Takových je opravdu spousta. Osobně to moc nechápu. Sám jsem se osamostatnil v 19 letech, kdy jsem nastoupil na vysokou, na koleje. Po škole už jsem se domů nevrátil (tedy na bydlení). Tak nějak mi to po tom bydlení na kolejích přišlo nereálné. I když určitě to je v mnoha ohledech velice pohodlný život, kdy vše v podstatě funguje tak, jako když byl člověk dítě. Přijde domů z práce, má na stole večeři od maminky, má vypráno, vyžehleno, poskládáno ve skříni. Po výplatě pošle rodičům 2000, jako "příspěvek na bydlení" a občas zaplatí nákup. Z mého pohledu je to ale vykoupeno velkou mírou nesvobody. Pokud tedy rodiče nebydlí ve dvougenerační vile se dvěma vchody...Nedovedu si představit takové soužití v bytě. Ať si říká kdo chce, co chce, maminky většinou nerozlišují, jestli je synkovi 12 nebo 32 a stále mu věnují "stejnou péči". Tudíž kontrola příchodů, odchodů, koho že to má u sebe v pokoji atd.atd....Přesto mám kolem sebe takové, kteří jsou ochotni tuto svobodu vyměnit za to pohodlí, aniž by k tomu měli vážnější důvod. Na druhou stranu, přijde věk, kdy i tito muži by chtěli partnerku a rodinu. Potíž je ale v tom, že čím jsou starší, tím více porovnávají jakoukoli potenciální partnerku s maminkou a její péčí, její kuchyní apod. A v podstatě hledají její kopii, což se málokdy podaří....

Na začátek - v tom rozdělování generací se tedy pisatel moc nevyzná🙂 Před generací "Z" nebyli "boomeři", ale tzv. mileniálové. Tudíž generace, která se narodila cca mezi lety 1983 až 1995. Před nimi ještě generace "X" (cca 1972-1983) - generace tzv. Husákových dětí. A až před touto generací generace tzv. "boomerů". Pro úplnost - po generaci "Z" je ještě generace "alfa". Generace Z jsou tedy děti s rodiči, příslušnými ke generacím X a Mileniálů. Nikoli tedy "boomerů", kteří jsou převážně prarodiči příslušníků generace "Z".

Každá z těchto generací je v něčem oproti ostatním specifická. Generace Z je první generací, která kompletně vyrůstala již v digitální době a s digitálními technologiemi. Proto je s jejich používáním tak úzce spjatá, že bez těchto technologií si život ani nedovede představit. Mileniálové a "X" jsou generace, které zažily v poměrně mladém věku ten nástup technologií. Ale ještě ne v tak mladém, aby nedokázali v případě potřeby bez těchto technologií fungovat a zároveň nebyli tak staří, aby se nenaučili tyto technologie používat a využívat. Narozdíl od boomerů, které zastihl rozvoj digitalizace v již produktivním věku a už se obtížně adaptovali.

Pracovat "na dálku" z domova nebo pláže byl rozhodně sen i předchozích generací. Jenomže do poměrně nedávné doby, než nastoupil využitelně rychlý internet a odpovídající výkonné prostředky, to prostě technicky nebylo možné. A tedy tyto předchozí generace nebyly zvyklé na nic jiného, než "klasiku". A dnes už obtížněji mění svoje myšlení. Kdežto generace Z s technologiemi vyrostla a proč je tedy nevyužít?

Oboje má své pro a proti. Z bydlení pořízeného na hypotéku nikdo nikoho "nevyhodí" - toto platí ale pouze za předpokladu, že člověk bez problémů hypotéku po celý čas splácí. Může se stát cokoli a vzpomeňme si na případy, kdy sazby hypoték vyletěly během půl roku ze 2 někam k 6%. A najednou ti, kterým končila fixace měli platit měsíčně o tisíce víc. Pokud měli splátku hypotéky "na krev", měli velký problém. Banka sice nikoho ze dne na den nevyhodí, ale spoustě lidem nezbylo, než bydlení prodat a z prodeje doplatit hypotéku. A jít do nájmu, či do podstatně menšího. Problémem může třeba být i to, že se naskytne příležitost na "práci snů", ale na druhé straně republiky. Pokud bydlím na hypotéku, nejde nějak rychle třeba prodat, vyřídit novou hypotéku a koupit něco jiného. A na to, aby někdo nějaký čas financoval dvě nemovitosti zas mnoho lidí nemá. Ta hypotéka je pak takovou "koulí na noze". I když samozřejmě řešení jsou. V tomhle případě je mnohem pružnější nájem. Prostě dám výpověď a pronajmu něco jiného tam kde potřebuju. Je pravda, že v Čechách je u nájemního bydlení ještě jeden velký problém. A to, že majitelé bývají všelijací a natrefit na slušného majitele je umění. Bohužel si to ale dělá určitá skupina nájemníků sama, když se k bydlení v nájmu chová s podvědomím, že to přeci není jejich...

Čistě ekonomicky vychází zrovna nyní opravdu výhodněji to bydlení nájemní. Hypotéka byla výhodnější, když byly 2% sazby.

Stejně jako nikdo v roce např. 2005 netušil, co se bude dít v dalších 20ti letech, tak nedokáže dnes nikdo říct, co se všechno stane do roku 2045.

27.10., tedy den před svátkem, kdy mají obchody zavřeno, jsem byl nakoupit v Globusu. Naprosto běžný, menší nákup. V obchodě byla hlava na hlavě, všichni košík s "kopečkem", jako by měl nastat konec světa a ne jednodenní přestávka v otvírací době (už jsem si ale zvykl na typické nelogické chování většiny lidí). Pobavilo mě ale následně při placení, co z těch lidí stojí naprosto šílenou frontu ke kasám s pokladními. Všechny věkové skupiny bez vyjímky. Podle mého odhadu to muselo být na nejméně 20-30 minut čekání, vzhledem k obří velikosti nákupů. Já si zvykl používat ten jejich systém "scan and go", kdy člověk rovnou skenerem pípá zboží, které dává do košíku. Nic složitého - jen se namíří na čárový kód na zboží nebo na regálu a zmáčkne tlačítko. Nikde se nemusí nic hledat, vyndavat z košíku atd. Před k tomu určenými pokladnami pak akorát člověk pípne kód že ukončil nákup, přijede k pokladně, zaplatí a jede ven. Operace na 3 minuty. Bez čekání, vyndavání z košíku, opětovného nandavání atd. Stejný systém má leckde už i Tesco a zavádí ho i některé další řetězce. Jinak běžné automatické pokladny využívám běžně. Je pravda, že u položek jako pečivo, ovoce, zelenina je to trochu neohrabané. Zvlášť, když si člověk nandá třeba nějaké housky a pořádně se nepodívá, nebo to zapomene, co že je to přesně za druh, když těch druhů tam mají třeba 5:-) Klasické pokladny používám, jen když je u nich volno. Ty slevy? Všude možně Vám po zaplacení vyjede nějaký kupón - že získáváte nějaké body, slevu ze slevy...Nezajímá. Většinou je to tak omezené a složité, že to nic nepřinese.

Ačkoli nejsem žádným zastáncem socialistického zřízení a věcí, které se děly na tehdejší západní hranici, tak nechápu, proč někdo i dnes má tendenci soudit to, co se tehdy dělo. Tenkrát byla základní vojenská služba povinná. Rukovali 18-19 ti letí kluci (dnes jsou to v tomhle věku děti naprosto závislé na maminkách). To, kam dotyčný šel sloužit (místo, útvar, složka) nemohl nějak ovlivnit. Pokud tedy narukoval k PS, byl vycvičen k plnění povinností podle tehdy platných zákonů a předpisů. Samozřejmostí pak bylo plnění rozkazů nadřízených. Pokud by rebeloval a odmítal plnit, ať už z jakýchkoli důvodů, byly za to velice tvrdé a citelné tresty. V drtivé většině to tedy byli kluci, kteří chtěli tu vojnu nějak přežít a vypadnout. Bylo mizivé procento těch, kteří šli na vojnu s tím, že budou bojkotem "bojovat" proti režimu. Jediné, jak se to u PS dalo, bylo asi záměrně střílet vedle.... Hlídky ale chodily ve dvojicích a asi nikdo nechtěl riskovat, že by se s tím druhým pokoušel předem domlouvat na tom, že oba svorně střílet nebudou nebo střelí schválně vedle. To by bylo riziko, že to ten druhý ohlásí. Takže jedině individuální akce. To samé psovodi...těžko šlo psa nevypustit...nebylo to jak odůvodnit. Pak jsou případy útěků. Pokud byl někdo na hlídce a rozhodl se utéct, těžko se na tom domlouval s druhým členem předem ze stejných důvodů. A spoléhat na to, že ten druhý, ačkoli třeba kamarád, ho ze strachu z následků pro sebe nestřelí do zad, to taky dobře nešlo. Takže to prostě fungovalo, jak fungovalo. Taková tehdy byla prostě doba. Dnes se lehko soudí...

Myslím si, že těch problémů ohledně školních jídelen je několik. Když si vzpomenu na léta svojí školní docházky a porovnám to s dnešní dobou, tak musím konstatovat, že dnes je to se stravou v jídelnách o mnoho lepší. Já chodil na základní školu na přelomu 80 a 90 let, dcera chodí teď do 6 třídy...takže mohu porovnávat. Tehdy šlo pouze o tu "hmotu", aby se děti najedly. Tudíž ta jídla nebyla žádnými kulinářskými specialitami a s tím, co má dnes na jídelníčku dcera se to ani nedá porovnávat. Nepoměrně větší rozmanitost a i kvalita jídel. Obrovský rozdíl je ale v tom, že tehdy jsem věděl, že pokud třeba nepůjdu na oběd, tak prostě nic jiného nebude a budu mít hlad. Kapesné bylo minimální a aby si dítě zašlo někam do "Mekáče" či KFC místo oběda, to bylo nemyslitelné (nic takového tehdy nebylo a i kdyby, neměl bych na to peníze). A kdyby máma zjistila, že jsem nešel na oběd a ten propadl, byl by mazec....Dnes někteří rodiče toto neřeší. Dítě má dostatečné kapesné nebo některé už i vlastní kartu...a tak, když je něco, co nechce, tak si prostě zajde do toho KFC nebo si koupí nějakou bagetu apod. A rodiče to podporují. Druhou věcí je i vliv kolektivu a dětské "davové psychózy". Kdy když 5 dětí, které jsou ve třídě oblíbené prohlásí, že "to a to nejí", jak ovce se přidají ostatní, i když by si třeba dali. Ale nechtějí být terčem poznámek a narážek - dětské kolektivy jsou v tomto daleko horší, než dospělí. No a samozřejmě vliv rodiny. Ve spoustě rodin ani dospělí nejí to a tohle (ryby, maso...) a děti to samozřejmě přebírají opět za podpory rodičů.

Tak samozřejmě - většina těchto lidí nevolí rozumem s výhledem na x let. Volí momentální efekt. A protože ANO populisticky na tyhle momentální efekty jelo (5000 každému důchodci, plošné kompenzace za Covidu, zrušení superhrubé mzdy...), tak těmto lidem, kteří obracejí každou korunu občas alespoň něco navíc "káplo". Už neřeší, že to je prostě na dluh (státu)...to se jich nějak netýká. A tak budou vždycky volit toho, kdo jim aspoň někdy nějak přilepšil.

Co se týká oddlužení a systému exekucí...pro většinu lidí v dlouhodobých exekucích není oddlužení řešení. Jak se dostanou do exekuce, utíkají do "šedé" zóny, jelikož to, co by jim mělo zbýt zdaleka nestačí na pokrytí byť minimálních, ale nezbytných výdajů. Oddlužení je po dobu 3 let prakticky to samé. Příčinou je hlavně exekuční "byznis". Do téhle mlýnice se může dostat opravdu každý a nemusí to být jen nutně finanční negramot, který si půjčí od nebankovky na Vánoce a pak to neuplatí. Když to dojde do exekuce, rázem se i k jinak uplatitelné jistině připočtou náklady exekuce, DPH, úroky, penále, odměny za podání žaloby atd. A je to najednou skok třeba o 100% nahoru. Pokud člověk nemá něco, co by mohl rychle zpeněžit, pokud nemá úspory, které by to pokryly apod., dál narůstají úroky, exekutor zablokuje účty, takže se dostanou do prodlení i věci, které člověk platil. Přijde exekuce na mzdu a majetek. Člověku nezbyde vůbec nic. A pokud ani to nestačí na pokrytí, táhne se to dál a je to nekonečná smyčka. Na jedné straně srážky ze mzdy, na straně druhé narůstají úroky, penále a poplatky. Tohle by stačilo "zcivilizovat".

Ty dvě doby nejdou dost dobře porovnávat. I přes to mají mnoho společného. Akorát se "přeskupily" skupiny, pro které je ta která doba "výhodná". A samozřejmě, že ta skupina, pro kterou byla výhodnější doba před rokem 89 bude hájit tuto dobu a naopak.

V obou dobách ale platilo a platí, že lépe se má ten, kdo má známé, kontakty atd. Za socialismu ti, co neměli, sice nějak žili, ale ta kvalita nebyla nic moc. Pokud člověk ale "držel hu*u a krok", potažmo byl ještě k tomu soudruh a v rámci svého postavení byl schopen nabídnout v případě potřeby nějaké zvýhodnění....k tomu ještě měl známého, který má známého (třeba lékaře, řezníka, zelináře, řemeslníka, někoho, kdo se dostane k bonům) a ti zas občas potřebují jeho protislužbu, měl se náramně. Byt dokázal sehnat, dům dokázal postavit, televizi, či rovnou auto v Tuzexu koupit, nadstandardní péči v nemocnici zařídit, na dovolenou na západ vyjet....

A dnes je to v podstatě o tom samém. Pokud se člověk rozhodne třeba podnikat, funguje to na kontaktech. Pokud zná příslušné lidi na příslušných místech, dostane se k zakázkám, ke kterým by se jinak nedostal. Samozřejmě za příslušnou protislužbu či nějaké to procento.

V podstatě tedy stejný princip. Jediný rozdíl je v tom, že za socialismu tohle fungovalo opravdu ve velkém s takovým "tichým" souhlasem režimu, který dobře věděl, že jeho největším nepřítelem by byla nespokojenost lidí. I proto šel cestou kompenzace toho, co chybělo, přivřením očí a eliminací stresu ze strachu o práci, o bydlení apod.

Dnes se tvoří spíše uzavřené skupinky těhle "lepších" a zbytek je fuk..

Z článku je patrné, že autor bude pravděpodobně z generace narozené po roce 89. Osobně patřím ke generaci tzv. Husákových dětí. Tzn., že dobu před rokem 89 jsem zažil, i když v 89 mi bylo nějakých 16 let. Bylo to ale dost na to, abych si tu dobu pamatoval.

Rozdíl mezi tím, kdo "zažil" a kdo "nezažil" je v informacích. Před tím rokem 89 v téhle republice bylo typuji takových 95% lidí, kteří žili celkem v klidu a dobře. A to proto, že prostě nevěděli. K informacím se tito lidé dostávali pouze z oficiálních zdrojů, které měl tehdejší režim samozřejmě pod kontrolou. Nebyl důvod o nich pochybovat, jelikož nebylo srovnání. Stejně jako dnes existovala pravidla v podobě zákonů. Ať byly jaké byly, byly to zákony a lidé je dodržovali. I když si o nich mysleli třeba své - úplně stejně, jako dnes. Takže lidé prostě žili, jak uměli. A pokud nechávali oni na pokoji režim, režim nechal na pokoji je.

Po 89 ta tabu, která režim nepouštěl do éteru padla. Rovněž byly společnosti otevřeny oči na události jako únor 48, srpen 69. Bylo po pravdě odhaleno, co a jak se dělo při procesech v 50.tých letech. Byla dána skutečná čísla, jak na tom bylo naše hospodářství atd.atd. Tyhle informace prostě před 89 buď nebyly, nebo měly svoji oficiální verzi (viz. "bratrská pomoc spřátelených států" nebo "poučení z krizového vývoje po roce 1968" nebo "únorové vítězství pracujícího lidu").

A proto generace narozené po 89 vnímají tuto dobu, jako dobu temna a pekla a diví se, jak to, že to lidi dopustili. A jak to, že se nepostavili všichni proti režimu?

Pro těch 95% to byl ale naprosto normální život...

Autor článku zjevně nikdy nepodnikal a zjevně neví, jak to s daněmi funguje. Zmiňuje, že ten hostinský, který nebere karty šidí mimo jiné na DPH. Ono to v tomhle byznysu ale dost dobře nejde. Povinnost být plátcem DPH je až od ročního obratu 2 mil. Kč. Dovedete si představit, že taková hospoda v "Horní Dolní", kam večer přijde na pivo pět starousedlíků a o víkendu třeba 20 chalupářů by dosáhla obratu 2 mil? Tudíž většina takových hospod plátcem není. Tudíž nakoupí pivo za 35 s DPH a prodá za 40. A i když by byly plátcem, tak to pivo nakoupí za stejných 35 a pak prodají za 40. S tím rozdílem, že následně v přiznání si uplatní odpočet DPH na vstupu z těch 35ti a přiznají DPH na výstupu. Odvedou pak rozdíl. Kdyby ten rozdíl byl záporný, vznikl by nárok na tzv. "vratku" a FU by ten rozdíl vrátil. Háček je v tom, že pokud by každý měsíc měl hospodský vratku DPH, znamenalo by to, že nakoupil víc piva, než prodal. A to by pro finanční úřad byl červený hadr...A kdo by si tohle troufl??Něco jiného je daň z příjmů. Koupím za 35, prodám za 40. 5 korun je zisk a z toho odvedu 15 nebo 19% - podle toho, jestli jsem fyzická osoba nebo sro. U FO ještě v přiznání z toho zisku odečtu nezdanitelné částky a platím těch 15% jen z toho, co je přes. Při tržbách takové vesnické hospody vyjde daň z příjmu u FO z 80% nulová. U sro pak v řádu několika tisíc za rok.

Druhá věc - čím dále od města, tím i menší zvyk platit kartou. Takže 500Kč měsíčně za terminál je zbytečný a při tržbách těchto zařízení i podstatný náklad.

Samozřejmě o něčem jiném je nebrat kartu v horské restauraci nebo v centru Prahy.

Napsáno zcela přesně! Je to z pohledu chlapa nepochopitelné, ale tato cílová skupina žen naprosto přesně takhle funguje.

Pokud žena zůstane sama mezi 40-50, tak si připadá už tak zkušená a tak "prozíravá", že když hledá muže, má naprosto přesnou představu, co ten dotyčný musí a nesmí. A ta "naprosto přesná" představa pak sestává z tolika dílčích kritérií a požadavků, které dohromady jdou kolikrát proti sobě a v jednom celku jsou prakticky nesplnitelné. Pak to dopadá dvěma způsoby. Buď dotyčná z něčeho sleví či požadavek upraví a najde. Nebo není ochotná a v tom případě na mužské pokolení zanevře a zůstává sama. A právě tyhle ženy jsou nejsnažším cílem. Konverzací zkušený podvodník si nejprve nenápadně oťuká právě tyhle kriteria, která jsou stežejní pro konkrétní dámu...no a pak ze sebe "vyrobí" jedince, který je tou jehlou v kupce sena a přesně zapadá do představ a preferencí. A pokud tohle zaklapne, v ženském mozku, dojde i bez osobního kontaktu k vyloučení endorfinů, které jsou schopné vypnout racionální úsudek a myšlení. No a pak už je pro takového podvodníka velice jednoduché manipulovat s toužící dotyčnou, která se opájí představou, že zrovna ONA je ta, na kterou se usmálo to štěstí a už se vidí (třeba s tím Bradem Pittem) na jachtě v Karibiku a červených kobercích....

Je to stejné, jako to, že každý ví, že pravděpodobnost jackpotu ve Sportce je naprosto mizivá. I s tímto vědomím mu to ale nedá a stejně vsadí...co kdyby náhodou?? Stejně ta žena pošle peníze. Sama tomu někde v hloubi duše nevěří...ale dokud si není 100% jistá, že jde o podvod, pořád si říká "co kdyby"

Článek je dle mého názoru celkem výstižný a pravdivý.

Sám jsem si za život prošel vcelku pestrým vývojem v tomto směru a tudíž si myslím, že jsem celkem kompetentní k napsání několika postřehů.

Do svých cca 26 let jsem žil v okresním městě s cca 30tis. obyvateli. Vystudoval jsem vysokou a tak jsem hledal uplatnění ve svém oboru. Nastoupil jsem tedy do kanceláře ve "svém" městě. Pak se naskytla příležitost přestěhovat se "do vlastního", ale ve vesničce, kde "lišky dávají dobrou noc". I přes to, že do bývalého bydliště jsem to měl 50km, práci jsem si podržel i za cenu každodenního dojíždění autem. Časem jsem začal samostatně podnikat. I když to bylo těžké, jelikož kvůli každému papíru nebo schůzce jsem musel jezdit nejméně 20km do nejbližšího většího města, dal jsem to. Časem přišla ale potřeba se dál rozvinout. Zřídil jsem si tedy kancelář v krajském městě 60km vzdáleném. Tam jsem 2 dny přespal a pak domů + víkendy. Fungovalo cca 8 let, než mi i krajské město začalo být "profesně malé". Přemístil jsem tedy svoje aktivity do Prahy, která je vzdálená cca 130km od bydliště. V Praze jsem si pronajal 1kk, kde v týdnu přespávám a do té "malé vísky" se vracím na víkendy, kdy se tam vrací i děti z kolejí a internátu. Druhá polovička pracuje v okresním městě, ve kterém jsem začínal a denně dojíždí. Všichni jsme spokojení a nic nám nechybí. Je to akorát o nastavení a vůli..."když se chce...". Jenomže většina nechce. Nejraději by práci 5min pěšky, ale bez stěhování za ní. A pak jen brečí, jak jsou chudáci. Neudělají ale nic proto, aby nebyli...

Tyhle diskuse mě baví. Celá desetiletí tady máme "průběžný" důchodový systém. Tzn. z jedné strany přitékají peníze od produktivních občanů a zaměstnavatelů a druhou stranou tečou k důchodcům. Aby tento systém fungoval, musí být neustále podstatně víc těch co do něj přispívají, než těch, co z něj čerpají. Při postupné změně toho poměru (snižování počtu těch co odvádějí a zvyšování počtu čerpajících) jsou v zásadě dvě možnosti, jak systém udržet. Buď zmrazit či dokonce snižovat důchody nebo naopak zvyšovat odvody. Jelikož o tomto mají pravomoc rozhodovat politici, nedělá se nic. Protože politikům jde především o voliče pro příští volby...dál je to nezajímá (ať říká kdo chce co chce...). A je jim jasné, že když sáhnou na důchody, přijdou o důchodce. Když zvýší odvody, přijdou o zaměstnance a živnostníky. Ti pak budou volit opozici, která proklamuje, že až bude u moci, důchodcům přidá a odvody sníží (což samozřejmě nejde, ale to voliči nedojde a politik ví, že před volbami může slibovat co chce). Takže se neděje nic a nic se dít nebude...ono to ještě nějakých 10-15 let poběží a pak to havaruje. Důchody se smrsknou na půlku, odvody se z roku na rok zvýší 2x a ten, kdo bude zrovna "u vesla" bude řvát, jak za to mohou ti, kteří byli u toho vesla před ním. A v podstatě se zas nic nestane. Je to prostě taková "Česká kotlina", kdy důchodová reforma, o které se mluví už několik dekád je pouze nástrojem boje o voliče, ale pouze neustále jen v rovině teorií.

Spíš než pojednání o "době kempové" ten článek vyzní jako nářek chudáka ženy na svůj naprosto pohnutý osud po boku zhýralého asociálního chlapa.....po 35 letech. A ten kemp je jen taková omáčka.

Bohužel jsou ženy, které se s rozchodem/rozvodem nevyrovnají ani po tak dlouhé době. Chlapa už si nenajdou a uzavřou se jen do svého užírání se sama sebou a svým "osudem". Místo aby si života užily, dokud ještě mohly, prožijí ho v neustálých myšlenkách na to, jaký ten jejich byl "haj***l". A v neustálém očekávání "velké staisfakce", kdy se ten jejich třeba po 20 letech objeví přede dveřmi a s hlavou sklopenou bude prosit o odpuštění a plakat, jakou strašlivou udělal chybu a žadonit, aby ho dotyčná vzala zpátky...že lepší na světě není. A přijde veliké odpuštění a ti dva budou žít až do smrti na růžovém obláčku...samozřejmě podle představ a požadavků dotyčné....

Jenomže ouha....ono to nepřichází a ani nikdy nepřijde. Chlap už má dávno jinou rodinu a úplně jiný život. A dotyčná si svoji zášť vůči němu a vůči nakonec všem chlapům odnáší do hrobu.

Osobně jsem měl možnost tohle zažít. Chovala se tak moje máma. Vydrželo jí to 28 let od rozvodu do smrti. A také kolegyně z práce - ta v tom samém "jede" už 6 let. Nechápu to, ale některé ženy takové jsou...a není jich úplně málo. Přitom není důvod.

Bohužel, ty fakta, která jsou zveřejňována o Temu, ať už novináři či konkurencí, jsou založena čistě na "etických" argumentech (ždímání dodavatelů, sbírání dat.....). Pokud by to ale bylo natolik zásadní pro národní bezpečnost, či bezpečnost občanů, weby a aplikace Temu by už dávno byly znepřístupněné. Což jak vidíme všude ve světě je technická otázka, kterou lze na národní úrovni vyřešit za jeden den. Samozřejmě, pokud někdo prodej svého zboží dotuje, likviduje tím konkurenci, která si to dovolit nemůže. A o tom to celé je. Až ji zlikviduje a Temu bude hlavním hráčem světového e-shoppingu, ceny půjdou výrazně nahoru. Stejně, jako v popsaném případě supermarketů. Jenomže bohužel zákazník žije a chce ušetřit "tady a teď". Co bude za 2-3,4,5 let tak nějak neřeší. A proto má Temu takový úspěch. Zářným příkladem je třeba moje tchýně. I když já bych si tu jejich aplikaci nestáhl, ona ji používá už hodně dlouho s tím, že "vždyť já v tom telefonu nic tajnýho nemám, tak mi to může být úplně jedno, hlavně že to, co tady koupím za 600 tam pořídím za 60Kč....a je to stejný".

Mě by zajímalo, jak by v takových podmínkách fungovaly moderní budovy:-) Ještě před nějakými 20 lety, když se projektoval rodinný dům, projektant podle objemu místností stanovil tepelnou ztrátu cca + přihodil 20% rezervu, osadil se 30kW kotel na uhlí a ještě do obýváku 10kW krbová vložka. Když majitel zatopil v krbu, měl v obýváku 35° zima nezima a větral to okny ven.

Dnes, kdy se vytápění počítá naprosto přesně a počítá s vnitřní teplotou 20° (v koupelně 24°) při venkovních -13° (Praha) a ani Watt navíc, by lidé při dlouhodobých -30° za pár dnů uvnitř zmrzli 🙂

Zajímavé. Rokem narození jsem příslušníkem "generace X". Doma mám ale příslušnici "generace mileniálů"....Kupodivu nám to funguje už celkem slušných 14 let. Přitom by ale mělo dle těchto článků docházet k celkem slušným mezigeneračním třenicím. A nedochází. Máme přitom "tradiční" rodinné uspořádání, kdy mým úkolem je především zajišťovat rodině to finanční zázemí, starat se o "papíry" (smlouvy, pojistky, přiznání....), starat se o technické věci (opravy, auto...) apod. Manželka také pracuje, ale jelikož finančně nestojí rodina na jejím příjmu, tak ten má z velké většiny pro svoji potřebu. Protože tedy nemusí trávit v práci tolik času, tak zas zajišťuje takový ten domácí "chod rodiny". Nemáme ale striktně rozdělené práce a povinnosti - já uvařím třeba o víkendu, dítěti se věnujeme společně, večer se postarám o nádobí, po cestě z práce nakoupím atd. No a žije se nám v pohodě a jsme oba spokojení. Ti dva si především musí vyhovět. Jakmile je jeden tlačený do něčeho, v čem se necítí komfortně, je to cesta do pekel. Znám dost párů, kde jsou (zejména ženy) v roli těch "trpitelek", do které se ale samy stylizují a bojí se s tím cokoli udělat...."až budou děti větší", "sama bych finančně nepřežila", "neměla bych kde bydlet". Prostě nemají odvahu to řešit a raději budou vnitřně nešťastné do té doby, kdy už to řešit bude daleko větší problém.

Autor je nejspíše družstevník, který má v družstvu chronické neplatiče. On to totiž má tendenci vidět každý jen ze svého pohledu a pouze v případě, že se ho to nějakým způsobem dotýká. Rovněž tak i ten stát - pro stát je výhodnější, když dluhy odpustí. Většina dluhů je vůči soukromým subjektům - bankám, nebankovkám, bytovým družstvům, dopravním podnikům...A jejich ztráty stát nebolí. Co ho bolí je, že dlužníci, kteří setrvávají v exekucích většinou setrvávají i v šedé zóně ekonomiky. A stát přichází o miliardy na odvodech.

Ono by pro vyvážení ale stačilo jít na to jinak. Stát, jako zákonodárce by se měl snažit především výrazně zregulovat "trh" s dluhy. To je ten hlavní problém. Mezi dlužníky je spousta těch, kteří by svoji pohledávku rádi spláceli. Ti, co programově nechtějí nebudou splácet za žádných podmínek. Těch je ale menšina. Pokud je přípustné, aby různými poplatky a úroky pohledávka naboptnala v krátkém čase 3x, 4x i vícekrát, je to pro hodně věřitelů naprosto mimo jejich možnosti to zaplatit. A v pudu sebezáchovy (i věřitelé mají děti, potřebují bydlet a jíst) se uchylují mimo systém. Jelikož při současné úpravě jsou prostředky, které jsou "nezabavitelné" nestačí ani na základní potřeby, natož na alespoň trochu důstojný život. A zároveň je úprava taková, že případná exekuce má dopad nejen na samotného dlužníka, ale i na jeho děti, manželku/manžela apod. Což jsou lidé, kteří se "provinili" pouze tím, že žijí s dlužníkem pod jednou střechou.

článek ve mě vzbudil trochu nostalgie. Tu dobu jsem zažil sice krátce, ale přes to si ji pamatuji. Co se týká popisovaných neřestí a nepravostí, které se tenkrát děly - je to v zásadě pravda. Ale stejně tehdy, jako dnes existovali "rovní a rovnější". Jelikož byla doba, jaká byla - všichni měli ten základ v podstatě stejný a stejné možnosti - běžní občané si "přilepšovali" v malém v systému s nepsanými pravidly. Jelikož "všechno bylo všech", ve finále, kdo si z toho společného přilepšil, měl se o něco lépe a nikomu to ve své podstatě nechybělo. A kdo si nepřilepšoval, byl nakonec za blázna a začal. No a pak byla sorta těch "rovnějších", kteří měli možnost přilepšit si daleko více, ale chtělo to mít ty správné známosti na správných místech a být v pozici, aby mě na oplátku někdy potřeboval zas někdo jiný. Dnes je to ale úplně to samé. Ti "malí" si v malém přilepšují také...v práci si sem tam něco vytisknou, okopírují...Zdaleka ovšem ne tolik, jelikož již není všechno všech a hrozí daleko tvrdší následky. Ti "velcí" ale fungují ještě daleko ve větším, než to bylo obvyklé tehdy. Pokud člověk podniká v některých oborech, aby se dostal od paběrkování ke skutečně zajímavým a lukrativním zakázkám, nestačí jen "být dobrý". Musí především znát ty správné lidi na správných místech a být připraven těmto lidem zas na oplátku poskytnout protislužbu či nějaké to "přilepšení". Stále je to ale především o kontaktech, kdy tyto jsou udržovány na bázi různých "zájmových skupinek", do kterých/mezi které je hodně těžké se dostat. To zas člověk musí mít doporučení, od nějakého již člena.

Denně jezdím po Praze. Každý den se přesvědčuji o tom, že koloběžkářům, cyklistům a skútrařům v některých případech chybí úplně nebo zčásti pud sebezáchovy. Nebo přinejmenším trocha předvídavosti toho, kam se vejdu a kam už ne, jestli mě řidič auta může vidět či nikoli..... Kličkují mezi auty zleva, zprava, podjíždějí zprava na křižovatce auta odbočující doprava...a jedou rovně...Jednosměrka v protisměru, červená, přechod, chodník, balancování na tramvajových výhybkách. Prostě JEDU...

V centru jsou to hlavně turisti. Všude po Praze pak různí Wolti a podobní....

Přitom věřím, že většina jsou i řidiči aut a předpisy znají. Jak ale vlezou na koloběžku či kolo, mají pocit, že předpisy pro ně přestávají platit a končí to takhle. Holt na kole, ani na koloběžce auto nepřetlačíš. Natož tramvaj...