Dobrý den,
u nás v Mírové pod Kozákovem, v Bělé, je penzion pro seniory kousek od základní školy a nikomu to nevadí...
Naopak, děti chodí seniory potěšit různými akcemi a také se při tom učí, že i ony budou jednou staré a budou možná potřebovat pomoci. Takto se učí i úctě ke starým lidem... Co je na tom nevhodného?
Agresivita , ale i snížená odolnost vůči šikaně, mívají podobnou příčinu... Bývají to neuspokojené emocionální (bazální) potřeby od raného dětství v rodině, dokonce už z doby příchodu do života (emoce obou rodičů krátce před početím dítěte, tzv. genomický imprinting), stresy matky v těhotenství, traumatický porod, nepřítomnost matky hned po narození u dítěte, a pod., to ovlivňuje člověka po celý život..
Je potřeba se podívat na příčiny a ty řešit. Vysvětluji to ve své knize.
Poslední vědecké výzkumy v oblasti kvantové a buněčné biologie a epigenetika prokazují, že psychický a tedy i emocionální vývoj jedince ovlivňují už na buněčné úrovni emoce obou rodičů krátce před početím dítěte, způsob početí dítěte, psychická pohoda matky v těhotenství, průběh porodu a samozřejmě různé vlivy prostředí a prožitky dítěte po narození dítěte...Do poslední příčiny patří nejen vliv rodinné výchovy, ale i vliv sociálních sítí... Velkou roli hrají také zděděné "emocionální průšvihy" prožité našimi předky, tzv. transgenerační transfery, minimálně 3 generace zpět...
Podle vědců mozek funguje zřejmě jako kvantový počítač... Pokud nám nějaká situace připomene něco nepříjemného, co máme v buněčné, tedy v podvědomé paměti uloženo, spustí se různé psychické problémy.. My totiž potřebujeme mít uspokojeny základní emocionální potřeby - místa (jsem od začátku s láskou přijímán), bezpečí (necítím se čímkoliv ohrožen), podpory (zájem o dítě od obou rodičů), nasycení (mám to, co potřebuji k životu) a hranic - limitů (vím, co si mohu dovolit a co už ne) - viz. Pesso Boyden systém. Toto uspokojení určuje naši odolnost vůči zátěžovým situacím po celý život...
Terapeutická praxe ukazuje, že je potřeba odstranit tyto podvědomé zátěže, např. u úzkostného dítěte - nejen u dítěte, ale i u jeho rodičů....
Škoda, že se psychiatrie a klinická psychologie zatím nevydala cíleně tímto směrem, metody na to máme.. Jen povídání o problému a léky to vždy a natrvalo nevyřeší.
Přečetla jsem si se zájmem článek i diskuzi a musím zareagovat.. S dětmi s neuro-vývojovými poruchami a s jejich rodiči jsem se setkávala téměř 30 let ve své již ukončené privátní poradenské praxi a bylo to časté téma mých přednášek pro pedagogy i veřejnost.. Měla jsem výhodu, do mé poradny chodili rodiče, kteří chtěli odstranit příčiny problému svého dítěte a byli ochotni něco pro to udělat...
Víte, ty problémy nevznikly u dětí většinou samy od sebe a neodstraníme je jenom tím, že o nich budeme mluvit, že se budeme litovat a že to budeme řešit psychofarmaky.....
Na vznik těchto poruch má vliv částečně dědičnost, ale nejvíc emoce obou rodičů před a při početí dítěte, nepřirozené početí, jakékoliv stresy matky v těhotenství - hlavně v 1. trimestru pro vznik ADHD a autismu ( viz. reflex paralýzy strachem), průběh porodu, nerovnoměrný pohybový vývoj dítěte po narození, citové uspokojení dítěte v rodině, atd. Toto vše už bylo vědecky prokázáno a já se ptám, proč se tyto poznatky téměř nevyužívají v praxi, když metody, které umí většinu problémů odstranit, existují...
Je však potřeba, aby si rodiče připustili, že se většinou, i když nevědomky, na vzniku problémů svých dětí podíleli. A to je někdy hodně těžké... I já jsem to kdysi musela udělat a díky využití neuropsychologických poznatků a metod ADHD, dyslexie a dysortografie u mého dítěte zmizely. Píšu o tom ve své knize (Vidím to jinak) nejen já, stejný pohled má i americký klinický psychiatr Thomas Verny v knize Mysl celého těla.
Mně je osobně divné, že novináře a mnohé poslance nezajímá, že pan premiér zapomněl, že a kde má uložený milión... Babiš svůj majetek a příjmy vždy přiznal a doložil.. Ovšem lidská závist je zlá a toho se zneužívá...
S jeho příslušností v STB to už je trapné... Zeptejte se někoho, kdo pracoval za socialismu v zahraničním obchodu jako Babiš, co byly útvary pro zvláštní úkoly, které patřily pod STB.... Všichni zaměstnanci než vycestovali, museli projít instrukcemi tohoto oddělení a po návratu odpovídat na jejich dotazy - to si STB zaznamenávala...
Samozřejmě neschvaluji " ostré oslovení" pana Lipavského, ale asi by mě taky rozčílilo, kdyby mě pan Lipavský označil, že jsem bezpečnostním rizikem pro náš stát..
Je dobré nenechat se zmanipulovat a zdravě myslet...
Až začne psychiatrie a psychologie řešit psychosomatické a neuropsychologické příčiny svých pacientů, nebude potřeba tolik léků a mnoho jedinců se z problému dostane...
U mnoha dětí je např. diagnostikována porucha zrakové pozornosti - tedy dnes ADHD. V PPP poruchu zrakového postřehování užívanými testy nezjistí a místo docvičení chybějících nervových spojů pro odlišení zrakové figury od pozadí (viz. metody Dílčí oslabení výkonu či Percepční a motorická cvičení), posílají děti na psychiatrii. To samé platí i např. o sníženém sebeovládání, nutkavém chování a zmatkování - většinou způsobené oslabením seriální funkce ( viz. exekutivní funkce mozku). Je samozřejmě potřeba pravidelná denní několikaminutová práce rodičů s dítětem a to může být v některých případech problém.... To je moje zkušenost z poradenské praxe...
Všichni máme nějakou genetickou zátěž... Probudit ji může prožitý stres a naopak utlumit odstranění "škodlivého záznamu" z buněčné a podvědomé paměti. Tomuto procesu se říká genová exprese a zabývá se tím epigenetika. Darwinovo pojetí genetického determinismu bylo překonáno. Je to vědecky prokázáno!
Takže, hlavně se nestresovat a nemoc si tak nepřivolat...
Domnívala jsem se, že i učitel je veřejný činitel... Policie případ odložila, i když byl čin zjevně vykonán? To je doopravdy zvláštní, dokonce podezřelé! Je za tím zájem někoho?
Pokud byla paní učitelka vnímána jako citlivější (hypersenzitivní) člověk, a i kdyby nebyla, neměla podle mého názoru balení zfetované studentky po vyloučení ze školy, která svým jednáním ohrožovala okolí, realizovat sama!
Šok a posttraumatický syndrom, jak praxe ukazuje, mohou skutečně vyvolat následně zdravotní obtíže... Je třeba použít terapeutické metody, které by ten šok odstranily z podvědomí a také se podívat na příčiny zvýšené citlivosti často až do raného dětství jedince...
Paní učitelce přeji vše nejlepší.
Dítě nebude v dospělosti potřebovat terapie, pokud bude od začátku života, dokonce už od početí, s láskou přijímáno a milováno a pokud nebude matka během těhotenství i později ve stresu. To je už dávno (i nově epigenetikou) vědecky prokázáno.
Jinou roli hraje podnětnost prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Tady mohou sehrát pozitivní roli předškolní zařízení, ovšem pokud dítě cíleně rozvíjejí. A praxe ukazuje, že tak to vždy úplně není. Pokud má dítě problémy, které budou jeho vzdělávání brzdit, mělo by se na jejich odstranění pracovat individuálně. To mohou dělat i podnětní rodiče předškoláků sami třeba podle knihy B. Sindelárové Předcházíme poruchám učení. Pak by nemusely být zbytečné odklady školní docházky a problémy s učením.. Vysvětluji to po 30-leté poradenské praxi v mé knize Vidím to jinak...
Dnes se díky epigenetice a buněčné biologii ví poměrně dost o tom, jak funguje buněčná paměť, jak ovlivňují vývoj jedince raná traumata prožitá především při příchodu do života a samozřejmě i pozdější traumatické prožitky. Na emocionální vývoj mají dokonce vliv i stresy budoucích rodičů už v době krátce před početím dítěte (viz. genomický imprinting) i prožitky našich předků, minimálně po praprarodiče( viz. transgenerační transfer F1, F2, F3...) Je to o uspokojení či neuspokojení bazálních emocionálních potřeb. Proto je při léčbě závislostí potřeba jít i tímto směrem a odstranit traumatické podvědomé záznamy...
I epigenetické výzkumy prokázaly, že na vývoj jedince a funkčnost jeho genů (viz. exprese) má zásadní vliv prostředí sociální a částečně i životní.
Lidský mozek je nejpružnější ke změnám do 7 let... Takže cílenou individuální přípravu na školní docházku bych zavedla pro všechny děti od 5 let, V tomto období se ještě nemusí pracovat na odstranění neuropsychologických deficitů denně, tím by dostaly šanci i děti z jakýchkoliv nepodnětných rodin nejen romských. Stačilo by kromě společných aktivit 10 minut tréninku jednou denně, který by byl zaměřen specificky na zjištěný problém u jednotlivých dětí. Tento trénink zbavil kdysi mého syna ADHD I dyslexie, je strojní inženýr.
Učila jsem v ZŠ, v dyslektických třídách i v bývalé ZVŠ, krátce jsem pracovala externě a jeden rok interně v PPP. Ze státního poradenství jsem odešla v roce 1997 a používala jsem ve své praxi k diagnostice jednoduché testy, které odhalí příčinu selhávání, které pak cílený trénink většinou odstraní ( testy a metody z rakouského lékařského výzkumu - Sindelárová, Biebel). Je to moje osobní poradenská zkušenost stará víc než čtvrtstoletí. Zvládli by to i asistenti pedagoga pod vedením speciálního pedagoga.
Píšu o tom ve své knize Vidím to jinak - skryté příčiny ADHD, dalších poruch chování a učení v podkapitole Poradna poradí i neporadí - a co dál?
Skutečně je potřeba změna diagnostiky v našem poradenství....
Už rozchod rodičů z jakéhokoliv důvodu je pro dítě většinou velké trauma. Umístěním dítěte do ústavní péče vznikne další trauma, to situaci nevyřeší. Psychologickou podporu by potřebovali oba rodiče, většinou problémy dělá více opuštěný partner, který se se situací nedokázal smířit. Je potřeba se podívat i na transgenerační záležitost, tedy z jakého rodinného prostředí pocházeli oba rodiče, jaké měli dětství apod., a to s nimi pořešit, aby tuto situaci lépe zvládli. Měla jsem v péči děti, u kterých jeden z rodičů dělal naschvály kvůli finanční podpoře, skončilo to u nich i sebepoškozováním, úzkostnou poruchou či zadrháváním a to jen proto, že šlo především o finance... Byla jsem i jako svědek u soudu a bylo to moc smutné divadlo!
Pokud se podíváme na epigenetické, dnes již vědecké poznatky, je jasné, že tyto procesy, IVF i náhradní matka, ovlivní emocionální a celkový vývoj dítěte. Bohužel i když byla náhradní matkou sestra biologické matky, má již zárodek, následně i plod, zaznamenán v buněčné paměti citový vztah náhradní matky k němu... Pokud mi nevěříte, přečtěte si knihu amerického psychiatra Thomase Vernyho - Mysl celého těla, jsou tam výzkumy na toto téma vědeckých týmů z celého světa. Příčinou neplodnosti mohou být i podvědomé emocionální stresové zátěže obou rodičů (sociální epigenetické vlivy) a také toxická zátěž organismu matky (enviromentální epigenetické vlivy). Tyto příčiny však reprodukční medicína neřeší. Pak přibývá počet děti s ADHD, s PAS a s úzkostnými poruchami. Tak to ukazuje bohužel praxe...
Je to hrozné neštěstí... A také velké PROČ se to stalo???
Možná se mu posmívali, možná ho šikanovali... Dnes se využívá i kyberšikana, už jsem se s tím v poradenské praxi setkala u žáka na 2. stupni ZŠ...
Labilnější jedinec, který nemá uspokojeny základní emocionální potřeby už od příchodu do života, to pak nedá - zvlášť pokud je hodně na počítačových hrách, pod vlivem různých sociálních sítí a špatně rozlišuje realitu od virtuální reality... A tento hoch měl volný přístup ke zbraním..
Pokud člověk nemá depresi a prokrastinuje, může to mít několik důvodů... Neschopnost plánovitě pracovat, ne plně funkční schopnost pracovat a myslet krok za krokem...Je to často i následek neoptimálního pohybového vývoje v kojeneckém věku ( vynechané či narušené plazení a lezení) - viz. neuropsychologie.
Následně nefunguje seriální funkce levé hemisféry (jedna z exekutivních funkcí mozku) a člověk pak řeší problémy většinou nahodile a hlavně když má chuť, pokud není donucen jinak (škola, práce, partner). Nedělá to naschvál...
Takový jedinec je často chaotický, ale tvořivý - mnoho "bohémů" , umělců či vynálezců, by o tom mohlo jistě povídat.
Odpor k nějaké činnosti může také způsobovat traumatický podvědomý záznam, špatná zkušenost z jakéhokoliv období života, hlavně z období těhotenství a dětství, ale i "dáreček" od našich předků - říká se tomu transgenerační přenos (viz. epigenetika).... A to je potřeba terapeuticky ošetřit!
Doporučený postup v článku úplně při překonávání nahodilosti vždy nepomůže.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Dlouholetá terapeutická zkušenost a studium poznatků z epigenetiky mě dovedlo k názoru, že klinická psychologie dosud neřeší negativní podvědomá přesvědčení, která řídí naše prožívání po celý život. (Viz. Profesoři a vědci T. Verny: Mysl celého těla a B. Lipton : Biologie víry - nové vydání.) Nejvíc nás ovlivňují okolnosti z našeho příchodu do života a z dětství do 7 let, podle toho pak hrajeme své sociální role - autorka článku roli sociální oběti, pan profesor roli záchranáře. I já jsem byla před lety obětavá záchranářska a spěla k syndromu vyhoření, než jsem díky energetické psychologií přišla na podvědomou příčinu, proč jsem nedokázala říct klientům NE.
Tento podvědomý záznam bál odstraněn. Týkal se situace, kterou jsem prožila přes maminku v bříšku (píšu o tom i ve své knize).
Pan profesor byl ale přesvědčen, že problém může vyřešit jen vědomá psychoanalýza... Ta však neodstraní škodlivý podvědomý záznam, který má negativní vliv na uspokojení emocionálních potřeb člověka a celkově na jeho život. Proč akademická psychologie dosud tyto vědecky potvrzené poznatky v praxi nevyužívá, je pro mě velkým otazníkem.
Týká se i psychosomatické příčiny mnoha onemocnění.
Někdo hraje svou omezující sociální roli po celý život a někdo hledá cesty, jak se jí zbavit a žít šťastnější život. Je to o nás...
Proto nikoho nekritizuji, ani neodsuzuji...