Myslím, že Fico Putinovi řekne, ať odejde z Ukrajiny, omluví se a zaplatí škody. A navrhne mu, že když to udělá, dojedná v EU, abychom mohli dál kupovat ruský plyn. Všichni budou spokojení. Rusko bude mít tržby za plyn, Ukrajina za tranzit a my v Evropě levný plyn. Geniální myšlenky nemusí být složité.

Když Martin Bursík jako předseda Strany Zelených před patnácti lety prosadil, že různí aktivisté budou mít výrazně větší práva ve stavebním řízení, dělal to

(a) z čirého přesvědčení, že to povede k lepším investičním záměrům;

(b) protože ho k tomu aktivisté, kterým, byla Strana Zelených blízká, zlobbovali;

(c) přišlo mu to, jako dobrý nápad a nedomyslel důsledky.

Možná to bylo ještě jinak. Někdo z dnešních politiků by měl téma znovu zvednout nějak rebalancovat síly. Je evidentní, že aktivisté se naučili profesionálně napadat nejrůznější rozhodnutí, ale často zcela schází rozumný důvod, proč to dělají.

Například v Ústí nad Labem je práce a cena pronájmu bytu 1+kk pohybuje mezi sedmi až devíti tisíci za měsíc. K tomu budou služby a elektřina možná tak kolem 3.000,-- Kč. Že by ten, kdo pracuje nemohl dát deset tisíc měsíčně za bydlení je možné, ale málo pravděpodobné. Důvody potíží naprosté většiny lidí v problémech jsou jiné, než že jim nevychází vztah mezi výdělkem a cenou bydlení. Dělat z málo pravděpodobné situace katastrofu je manipulace. Z deseti možných důvodů se vytáhne jeden málo pravděpodobný a udělá se z něj téma do titulku.

Předsedkyně pravicové strany chce, aby stát něco dělal s cenami bytů a nájmů. Proč ne rovnou třeba s cenami másla a jindy benzínu nebo něčeho jiného? To je bohužel socialismus v pravicovém rouchu. A chce vyhrát volby a zároveň se diví, že vláda není populární. Pravicoví voliči jsou zklamaní a levicovým voličům stejně není schopná slíbit to, co jim slibuje Babiš.

A není na tom zjištění, že se rodí méně dětí i něco pozitivního? Ano, ta otázka je trochu provokace, ale musíme to hned hodnotit jako problém a hledat cesty jak to vyřešit? Méně dětí může v řádu dlouhých desítek let také přispět k tomu, že bude na zeměkouli více místa, jako tu bylo třeba před sto lety. Kde je psáno, že zhruba deset miliard lidí, kam světová populace směřuje v roce 2100, je to správné číslo? Třeba "jen" osmi miliardám bude na světě líp. Do toho, jak ovlivňovat rozhodování svobodných lidí o rodině by se neměl stát angažovat víc, než se angažuje teď.

Pokud většinově vyhraje názor, že už nelze občany dále zatížit, aby se starali sami a má to dělat stát, tak je bude třeba zatížit vyššími daněmi. Takto jednoduché to je.

Bylo by zajímavé vědět, jak se plány z průzkumu naplňují ve skutečnosti. Lidé v roce 2020 nějak odpovídali na otázku, zdá plánují děti do třech let. Letos by mělo být poměrně jednoduché udělat srovnání se skutečností. To by pomohlo posoudit, jak relevantní ten průzkum vlastně je.

Autor článek doprovází grafy, které o tématu článku mnoho neříkají.

Rodiče dnešní generace Z (dnešní baby boomers) zakládali rodiny a řešili své bydlení v těch vzývaných devadesátých letech., Bylo jim tehdy mezi dvaceti a třiceti. Neměli prakticky vůbec žádnou rodinnou podporu, jejich rodiče obvykle majetek neměli (kde by ho asi taky za pár let získali pokud rodina nerestituovala nějaký majetek) a pokud se naskytla možnost koupit si byt , ve kterém rodina bydlela (ano, to bylo výhodné), tak si ho koupili právě ti rodiče (dnešní prarodiče generace Z).

Hypotéky prakticky neexistovaly a úvěr ze stavebního spoření měl úrok mezi 8 až 12 procenty. Průměrný plat byl v roce 1997 kolem 11.000 Kč. Byt 3+1 na sídlišti v krajském městě, nad jehož kvalitou dnešní mladí spíš ohrnují nos, stál kolem miliónu. Rozumný dům nešlo postavit pod tři milióny. Každý věděl, že pár (ne často singles jako dnes), který chce bydlet ve vlastním, musí výrazně nadprůměrně vydělávat, moc nerozhazovat a pár let pracovat, aby něco ušetřil.

Uplynulo třicet let a spousta z nás jakoby zapomněla ten svůj vlastní příběh a stýská si, jak to mají dnešní mladí těžké. Je to podobné. Ten pár, který nadprůměrně vydělává, což je v dnešní době řekněme mezi sedmdesáti a osmdesáti tisíci hrubého měsíčně pro živitele rodiny po pěti letech v práci, by měl za pár let něco našetřit, hypotéku dostane a bydlení si pořídí.

To, co se hlavně změnilo totiž není objektivní situace, ale subjektivní nároky a očekávání.

Ano, v roce řekněme 1992 mohl někdo privatizovat státní/městský byt třeba za 100.000,-- Kč. Ale v té době byl průměrný plat kolem 5.000,-- a byt byl obvykle ve stavu, který by se dnes inzeroval jako "vyžadující rekonstrukci". Takže bylo to výhodné, ale ne skoro zadarmo, jak by se mohlo zdát.

Osmdesát procent Čechů a osmdesát pět procent Bulharů bydlí ve vlastním. Takže pro naprostou většinu obyvatel obou zemí je index jen velmi málo relevantní.

Cokoli, co je patentováno, je dle patentového práva chráněno od data podání přihlášky, nikoli od data udělení patentu, jak to z článku vyplývá. Takže právně se autoři nemají čeho bát. V reálu se asi bojí toho, že jejich patent někdo obejde nebo ho bude porušovat.

Při pohledu do tabulky bazických indexů (zdroj ČSÚ) se nabízí i prozaičtější, na aritmetice založené vysvětlení. Nejvyšší bazický index (tedy nejvyšší úroveň cen) za celý rok 2023 (což je srovnávací základna) byl v srpnu 2023, konkrétně 149,1. Následující měsíce až do konce roku 2023 již cenová hladina klesala. V prosinci 2023 byl bazický index 147,8. Protože meziroční inflace se měří jako podíl bazického indexu například srpna 2024 proti srpnu 2023, tak je jasné, že i za situace, kdy by se ceny mezi srpnem 2024 a prosincem 2024 vůbec nezměnily, tak obvyklým způsobem prezentovaná meziroční inflace mezi srpnem a prosincem stoupne o 1,3%. Vypadá to neintuitivně, je to možná složitější na pochopení a trochu nudné, ale je to tak.

Většina byznysů pochopila, že to nemusí být tak, že jedna osoba odpovídá za všechno, co se děje v jednom fyzickém areálu. Jen stát to zatím nepochopil a trvá na této místy až archaické logice. Až absurdním příkladem například bylo, když ředitel Národního muzea, odpovídal za jeho léta trvající rekonstrukci za miliardy korun. Přitom by určitě raději přemýšlel nad tím, jak muzeum provozovat, na což má vzdělání a kvalifikaci.

Politici rozhodli o zákonu, že soudci jsou ústavní činitelé. A úpravy jejich platů svázali s úpravou platů svých. Můžou stejně tak dobře rozhodnout o změně zákona, který tuto vazbu zruší a celý ten opakující se tyátr okolo platů ústavních činitelů se bude týkat jen politiků.

Tak jeden měl 1.400 ha a při tržbách 91 milionů korun ztrátu 1 milión korun a druhý na 750 ha vykázal čistý zisk necelých 13 milionů korun při tržbách ve výši téměř 50 milionů korun. Vyšší dotace jsou na prvních 150 ha. Ten první si stěžuje na zemědělskou politiku a druhý ne. Snad každý si musí položit otázku, kde problém vlastně je. V zemědělské politice nebo v těch konkrétních podnikatelích?

Argumentace platovým výměrem je manipulativní a nedůstojná předsedkyně asociace gymnázií. Zcela jistě neexistuje na žádném gymnáziu učitel, který by za celý rok pobíral pouze plat dle platového výměru. Na školách se vyplácí odměny v řádu desítek procent k základnímu platu dle platového výměru. A paní ředitelka to moc dobře ví, protože o těch odměnách rozhoduje. Diskusi na úrovni použitím nefér argumentů neprospěje.

Realizace jakéhokoli plánu, a obsahuje to i Draghiho dokument, vyžaduje výrazné zrychlení rozhodování v EU. Dnes se často rozhoduje pomalu a za cenu velkých politických kompromisů, které mají vyhovět tu tomu tu onomu. To je a bude ten hlavní oříšek. Je to totiž volba mezi dvěma zly. Zlo číslo jedna je přednostně chránit národní zájmy (a každý stát má trochu jiné) a společně dál spět ke stagnaci a zlo číslo dva je spět k dalšímu omezení národní suverenity s vidinou lepší budoucí Evropy. Voliči a politici se rozdělí zhruba padesát na padesát.

Kdo věří tomu, že stát, kraje a obce stihnou smysluplně utratit za převážně stavební práce (protože škody jsou zejména na stavbách) 30 miliard během října, listopadu a půlky prosince? Já ne. Stát vypíše dotace, peníze v potu tváře rozešle a utratí se tak maximálně třetina. Většina pak až příští rok. Ale rozpočtově je to letos 30 a příští rok 10. Politické přemýšlení nemá se selským rozumem moc společného.

Výměna názorů mezi spíše optimistou panem Dědkem a autory původního komentáře, kteří jsou spíš realisté. Džin ve formě eurodluhu je z lahve a splácet se bude muset. Optimista věří, že proti zvýšení odvodů do rozpočtu EU na splátku dluhů velká oponentura nebude, protože od začátku přeci všichni vědí, že to je správná věc. Realisté říkají, že to možná dopadne proto, že příslušné politické reprezentaci nezbyde než to potvrdit s odkazem, že to už odsouhlasili jejich předchůdci a společně se všichni dohodnou, že to budou splácet novým dluhem. Tím se dluh celé EU stane věčným. Což je právě ta salámová metoda.