Za mne dobrý odpočinek po Štědrovečerním shonu. Každá z princezen krásná svým způsobem - ne ty přeslazené dortíky , na které jsme byli zvyklí z dřívějška. Jen to mluvené slovo - původně jsem to, že často nerozumím, přičítala své nedoslýchavosti. Ale dle reakci ostatní diváků jsem nebyla sama. Že by se příště místo slov používaly SMS? 😉😁
Ono to není jen o ženách a lékařské péči. Ale i o návrhu věci každodenní potřeby. V kanceláři nejsem schopná mít ergonomický posed doporučený lékaři ( chodidla na podlaze, kolena do pravého úhlu) - protože židle nejde nastavit níže (a to nejsem trpaslík - mám na ženu přiměřených 165 cm). Prostě při standardizaci pracovních židlí dle mého názoru na parametrech pracovali výhradně muži. Minimálně polovina žen, pokud by se na dané standardizaci podílely, by měly připomínku, že židle je pro ně příliš vysoká. Stejný problém - opačná část těla: bezpečnostní pás v autě, i když si jej nastavím do nejnižší polohy, mi vede místo přes hrudník přes krk. Rozhodně si nemyslím, že při čelním nárazu je to optimální poloha. Opět - na ženy se nemyslelo. (A mohu potvrdit - dělám ve vývojovém centru pro automobily: ještě cca 10-15 let zpět ve vývojových odděleních ženy prakticky nebyly. A mám velkou radost, že se to mění.) Tak snad si za pár let koupím auto, kdy mi konečně pás nepovede přes krk a chodidly při sedu na kancelářské židlý dosáhnu na zem! 😃 Dámy a dívky - fandím vám!
Mám 75-letého, velice zkušeného a ceněného kolegu na pozici experta. A pracujeme ve firmě, kde je tykání vlastně povinné. Byl vychován, že vykání je výraz úcty. A nyní mu na první společné pracovní schůzce tykají "děti" (i když vystudovaní inženýři) o více než dvě generace mladší. Nemá z toho dobrý pocit. A nedivím se mu ... .
Velice hezký článek! Bydlím na Plzeňsku, kde ani o mišpulích, ani o oskeruších nevím, že by byly. A tak jsem si vysadila "jedlý les" - cca hektar zanedbaných pozemků, které jsem koupila a na místa uschlých osik a sázím ovocné stromy pro zvěř a ptáky. A tak doufám, že i na Plzeňsku už za dva-tři roky ochutáml první oskerušky, tatarovy hrušně, kdouloně, zapěstované divoké špendlíky, ... . Díky vzhledu mišpulí, které mne odradily vzhledem, je ještě zasazené nemám. Ale po přečtení tohoto článku to určitě napravím! Díky za inspiraci!
To je zajímavé, že o menstruaci mají potřebu diskutovat především muži 😁
Jinak dobře, že mají toto dívky k dispozici. Ne vždy si dívka např. v šesté třídě pamatuje, že si do školy musí vzít zásobu pro případ "co kdyby" - tak je fajn, že má tímto při ruce řešení a nemusí někde celá rudá škemrat nebo utíkat domů ... ♥️
Ačkoli jsem z úplně jiného oboru, myslím, že si tito lidé šanci zaslouží a někteří si jí i (velice) váží. Před 25 lety jsem denně dojížděla vlakem za prací. Každý den tam stával bezdomovec a prodával Nový prostor. Občas jsem si jej koupila, občas koupila pro pána pečivo k snídani, občas dala stravenku s přáním, aby si užil oběd. Uběhlo 20 let a v trolejbuse si ke mně přisedl nažehlený pán v košili. Kouká na mne a pak povídá "Vy jste mi dala stravenku!" Byla jsem úplně zmatená a nechápala o čem mluví. A on začal vyprávět. Zajímavý příběh. A co víc - ten pán mne i po 20 letech poznal a pamatoval si, že jsem ho obdarovala stravenkou! Nyní má pan stůj maličký byteček, z invalidního důchodu jako první zaplatí nájemné. A je pyšný, že se dokázal z bezdomovce opět stát člověkem s vlastním bydlením. Opravdu i vypadal velice dobře. To mi dělá radost dodnes .... . Takže díky vsem lidem, kteří se svojí (nejen) odbornou péčí snaží těmto lidem pomáhat opět najít cestu !
Jsem velice ráda, že došlo k rozhodnutí nenutit tyto lidi k velice těžkým operacím kvůli jedinému písmenku v občance. Praktický nikde se nepíše o tom, jakými komplikacemi tito lidé trpí, pokud se operace nepovede. Raději ať si trans dívka nechá pánské vybavení ( či naopak), než aby musela nosit do konce života pleny či trpěla jinými problémy. Hromadných porodu trans muži se asi také nemusíme bát - vlivem podávaných umělých hormonů se vlastní žlázy původního pohlaví stávají více či méně nefunkčními. A i kdyby - když si chlap může pořídit děti s první, druhou či třetí manželkou, případně s nevlastní dcerou z n-teho manželství a "nikoho to nepohoršuje" ( a přitom to je "pouze z plezíru"), proč se někdo obává toho, že někdo bude mít potomka, kterého bude mít upřímně rád - jen proto, že je trans? Každopádně bych uvítala ODBORNOU DEBATU a OSVĚTU k této, věřím že pro hodně lidí složité, tématice.
Dobre minene rady….. realita: psycholog 1 nemam kapacitu, psycholog 2 nemam kapacitu, psycholog 3,4,5 zavolejte za pul roku, za rok, nemam misto. Skolni psycholog: nemam prostor, psychiatr 1 nemam misto, psychiatr 2 nemam misto……a tak dal. Nekdy je i rodic bezmocny.
Dobrý den, ano, situace je velmi vyčerpávající. Ale soustřeďte se na to co je možné udělat teď hned 1. Zapsat se do pořadníku k osvědčenému terapeutovi - aby čas již hrál ve váš prospěch, pokud neseženete nikoho hned. 2. Sežeňte alespoň nějakého psychologa - i kdyby neměl potřebnou specializací. Může pomoci najít hlavní problémy a na co se máte v budoucnu soustředit + dá vám základní přehled toho, co můžete /máte udělat TEĎ. 3. Pokud bude třeba, objednejte se na diagnostické vyšetření k psychologovi. Je to jednorázová akce, proto je šance na krátkou objednací lhůtu a výstup vám může pomoci buď hned nebo urychlit úvod léčby, až na vás dojde řada v pořadníku. Myslím, že i když to není úplná pomoc, alespoň nějaké krůčky můžete dělat již teď. Přeji úspěch a zlepšení situace!
Zákazy nic neřeší, teenageři si vždy jsou schopni najít cestu, jak zákaz obejít. Upřímný zájem je mnohem lepší cesta. "Jaky byl den? Co se ti ve škole povedlo? / Proč se ti dnes ve škole nelíbilo? Co bychom mohli spolu podniknout? Co bys ráda ...?" A snažit se realizovat společné aktivity podle chuti dítěte. A pokud nemá sílu na nic, alespoň přinést čaj do pelíšku, hladit a ujistit, že tu jste. A hledat odbornou pomoc - v dnešní době běh na velmi dlouhou trať na většině území republiky. Mimo největší města být připraven za pomoci dojíždět i přes sto km, vyčlenit část rozpočtu na terapie, kdy jsou ceny za hodinovou konzultaci přes 1 000,- Kč. A ze začátku mohou být tyto konzultace i několikrát za měsíc.
Přeji hodně sil!
Pozice pečujícího v sendvičové generaci je velice obtížná. Zvlášť pokud máte nejen nemocné rodiče, ale i např. jedno z dětí potřebuje intenzivní péči, několikrát v týdnu doprovod k lékaři, řešení problémů ve škole, ... A k tomu instinktivně cítíte, že vaše maminka umírá, ale lékařka vám odmítne vystavit pro maminku dlouhodobě ošetřování a posílá vás od čerta k ďáblu podáváním zavádějících informací. (Bohužel maminka i přes proklamace lékařky, že je "v pořádku" zemřela dříve, než by mi vypršelo dlouhodobé ošetřovně, které je i tak časové omezeno - už si nepamatuji, tím že mi ho neposkytli, přesně, ale myslím, že je max. 3 měsíce). Při tom dle mého názoru by dlouhodobé ošetřovné mělo sloužit k tomu, aby pečující měl možnost zorganizovat a nastavit péči o dlouhodobě nemocného. Na to 9 dní klasického ošetřovného bohužel nestačí. Ve finále pro pečující osobu situace jak z hororu, kdy v reálu na situaci zůstanete sami . ( Možná je moje zkušenost specifická tím, jak rychle se maminka horšila a dalšími okolnostmi?)
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Do Miletína jsem jezdívala jako dítě. Dům mých prarodičů stál 50 metrů od domu KJE. Vždy na mne ten kraj působil dost děsivě - v paměti mi běžely jednotlivé balady z Kytice : děti plačící na hrobě, polednice přicházející si neposlušné dítě ,... . Pro mne jako dítě opravdové horory.
Děkuji za podobiznu KJE. Hodně mi připomíná mého dědečka. Šla jsem se podívat do obývacího pokoje, kde mi visí jeho fotografie z vojenské služby - v sedě na koni. Krásná fotka. Ale ta podoba! Ta brada, čelo, ... - jako kdyby si byli blízcí nejenom tím, jaký kousek od sebe se narodili.
A pak ta fotka Miletínského náměstíčka! Chodívali jsme tam na Miletínské modlitbičky - vynikající místní perníky plněné ořechovou náplní. Úplně jiný "level" oproti dnes nejčastěji píkávaným!! A kdo byl jejich pekařem? No přeci pan Erben! Hádám, že to byl potomek našeho obdivovaného KJE.
A fotka náměstíčka mi připomněla i mého tatínka - usmívám se té historce dodnes: Protože byl už starý, neměl sílu sekat trávu - a tak občas zaplatil místnímu pánovi, aby ji posekal. Pán seče, seče - a trefí v trávě ukryté vosí hnízdo. A co čert nechtěl - pán byl alergiky. A tak tatínek, v 75 letech, telefonem navigoval záchranářský vrtulník. Nejdřív přistáli hned vedle - v zámeckém parku. Jenže pře třímetrový plot to se záchranářským vybavením přelézt nešlo. A tak vrtulník přistál přesně na to náměstíčku z fotky! Pan dostal léky na zastavení alergické reakce, infuze, ... a proletěl se do nemocnice. Můj taťka ustaraný - a pak "svého" sekáče druhý den potkal na pivku v hospodě. Takže zůstala už jen "veselá" historka 🙂❤️❤