Jsem rozvedená 22 let. Nikdy jsem nebránila dětem, aby se s tatínkem stýkaly. S bývalým manželem jsme přátelé. Děti jsou dospělé, mají své životy, ale ví, že se na mne i bývalého manžela mohou za všech okolností spolehnout. Myslím si, že by si vždy oba! rodiče měli uvědomit, jak důležití jsou oba! pro své děti. Je důležité, aby se (po opadnutí rozvodových emocí) dokázali rodiče domluvit a starat se o své! děti jak nejlépe mohou. Je to to nejvíc co mohou svým dětem dát. Nenávistí, urážkami, osočováním ubližují hodně sami sobě, protože žít s takovou zlobou je hodně těžké. Ale úplně nejvíc ubližují svým dětem a to by si měli uvědomit především.

Fascinuje mne, že jeho evidentní lži a překrucování voličům nevadí. A bohužel, ne jen ty o golfu...

Velmi zajímavý článek... Tak to jsem opravdu ani netušila.

Zažila jsem obojí... Manžela s demencí jsem dochovala doma. Tatínek zemřel před rokem v pečovatelském domě. Obojí je těžké, velmi těžké pro ty, kdo je milují. Musím říct, že bych za normálních okolností nikdy nedala do domova ani rodiče... Ale život mne poučil. Maminka byla nechodící a potřebovala 3 x týdně dialýzu. Přesuny z domu museli řešit hasiči. Na štěstí existuje domov s dialýzou. Pro maminku (prodloužili jí život o tři roky) nebyla jiná alternativa. A tatínek tam šel s ní. Když maminka zemřela, zůstal v domově dál. Už tam byl doma, nechtěl ke mně (já v té době pečovala o manžela v posledním stádiu demence), byť by to pro mne bylo jednodušší než 3x týdně dojíždět za ním 50 km tam a 50 zpět.

Moc si vážím lidí, kteří se dokázali o své blízké postarat sami. Ale i těch, kteří své blízké byli nuceni dát někam do domova a dál s nimi udržují pravidelný kontakt. Nikdo, absolutně nikdo je nemá právo odsuzovat! A snad jednu radu nakonec. Pokud jste nuceni své blízké dát do domova, je (z mého pohledu) ideální, aby tam šli v době, kdy jsou ještě ve stavu, kdy si jsou schopni si tam zvyknout, kdy se jim zařízení opravdu stane jen dalším domovem...

Svoje rodiče i manžela jsem moc milovala. Je pro mne jedna z nejdůležitějších věcí v životě, že jsem se o ně dokázala postarat a strávila s nimi v posledních obdobích života hodně času. Můžu si vážit sama sebe a krásné vzpomínky mi zůstanou už navždycky...

Hasiči, díky! Velká 1!

Držíme palce, Veroniko!

Kdyby to nebylo ve skutečnosti opravdu tristní, asi by to i pobavilo...

Potěšilo!

To jsou tedy zážitky! Kdysi se stalo něco podobného mým, tehdy malým, dětem. Viděly na poli za domem pobíhat malého "klokana"' Marně jsem jim vysvětlovala, že to klokan být nemohl, stály si za svým... Jen jsem nad tím kroutila hlavou. A ejhle... V místním "plátku" pak vyšlo, že z místní malé ZOO utekl klokan... JJ, vlastním dětem by měl člověk věřit!

Tyhle články mne vždycky docela vyděsí. Jsem zatím jen "potencionální" tchyně...

Ale díky takovým článkům o tom docela často přemýšlím. Vím, že se moc a moc budu snažit aby to u nás takto nebylo. A uvědomuji si!, že chtění někdy nestačí. Mám skvělé a samostatné děti (dceru a syna), ale bydlet bych s nimi nechtěla. Máme se rádi, často se stýkáme, vzájemně si hodně pomáháme, ale snažím se nemluvit jim do života a taky neviset jim na krku. Snad! se mi to zatím docela daří. Ale když tady mám "na prázdninách" občas synovu stafordici Kassiopeiu, tak ji asi s mým Jack Russelllem Jackem rozmazlujeme. Syn vždycky říká, že u nás "zvlčí". Jj, musím se ještě hodně učit...

Skvělý a pravdivý článek!

Mám Jack Russella Jacka a jezdí ke mně i synova stafordice Kassiopeia na "prázdniny". Je to smutné, ale tak moc se bojím něčeho podobného, ze pokud je u mne Kass, vůbec nechodím s pejskama ven na ulici. Jsme spolu jen na zahradě... Jacka bych snad před útokem nějak ubránila, ale Kassiopeia je velká a bojím se, aby ji nějaký zlý pes neublížil. Nikdy bych si to neodpustila. Co na tom, že je to nejhodnější a nejposlušnější pes jakého znám a navíc na vodítku... Netuším, zda by se ubránila útoku. A nechci to rozhodně ani zkoušet.

Miluji psy. Jsem "pejskař" tělem i duší. Ale tvrdím, že pokud nezačneme exemplárně trestat majitele agresivních, volně pobíhajících psů, nebude u nás bezpečno ani pro lidi, ani pro psy. Toho je popsaný případ, bohužel, "zářným" příkladem...

Otřesné! Navíc si neuvědomují, že ze svých vlastních lidí "vychovávají" zvířata. I když... Ona je to vlastně urážka zvířat. Ta takové věci nedělají!

Držíme palce, ane Vetchý! Jste nejen super herec, ale hlavně dobrý člověk! Moc si vás vážím!

Držíme Vám palce, Slováci!

Podle mne by se tyto případy neměly tolik medializovat.... Stávají se tak jen "příkladem" pro další a další děti.

Pane Vetchý, jste ne jen úžasný herec, ale i úžasný člověk. Moc si Vás vážím!

Bohužel výstižné...

Nikdo nejsme dokonalý... Ale už jen to, že o tom přemýšlíte, znamená, že jste dobrý člověk a snažíte se na sobě pracovat. Kdysi mne donutil k přemýšlení titulek knihy od Nesvadby "Řidičský průkaz rodičů"! Ano, na "hloupé" řízení auta si každý musí! udělat řidičák... na výchovu dětí nepotřebujeme nic...? Tam se řídíme láskou a intuicí. A přiznejme si, každý z nás v oblasti výchovy dělá chyby. Někdo větší, někdo menší, někdo katastrofální.

Za mne je hodně důležité děti za všech okolností podporovat, neubíjet v nich jejich vlastní osobnost, naučit je, že tady jste pro ně a že mohou za Vámi kdykoli a s čímkoli přijít...

No, my zase nemáme rádi jeho...