Mám stejný názor jako pan níže uvedený..Já mám štěstí na manžela který ani neřeší co je ženská či mužská práce,hlavně doma. Váš manžel by si měl snidane i večeře dělat sám. Není malé dítě. A třeba úklid výpraného prádla? Dát na postel ať si uklidí sám.A pokud máte malé děti,nebojte se je nechat s tatínkem jednou za čas doma a vy si udělejte malý víkendový welness někde u kamarádky .Děti to přežijí a manžel také. Vaše povolání je velmi důležité. Není jen o tom placení hypotéky. Není podřadné. Každá práce při které jsou vidět pozitivní výsledky, je důležitá. Vy jste důležitá a zdravé sebevědomí pomáhá si to uvědomit. Jste matka a manželka. Ne otrok.

Je mi skoro šedesát. Když jsem odrodila ve dvaceti čtyřech letech 3 dítě,přestala jsem chodit..Až tehdy zjistili že mám od narození dysplazii kyčlí. Reakce lékaře: paní s tím se nedá nic dělat,vám už nic nepomůže. Bolesti a chůze o berlích a s kočárkem. Pomoz si jak můžeš. A tak jsem po třech letech díky známosti navštívila ortopeda v Čechách, jsem z Moravy. Pan doktor mi vysvětlil že se to dá sice řešit ale riziko že nebudu už vůbec chodit je 25%.Pri třech dětech a péči o manželovu babičku to bylo hodně. A také už žádné děti. Riziko vozíčku. Tak jsem žádala o operaci abych náhodou na tom vozíčku nebyla. Potvrzení stařičkého ortopeda v mém městě "paní vy můžete mít s vašimi klouby ještě klidně 10 dětí" Tak mi bylo hned jasné kdo mě vyšetřoval když jsem byla malá. A pak se25let nic nedělo. Jezdila jsem bolestivá do lázní. Přiznávám bylo mi líp. Cvičila jsem i doma. Bolesti ovšem neustávaly..Chůze nic moc. Práci jsem nemohla najít.Pak začala bolest i v koleni. Nasledovala artroskopie a pan doktor řekl že si musím 10let počkat na nové koleno. Po 3letech jsem už nechodila vůbec a naštěstí už jsem pracovala jako OSVČ. Pak mi kamarádka poradila a já jela do Šumperka na ortopedii. Pan primář se zhrozil kdo mě tak zřídil. Okamžitá operace a půl nového kolena bylo mé. Po operaci se začly řešit i kyčle. Zavolal dalšímu ortopedovi a ještě ten den jsem konečně po mnoha letech věděla na čem jsem. Začala léčba kterou jsem si sice platila ale jsem bez bolestí. Dokonce mi léčí i krční páteř. Nedám na ortopedii Šumperk dopustit.A tímto jim moc děkuji.

Náš zákazník, náš pán? Vše je o jedincích.Mame manželem malou firmu. Přiznávám že pokud obsluhuji tak nepříjemný je pouze jedinec a to ještě muž. Snažím se aby každý zákazník či zákaznice byla spokojená. Pracuji v profesi kterou většinou dělají muži. A někteří se podle toho chovají. Když jdete do práce v sobotu( máme zavřeno) a s antibiotiky,po těžkém úrazu,snažíte se maximálně vyhovět zákazníkovi a on vám řekne "neumíte to udělat tak jak to bylo původně? " Původně to bylo totiž plátno naple na neopracovaných křivých lištách s vyvrtanými dírami na zavěšení někde z čínského internetu. Řezu lišty na pile a ramuju obrazy..Mám profesionální materiál..A tak mu říkám že líp to neumím.. Omluvila jsem se a už jsem byla odměřená. Je to vše jen o jedincích. Mnoho lidí je i ve shonu všedních dnů báječných.

Dcera jednou jela taky rychlou, to jsem byla v lázních a manžel musel volat sanitku.

Dceři je nyní 35let,od jejich 5 měsíců jsme měli laryngitidy až do 12let.. Jediné co pomohlo bylo přestěhování z paneláku do staršího domku. Zažili jsme si velmi krušné chvíle.Nikomu nepřeji zažít ty chvíle kdy nemůžete nic dělat. Teď už existuje aspoň nějaká pomoc Před těmi více než 30lety děti i umíraly.Preji všem rodičům pevné nervy. Ani se nedá spočítat kolikrát jsme chodili ve dvě hodiny ráno na procházky.

Základem tohoto článku není dětský košík ale princip chování dospělých osob.Myslim si že autorka chtěla tímto ukázat že mezi lidmi chybí slušnost a ohleduplnost ve všech směrech. Nejen v obchodech s velkými či malými košíky určenými dětem. Autorka moc dobře ví proč to napsala .

Rozhodla se správně. A hlavně měla odejít dávno. Určitě by ji rodiče pomohli. Já mám dobré manželstí ale v práci jsem měla šéfa který se choval podobně a ještě hůř. Dokonce mi vyčítal že mám velkou spotřebu toaletního papíru. Kolega mi velmi sprostě víc jak půl roku nadával a já tahala ještě s jedním kolegou pravidelně 60 až 80 kg skla.Jinou práci jsem nemohla najít vzhledem ke své invaliditě.Pak pohár přetekl a já měla velmi vážný úraz důsledkem psychického a fyzickeho ponižování . Nikdo nemá právo takhle jednat. A horší je že státní správy vůbec neřeší co se děje v rodinách. Až je pozdě. A to je víc než 30let po revoluci. Takže ať je to v rodině či v zaměstnání, řešit to dřív než bude pozdě.

To se žel stává,sláva stoupne do hlavy,se mnou takhle mluví moje vlastní sestra. Je o skoro 12 let mladší a vždy ví všechno nejlépe ,udělá nejlépe, oblíka se nejlépe . A tak jsem zjistila že ji k životu .Přečetla jsem o tom hodně článků , které se tím tématem zabývají. Hlavně z hlediska psychologie. Vždy cítím stres když zavolá . Tak se snažit vyhýbat našemu setkání.

Děkuji za článek. Pravda je že dnes je daleko těžší se správně nudit. U těch menších dětí je to jednodušší. Jak přijde puberta a dokonce ještě před ní už na děti útočí hry na internetu. Mnohé jsou o agresivitě. A pokud někteří rodiče dají určité hranice a mnozí ne tak je průšvih na cestě. Od vzpoury až po šikanu třeba od spolužáků. Jsem ráda že mohu být pyšná na naše 3 děti. Jsou už sami rodiči a občas nám dají za pravdu že výchova není tak jednoduchá.Kazda z nich se dokázala postavit na vlastní nohy správným způsobem. Po 18letech to už byl jejich boj a ne náš.Zadny mamahotel se nekonal. Od malička měly určité zodpovědnosti: úklid vlastních hraček,úklid svého oblečení. Vynést koš s odpadem. Pomoc při úklidu domácnosti . Dokonce i vaření a pečení. Vše jsme dělaly společně. Byla u toho i legrace. Měly vlastní kuchařku od Čtyřlístku. Dokonce se i nudily.A tím že měly hranice, my zase měli s manželem na sebe večer čas. A venku na písku,na dopravním hřišti,v parku nebo i u kamarádek jsme byly často. Občerstvení bylo sebou. Bylo mi 25 let a to jsem se při 3 dětech starala o zahradu se zvířaty a o manželovu babičku. Díky Bohu jsem zvládala i šit oblečení a také fusaky na prodej. Teď je vše k dostání a ani plinky se neperou. Tak je snad víc času na tu správnou výchovu a nudu.

Při čtení nadpisu mě napadá že nepotřebuji vyhrát. Možná by si každá matka měla dát otázku sama sobě . Co to znamená nejlepší matka? Sama jsem maminkou 3 děti a x děti jsem od svých asi deseti let hlídala . Dokonce při svých 2detech jsem ještě hlídala další . A nemůžu o sobě říct že jsem nejlepší. S tím se žádná budouci mamina nerodí.Je pravda ,že nejsou všechny maminy dnes stejné. Přesto víc vidím jak pro některé

jsou jejich telefony a volný čas důležitější než jejich děti. A není moc vidět jak si maminky hrají s dětmi na písku,staví hrady,babovicky či tunely. A je mi moc líto že města jako taková nevnímají více potřeby dětí a nestaví bezpečné hrací plochy pro děti. Vést kočárek a vnímat více mobil než vlastní dítě, které se dožaduje jakýmkoli způsobem aby si ho maminka všimla,je vidět denně. A přitom jsme možná jediný stát kde mají maminky peníze až do tří let dítěte. Je to velký dar. A ušetřily by ,kdyby vařily a místo módních oblečku kupovaly třeba z druhé ruky. Ten dětem je to úplně jedno . Pro ně je důležité že se jim rodiče věnují aktivně a miluji je. Jsem už sice babička (59 ) ale ve 24letech jsem měla 3 děti,zahradu a pečovala jsem o 80 letou babičku od manžela. Protože na děti nic moc nebylo tak jsem od 21hodiny šila do půlnoci ,pak jsem šla spát a v 6 ráno vstávala,vyptala, uvařila a okolo půl deváté jsme už byly venku ,pak oběd,spánek a zase ven. Když bylo venku špatné počasí,doma jsme kreslily , vystřihovánky byly také.Manzel chodil na tři směny do práce . Maminky vnimejte své děti jako velký dar a mějte na paměti že každé dítě je jedinečné a rychle roste.

Tenhle případ jsem sice neviděla ale máte pravdu v mnohém. Vidím matky s kočárky, kdy dítě sedí obráceně a mamina je zabořená v mobilu a nic jiného ji nezajímá. Bude to sice znít jako klišé avšak když jsem měla děti ,a to jsem při dvou dětech hlídala i další,abych si přivydělala, taky mluvení byla jediná komunikace. Děti od jednoho roku chodily na nočník,věděla jsem od nich co potřebují. Stíhala jsem denně vařit, prát i plinky. Šit oblečení, uklízet. Ovšem preferuji sice doma trochu nepořádek ale šťastné dítě. Jsem už babička ,byli mi 59 let a přesto zvládám hlídat 2vnoucata. Děti jsou radost a ne jen módní doplněk protože už má dítě kamarádka. Chybí mateřský instinkt, internet je dobrý pomocník ale špatný pán. Bez něj bychom si teď nenapsaly. Přesto si myslím že děti není třeba srovnávat neboť každé je jiné. Sama mám tři holky. Každá jiná přesto jsou úžasné. Prostě chybí od malička komunikace s dětmi. Jedna biblická rada se mi moc líbí: "O všem co znáš a co máš v srdci a v mysli, vštěpuj svým dětem když budeš sedět ve svém domě,když půjdeš po cestě,když budeš uléhat a když budeš vstávat. " Pohádka před spaním a nebo povídání třeba o tom jaké to bylo když byl člověk malý,to děti také baví.

Mám kamarádů učitelku, je moc hodná,práce ji baví a pro své děti ve třídě by i dýchala. Jen byla trochu nešťastná že třeba někteří prvnacci neumí jíst příborem,neznají ani pohádky a že někteří rodiče mají představu že má paní učitelka v mnohém suplovat rodiče. Jsem sice už starší ročník,přesto by měly mít děti ve škole aspoň nějaký respekt před vyučujícím. A rodiče by si na své děti měli udělat čas ve všem. Učení může být i zábavné.

Dobu si lidé dělají sami,a ano máte pravdu . Hodně záleží na výchově rodičů. Chybí odpovědnost k práci a za sebe samé.

.

Pane,mě není 40 ale 60 let a manželovi ještě víc. A OSVČ jsem jen proto že když jsem byla zaměstnaná tak jsem se sebou nechala orat ,vláčet a pak jsem díky šéfovi který byl líný dělat a nechal mě nosit ještě s jedním kolegou ať 80 kg těžké tabule skla,musela na těžkou operaci. A když jsem přišla po operaci do práce a dala mu výpověď,seřval mě tak že jsem zakopla o sklo , které samozřejmě nebyli zabalené, neboť šetřil na všem,a já si pořezala ruku durch až na kost. Od té doby řezu í na pokosove pile 2 funkčními prsty a naučila jsem se používat levou ruku místo pravé. Jsem i jinak hodně nemocná . Takhle funguji už 18 let. A jsem schopná dělat zakázky i na počkání.

Jsem s manželem OSVČ a když hledáme někoho do práce,věk nás nezajímá. Spíš jestli se chce dotyčný neco nového naučit s tím pádem být nám ku pomocí. Když přijde někdo mladý,tak první co ho zajímá je heslo na WiFi a kolik dostane peněz. Jaká bude jeho náplň práce,to ho nezajímá.Ksyz už tedy začne pracovat,tak víc s mobilem než to co má dělat. Když něco pokazí,omluva je pro něj sprosté slovo,takže vše platíme my. Máme sklenářství a rámování. Vše dnes něj stojí hodně peněz ale ještě se zdražuje. Také za něj odvádíme státu . Přijde párkrát,něco ho naučíme a pak už nic,ani omluva. Když máme jet na montáž a nepřijde vám nikdo do práce,tak máme problém který zákazníci nechtějí slyšet. Raději zaměstnám člověka který si bude vážit práce . Jelikož je nutné u naší práce používat i mozek ,nejen sílu tak máme prostě problém.

Mám k vám dotaz. Vy podnikáte nebo jste živnostník?

Jsem babička a naštěstí mám úžasné děti a zetě a také skvělé vnoučata. Tento článek mě nejen rozesmál ale také rozesmutněl. Maminky nějak zapomněly že existuje nějaký mateřský instinkt a pravidla chování které se nemusí upravovat podle toho co řekne internet nebo ostatní maminky. Měly by uvažovat každá o svém jedinečném dítěti ať už mají jedno či více.Mudr. Zdeněk Matějček je velmi uznávaný dětský psycholog a i když už nežije,jeho odkaz ano.

Děkuji,to není jen z mojí hlavy. Hodně mě inspirovalo studium Bible jako vodítko pro život. Pracuji sama na sebe jako malý živnostník, fyzická i duševní práce a není to vůbec lehké. Přesto, když mluvím s lidmi,hodně se jim u mě otevře srdíčko a slyším jejich bolístky i radosti. A proto vím že lidem chybí komunikace i v rodinách. Úcta , láska a komunikace je základ v našem životě. A pozor,nejsem člověk bez chyb.

Ten článek mi mluví ze srdce. Pravda je že v oblečení se máme cítit báječně. Je mi skoro šedesát a je mi jedno co si o mem oblečení lidé myslí. A není to jen o oblečení. Jezdím za dcerou do Barcelony... Ti starší lidé,ať muži či ženy,jsou oblečení do veselých barev a hlavně spolu hodně komunikují. Neznají se,potkají se,řeknou si pár milých slov,posedi na lavičce a jdou dál.Budme k sobě milejší, uprimejsi,popovidejme si.Usmejme se na sebe. Život je krásně barevný i když máme zdravotní a jiné problémy.

Mějme rádi sebe a pak budeme mít rádi i lidi okolo. Když budeme duchovně a duševně barevně ladit tak bude náš život obohacující. Není to jen o oblečení fyzickém ale i našeho vnitřního já.

Jací jsou rodiče a jak se chovají ,takoví jsou děti. Co jim rodiče dovol Jak se chovají doma u stolu? Není to jenom o dětech ale o celé rodině.