželem a dvěma dětmi ve věku, kdy už klidně bývaly mohly chodit na brigády, ve velkém krásném nově zrekonstruovaném obecním bytě s terasou, vybaveném novým nábytkem. Několika psům a ještě více kočkám, kteří s nimi sdíleli domácnost, objednávali vždy drahá krmiva. Třičtvrtěroční neschopenka u ní nebyla žádnou výjimkou (na penězích přece škodná nebyla), okamžitě po ukončení neschopenky sjela v pracovní době last minute k moři a během pár dnů vyrazili. Já mívala službu za ni, po dvanáctihodinových směnách jsem ještě přejížděla do jiné obce za přivýdělkem a měla jsem co dělat, abychom s dětmi mohli alespoň jednou za rok na týden do levného českého kempu, ostatní dovolená mi zbývala nevybraná. Žila jsem v neustálém stresu, že nám nezbyde na základní potřeby, ale aspoň jsem nedlužila nikomu ani korunu. Dodnes je mimo moje chápání její lehkost v rozhazování peněz, vytváření dalších dluhů (peníze, které dluží už 10 let mně, jsem odepsala) a netrápí ji ani špetka svědomí nebo zodpovědnosti.
Je mi 58, nosím minisukně, šortky, tílka se špagetovými ramínky, hluboké výstřihy, legíny, řetízky na nohu, plastové prsteny, kruhové náušnice, korálkové náramky, řetízky se srdíčkem či psem, umělé nehty výrazných barev, mám 3 kérky, vlasy dlouhé pod lopatky barvím na blond a kulmuji do loken. Hodlám je nechat růst, než mě začnou štvát. Zatím to nehrozí, mám je hustší a bohatší než v 18. Celoročně se opaluji, moje kůže zatím úspěšně odolává ustálené představě, že opálená kůže je vrásčitá. Jezdím na koloběžce, na tobogánech, lezu s dětmi, co hlídám, po průlezkách a atrakcích. Nosím batůžky, ledvinku přes hlavu, sportovní vaky, bílé tenisky, sandály na vysoké platformě, kozačky na podpatku. Nenalíčená bych nešla ani k popelnicím. To, že se něco z jmenovaného na mě už nehodí, prohlašují vrstevnice, které proti mně vypadají jako staré báby a taky mě za to patřičně nenávidí. Tak nahastrošená jako ony snad nebudu chodit ani v 90, leda bych trpěla stařeckou demencí.
Nemyslela jsem si, že to někdy napíšu, protože děti miluju a bojovala bych za ně do roztrhání těla, ale dobře dělají. Byla jsem samoživitelka a pokud jsem chtěla někam mezi lidi, brala jsem děti s sebou. Všichni mně tvrdili, že je mám "vycepované" - nemusela jsem je třískat, stačilo jim od malička ukazovat, jak se kde mají chovat podle hesla: "Nejsi tady sám/sama." Před pár dny mě v jiné diskusi poučovala jistá "zasloužilá" matka 3 dětí, že jsem za 45 let své pedagogické praxe nic nepochopila, když nevím, že vztekající se dítě musím nechat "si svůj vztek prožít", ať už to znamená cokoli. Pokud ho to tedy popadne například v obchodě, mám ho tam nechat řičet, rozkopávat regály, rozbíjet sklenice, demolovat zařízení, zkopat prodavačky... Hlavně mu nebránit, aby, chuďátko jedno, nebylo traumatizované. Nějaké ohledy k okolí? To snad ne! Přece se nebude přizpůsobovat! Z toho tedy v důsledku plyne, že mám vychovat sobce, který neomezeně rozřiřuje svoje hranice na úkor hranic ostatních lidí. Na vyliskání pak nejsou ty děti, ale rodiče, kteří jsou jim vzorem v nerespektování hranic ostatních. S takovými rodinami dovolenou fakt trávit nechcete. Otřesný trend, tahle nevýchova.
Mám kamaráda. Invalidu po DMO a operovaných zlomeninách v krčcích obou stehenních kostí, pohybuje se obtížně jen s pomocí chodítka. Jezdíme do Brna na populárně-vědecké přednášky, představení a akce do MZK a na Hvězdárnu. Abych mu pomohla v zastávce Blansko-město nastoupit, musím vlakem z Adamova-zastávky pro něj, počkat s ním na vlak na Brno a tam mu pomoci vystoupit. Při cestě zpátky to již udělat nemůžu, protože mně už nejede nic zpět do Adamova (zmíněné akce probíhají ve večerních hodinách). Vždy poprosíme průvodčího, aby mu v Blansku s výstupem pomohl, funguje to dobře. Nyní již tedy bude odsouzen k tomu, aby se na zbytek života přednášek vzdal?
Podobný problém možná řeší i další invalidé. Tento krok moc nekoresponduje s chvályhodným trendem odstraňování bariér pro hendikepované, který by měl být v civilizované společnosti standardem.
Podle mého rozhovoru s průvodčím má strojvedoucí možnost zobrazit si 48 kamer (cca, přesně si to nepamatuji), přičemž na monitoru vidí 4 najednou. Takže, aby měl pod kontrolou celý vlak, bude celou cestu překlikávat a do toho mu budou kafrat cestující, kteří mu budou volat jen tak pro srandu. Sledovat trať bude, prosím, v kterou minutu přesně? Po nedávném neštěstí v Pardubicích si lajznou, že nebude soustředěný? A když například takoví rozvášnění fanoušci budou demolovat vlak, co udělá? Opustí lokomotivu, aby je mohl vyrazit, pojede dál a bude volat policajty do každé z následujících stanic, dokud se některé z hlídek ho nepodaří zastihnout, zastaví vlak, aby na ně počkal? Když na monitoru uvidí, že je někdo znásilňován či bit, nechá to agresora dokončit, protože nemá jak zakročit? Člověka s infaktem nechá ležet do konečné stanice? Nakonec, ani si ho nemusí všimnout, když bude mimo záběr. Ze všeho nejhorší je ale ta BEZPEČNOST! To zavání hodně velkým prů..rem!
3
Sledujících
0
Sleduje
3
Sledujících
0
Sleduje
Je si autor/ka jistý/á, že někdy v životě viděl/a aspoň jedno živé dítě? 🤔