Stáří není pro sraby, to je jedna věc.
Dítě si nevybralo, zda přijde na svět, bylo to rozhodnutí rodičů, to je věc druhá.
Když už jsem ho do tohoto světa uvrhla, je mou povinností nějakým způsobem zajistit, aby v něm bylo schopno fungovat, a poskytnout mu k tomu zázemí.
Neberu to tak, že mi něco dluží. Další dění už bude záležet na jeho výchově a našem vzájemném vztahu. Když se bude chtít starat, budu ráda, že jsem vychovala dobrého člověka, ale stejně bych to po něm nechtěla. Jedna věc je totiž chtít, a druhá moct, aniž by u toho člověk zničil sám sebe, nebo se na mnoho let vyřadil z normálního fungování.
Mládí též není pro sraby...
Popravdě - také doufám, že zůstanu co nejdéle jak fyzicky tak finančně soběstačná, pokud možno až do smrti která je snad ještě dost daleko. Ale člověk neví. A tak jsem ráda, že vím, že by mě dcera, zeť a ani vnuci nenechali ve štychu, kdyby to bylo zapotřebí. A stejně tak já je, pokud to jde. Jsme zvyklí si pomáhat když je třeba. Bez pocitu dluhu, nebo povinnosti. Prostě to tak máme, že víme že se jeden na druhého můžeme spolehnout, když je to třeba.
Až opravdu půjde "do tuhého", aby jste nebyli zklamaní- jinak vše jen dobré...
99
Sledujících
0
Sleduje
99
Sledujících
0
Sleduje
Tento komentář byl smazán uživatelem.
0
Sledujících
1
Sleduje
0
Sledujících
1
Sleduje
Klid?- ale to přece ženský nechcou!