Přesně tak. Každý se musí spálit, rozbít si rypák, přijít do styku s konfliktem a bojovat za sebe...

Odmala jsme měli doma povinnosti, neexistovalo jen si bezmezně hrát a pak chodit za rodiči, že se nudím, ať mi "vymyslí program a zábavu".

Já přijít před 30 lety za tátou v neděli, že se nudím, tak bych se ještě další týden v pátek nezastavila pod nánosem úkolů.

A nijak mě to psychicky nepoznamenalo.

Moje tři malé děti /2 a 3 roky) pomáhají se dřevem, dávají špalky do koleček, zametají, hrabou hráběmi a přijde jim to úplně přirozené.

Lezou po stromech jako my 30 let zpět, jak Tarzani.

Rodiče jejich vrstevníků na mě vejrají, že jsou "tak tělesně zdatné a psychicky odolné". Rozuměj normální, jako generace předtím.

Nechám je spadnout, zakopnout, bouchnout se o něco, dvouletý minulý týden sjel do 3m srázu do potoka a strašně se tomu smál a řval, že plave (potůček s 20cm vody).

Samozřejmě je nevystavím tepennému krvácení, otřesu mozku třetího stupně, popáleninám třetího stupně apod.

Ale samostatná zkušenost je nepřenositelná a k nezaplacení.