No, Skotsko, Slovinsko, Irsko, Gruzie a Island ze třetího koše a Bulharsko, Arménie a Kosovo ze čtvrtého hrají v březnu baráž, takže budou s vysokou pravděpodobností zařazeny do čtyřčlenných skupin, nám tedy asi hrozit nebudou.

A teď si představte tu variantu (pravda, ne příliš pravděpodobnou, ale ani úplně vyloučenou), že minimálně 10 vítězů skupin Ligy národů obsadí v kvalifikaci první nebo druhé místo. Pak se do baráže dostane San Marino!

Při výčtu našich účastí v barážích jste poněkud zapomněl na kvalifikaci o Katar 2022. Tam právě naši dostali jako vítěz skupiny Ligy národů ještě tu druhou šanci v baráži, ale vypadli hned v prvním kole ve Švédsku.

Tak dva góly za dvě sekundy se podařily letos v lednu naší „dvacítce“ v zápase o bronz s Finskem. Ještě si to dobře pamatujeme. Čtyři góly vměstnali do pouhých 50 sekund, z toho při power-play Finů – čas 58:52 - 7:5 a 58:54 - 8:5.

Není náhodou ten zakopaný pes v tom odstavci „Sparta si to vyhodnotila tak, že na kvalitu, kterou chtějí, tady nedosáhnou. Typologie českých hráčů se liší od toho, co Sparta chce, a proto sahá do zahraničí. Ale i Slavia si pomáhá severskou cestou. Sparta chce kvalitu a v českém prostředí ji nenachází“? Tu kvalitu v českém prostředí by Sparta (ale i ostatní kluby) neměla hledat, ale vytvářet jí! Copak nemají žákovské, dorostenecké, juniorské oddíly? Tam by se ta kvalita měla tvořit. Není žádný důvod, abychom měli méně talentované kluky, než jiné země. Kolik vlastních odchovanců mají naše týmy na pohárových soupiskách? A pokud tam nějací jsou, jsou mezi nimi tahouni, kteří dokáží rozhodovat zápas nebo jsou to prakticky „jen“, řečeno cyklistickým žargonem, nosiči vody pro ty zahraniční hráče? Nebo kolik jejich odchovanců je hvězdou v některé z nejlepších soutěží? Kde pak má reprezentace brát?

Někdy mohou nastat zajímavá spojení příjmení s profesí dotyčného. Jistě si mnozí pamatujeme ministra zdravotnictví jménem Rubáš nebo ministra životního prostředí Dejmala. Vybavuji si i starší televizní reportáž z nějaké mateřské školky, jejíž ředitelka se jmenoval Herodesová.

Vzpomínáte na OH 2008 a zlato hned první den, jak to dodalo klid, nakonec to ale byla co do celkového počtu medailí pro naše nejchudší olympiáda (a to ještě hned druhý den získal druhé zlato Kostelecký). A je zajímavé, že další medailově „chudší“ OH byly v Sidney a Aténách a i zde naši získali medaile hned první den (bronzy Řehula resp. Kůrková). Naopak třeba v Londýně se na první medaili čekalo do pátého a v Atlantě až do sedmého dne a nakonec to byly pro naše medailově úspěšné OH. Což samozřejmě neznamená, že to bude i letošní případ, nakonec to třeba bude skutečně bída, ale známe to pořekadlo o zajících a honu, že?

V roce 1984 se olympijské hry konaly v Los Angeles, nikoli v Lake Placid, tam proběhla zimní olympiáda v roce 1980.

Mám pocit, že autorka viděla jeden z dílů pořadu Smoljaka a Svěráka „Veselé historky z natáčení“ a nedošlo jí, že jde o zcela vymyšlené příběhy pro pobavení.

Jen poznámka. Remíza nám k postupu nestačila. Podle tehdy nově zavedeného pravidla (k jehož uplatnění v praxi ovšem dosud nikdy nedošlo) by se v případě remízy kopaly penalty, jelikož šlo o závěrečný zápas ve skupině a my i Turci jsme měli stejně bodů i naprosto stejné skóre.

Předpokládám, že toto není první MS, které sledujete, pak byste ale měl vědět, že ze zápasů ve skupině se nedají dělat nějaké extra závěry pro celkový výsledek. Skupinová fáze je vlastně „jen“ kvalifikací, kterou je sice třeba zvládnout, ale to hlavní pak nastane v play-off, kdy se všechno dosavadní maže. A tam je to už i hodně „o hlavě“. Zrovna Švýcaři, mají silný, člověk by řekl, i velmi zkušený tým, přesto už čtyřikrát za sebou vypadli ve čtvrtfinále. A to loni i předloni základní skupinu vyhráli, rok předtím v ní byli druzí. Co se týče Slováků, myslíte si, že by nás převálcovali, neboť jejich mentalita je úplně jinde, jenže právě zápasy s našimi většinou mentálně nezvládají. Takže uvidíme. Fanděme a pamatujme, že zajíci se sčítají až po honu.

Myslím, že tento článek spadá mezi ty, kdy se na základě toho, že už víme, jak to dopadlo, dělají závěry o dokonalém záměrném jednání některých aktérů, v tomto případě prezidenta Beneše. Ovšem, pokud by to byla pravda, tak by Beneš byl hazardérem světového formátu. To, že Hitler stejně rozpoutá válku bylo celkem pravděpodobné, ale mít neochvějnou jistotu, že jí prohraje? To v té době těžko mohl někdo vědět.

Vy to píšete, jako by Třinec ty Pardubice převálcoval, ale tak to nebylo. Vůbec nezpochybňuji titul Třince, mají mojí velkou úctu a obdiv, jak za to letošní Play-off, tak i za těch pět titulů v řadě, ale finále bylo úžasným vyrovnaným soubojem, kdy do toho oba týmy daly naprosto všechno a rozhodl ho nakonec jeden gól. Stačilo, aby se v nějaké situaci puk trochu jinak odrazil nebo letěl o pár cm jinam a při stejném nasazení obou, při stejném obrazu hry, mohl být výsledek opačný. Myslím, že se sem plně hodí pořekadlo „sláva vítězům, čest poraženým“.

Máte tam několik nepřesností. Američané MS nebojkotovali, ale posílali převážně slabé výběry, takže počátkem sedmdesátek většinou hráli B skupinu, což byl i případ roku 1972. SSSR získal v řadě devět zlatých ne deset (1963–1971 - patřily sem i výhry na ZOH 1964 a 1968 – olympijský turnaj byl právě až do r. 1968 zároveň i mistrovstvím světa). V tom rozhodujícím zápase naši vedli 2:0 později 3:1, stav 2:2 nenastal.

Ve Finsku ještě nemají možnost trenérské výzvy? Nebo se tam nemůže týkat ofsajdu, byť předchází gólu? Nevíte, jak to je?

Pokud to bylo opravdu úterý, musel to být rok 1991.

No, jestli si to opravdu chtěla osobně vyřídit s Janem Žižkou, tak to s jejími nadpřirozenými schopnostmi nebylo tak slavné, když netušila, že Žižka je už pěkných pár let po smrti.

Můžete mi, pane autore, dát nějaké odkazy na tvrzení, že jsme Kanadu rozdrtili, či že jsme ji přehráli? Přijde mi to, že jste si něco vymyslel a teď s tím ostře polemizujete. Ano, je vyjadřována radost nad výhrou, ocenění našich, jak bojovali a rvali se o ni, ale skoro všude i přiznání, že ta výhra byla šťastná.

Neškodilo by si článek po sobě ještě přečíst. Píšete, že francouzský celek sice neproměnil ani jedno trestné střílení, ani následnou dlouhou přesilovku, přesto si na favorizovaný Ilves vyšlápl a deklasoval ho 6:1, ale přeci tím, kdo fauloval, byl hráč Rouenu, takže ta trestná střílení a dlouhou přesilovku měl zjevně k dispozici Ilves.

Vážený autore, jestli si opravdu myslíte, že ten zápas měl všechno, pak těžko můžete být opravdu fotbalový fanoušek. Zápasu totiž chyběla sice možná jenom jedna, ale právě ta nejpodstatnější věc, totiž fotbal. K spočtení opravdu fotbalových akcí by mi nejspíš postačily prsty na jedné ruce a asi nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že bych je ani nepotřeboval všechny.