Zajímalo by mě, zda ombudsman, státní zástupci a další ctitelé zákona a lidských práv také svým malým dětem nechávají mobily 24 hodin denně. Aneb, když výchova naráží na pseudohumanismus...

Kritik je člověk, který přesně ví, jak by věci dělal, kdyby to uměl.

Pěkně stupidní pořad. Mělo by se to jmenovat Jak vidí Česko pár debilů ze světa.

Zase se dozvíme od investigativců, jak policie porušuje práva občanů...

A zase budou popotahováni novináři za nečinnost.

Správně. Město není parkoviště. Kdo se chce pohybovat po městě, může pěšky nebo hromadnou dopravou. Parkování bych klidně vytlačil z center měst. Kromě pár invalidů a opravdu starých lidí můžeme zvesela používat nohy. (To je můj názor. Je mi šedesát a jsem po mrtvici a operaci srdce, mám v háji křížové vazy a dva šrouby v levé noze).

Proč bych něco dělal, když jinde... To jsou slova všech poražených. Vítěz ovlivňuje svět kolem sebe k lepšímu tak, jak je schopen.

Bral jsem dva roky cipralex kvůli zastavení hlubokých depresí (neschopnost se nadechnout, bušení srdce...) Dostavily se jako "kocovinové" poté, co jsem po mnoha letech zbrzdil životní tempo. Společně s nasazením medikace probíhala terapie (včetně autoterapie). Měl jsem obavy z toho, že se mi z medikace nepodaří vystoupit. Pomalu, ale šlo to. Normálně informace z internetových diskuzí neodchytávám, ale v tomhle případě mi to pomohlo. Uklidnilo mě, že se (dle diskutujících) depresivní stavy při vysazování léků objevují, ale že se dají "přechlastat" 🙂 🙂. Záchvaty jsem měl jen dva. Dnes jsem již zhruba deset let v pohodě. Možná ve větší pohodě, než tehdy s tím cipralexem. To, co píši, je má zkušenost. Nicméně velmi podobně na tom byli a jsou někteří moji klienti.

Souhlasím s autorem, ale jen částečně. Ano, antidepresiv není třeba se bát. Ale je třeba zároveň říci, že nejsou cestou ke spokojenému životu. Projeví-li se u člověka vážnější deprese, těžší psychosomatické stavy, je třeba je nejprve eliminovat. Dostat se do pohody. A tady jsou antidepresiva na místě. Současně však je potřebná kvalitní psychoterapie, která bez prvotního "uvedení se do pohody" není efektivní. K psychoterapii patří to, o čem se už tolik nemluví - změna životního stylu, naplnění volného času, obnovení rovnováhy trojnožky práce - koníčky - rodina (vztahy). Takže antidepresiva ano, ale nemohou být doživotním řešením našich psychických stavů. Nejsou samospasitelná. Jsou jen záchrannou sítí, ze které je třeba se vyhrabat.

Až budu velký, taky budu možná na vše naštvaný, zpovykaný a vše budu řešit tak, jako Frustrovaný Milenál. Zatím ne. Je mi šedesát, a když nastoupí starší člověk nebo třeba i pěkná ženská, tak se prostě zvednu. Není to o povinnosti. Je to o sociální inteligenci, o kultuře. A já se při tomto úkonu cítím dobře. Občas jsem tím jediný a jedinečný. A z toho mám jó dobrý pocit.

No, ne každý může psát do National Geographic. Někdo musí psát taky do Blesku a sem...

A proč ty PETky vlastně kupujete?

A já si vždycky myslel, aspoň podle toho, co do nás dříve hustili, že je to Měsíc československo-sovětského přátelství .... 🙂

Tak si tu pročítám stále stejné dokola omílané komentáře. Nemá cenu nic dělat. My nic nezměníme. Když ostatní znečišťují planetu, my to nezachráníme... Právě tohle jsou slova poraženého. Vítěz jedná. A ovlivňuje k lepšímu svět kolem sebe aspoň tam a tak, jak je schopen. Svým dětem budeme platit vzdělání, kroužky, kupovat drahé telefony, byty, auta... Ale vůbec nás nezajímá, co budou dýchat, co budou jíst, co budou pít. Nadále budeme hledat argumenty pro to, abychom ospravedlnili svou pohodlnost a neochotu se jakkoli uskromnit. Třeba jen v tom, že do práce nepojedu autem, ale autobusem, na kole nebo půjdu pěšky. Třeba je právě zdražení nákladní přepravy výzvou. Třeba klesne počet kamionů vozících přes půl světa věci, které jsme schopni vyprodukovat doma. Třeba. Sice nebude v supermarketech dvacet druhů jogurtů, pět druhů másla, jednotlivě balená jablka z Argentiny, mrkev z Turecka a čínský česnek. Ale třeba to přežijeme. Třeba. Bez dostatku pitné vody to ale nepůjde.

Škola pomalu přestává připravovat děti na život. Jen je připravuje na zkoušky. Čím víc zkoušek máš, čím víc papírů vlastníš, tím lepším jsi člověkem. Neučí je ničemu skutečnému pro život. Třeba zvládat situace, zvládat nejen vítězství, ale i prohry. A až tyto děti vyrazí ze sterilního školního prostředí do života a narazí na sebemenší problém a nepřijetí, sáhnou po nožíku a pořežou si zápěstí. Foto vyvěsí na aktuálně moderní sociální síť a budou čekat, kdo jejich problém vyřeší ...

To je voda na mlýn stále a na vše nasraných lidí. No a co? Vystudujte, buďte tak dobří, abyste se stali rektory. Nic víc. Jestliže se někdo má líp než já, těžko ho z toho budu obviňovat.

To jsme se toho zase dozvěděli. A ještě víc od komentářů eSeNeLek. (Zkratka pro stále nasrané lidi)

Nechci schvalovat to, o čem se v článku píše. I když novinář není člověk, který hledá pravdu, ale senzaci. Podíval bych se na problém z jiného úhlu. Pracovníci dětských domovů (ale i výchovných ústavů) mají dnes zakázáno snížit kapesné (v některých krajích to ještě jde, ale musí to udělat ředitel v režimu správního řízení, tedy asi jako by vydával stavební povolení), zabavit mobilní telefon, vypnout v noci wifi, výchovně řešit problémy, ke kterým došlo mimo zdi zařízení (tedy např. když chovanec zmlátí učitelku nebo mimo zařízení zničí někomu auto). Zato si ve dveřích podávají ruce kontroly, které zjišťují, zda náhodou nejsou nějakému z chovanců upírána práva. O jejich povinnosti se nikdo nestará. Je to taková truchlohra, kterou hrají právníci a nezisk, aniž by si uvědomovali, že tím podřezávají větev, na které balancuje budoucnost naší společnosti...

Když ten příspěvek je jaksi o něčem jiném, jestli jste si nevšiml, strejdo.

Zas nějaký chytrý hošík, který by rád, aby lidé chcípli v šedesáti. Tedy kromě něj... 🙂