Přestěhovali jsme se z velkého města cca 250000 obyvatel, kde pohotovost funguje samostatně pro akutní případy. Do městečka, kde je nejbližší pohotovost v Kroměřížské nemocnici. Tam funguje přes den pohotovost zároveň z kontrolou např. zlomenin. Má osobní zkušenost. Sedíte na vozíčku s nohou od kyčle až dolů v sádře cca 3-5 hodin. Sestřička mne hned upozornila, že si mám vzít sebou svačinu. Vlastně nikdy nevíte, kdy přijdete na řadu i když jsem rychle spočítala kolik je pacientů přede mnou - 41. Jenomže mezitím sanitky vozí akutní zlomeniny, pády, silné nevolnosti, podezření na infarkt atp. Po třech hodinách jsem už nevěděla, jak s tou sádrou sedět. Na další kontrolu vzal manžel skládací židličku, deku na podložení, minerálku, svačinu, 2 knihy a drobné do automatu na kávu. Nejvíce mi však bylo líto těch starých lidí, co je sanitka postavila do chodby, 3 lůžka za sebou a jedna paní pořád naříkala, kde to vlastně je, sestřička ji přikryla a asi 5x ji řekla, musíte to vydržet, čekáme na výsledky. Pak se jí chtělo na záchod a tak ji dva doprovody pacientů zavezli na WC!!!

Když jsem poprvé přišla na řadu, říkám lékaři i sestrám, že to přece není v pořádku, proč nejsou kontroly úrazů a akutky zvlášť. Prý na to upozorňují vedení, ale neřeší to.

A tak jsme 8 týdnů, každý týden kontrola mých zlomenin, trávili v přízemí, v průvanu na chodbě hodiny a hodiny.

A je zbytečné říkat, že personál byl skvělý, příjemný a profesionální, když po 5 hodinách čekání jsem vnímala jen tu příšernou únavu a naštvanost, že to další týden budu absolvovat znovu.

Je Štědrovečerní ráno, rodina ještě spí, já si upíjím kávu a slzím. Ale ne smutně, jak píše níže paní, autorka té staré paní prozářila poslední dny. A věta, ptejte se starých lidí, je opravdu důležitá. Kolikrát už mi hlavou proletělo, že jsem se babičky a prababičky nezeptala na to a toto. Přestěhovali jsme se z Ostravy na Kroměřížsko a za těch pár let jsem s údivem zjistila, že tady mám nebo jsem měla, pár km odtud vzdálené příbuzné. Že v Hrádku na Vláře znali mého tatínka, který tu chodil do školy.

Ale už se nezeptám. Nechala jsem k synovým kulatinám udělat tatínkův rodokmen, no to bylo překvapení.

Ale asi začnu pátrat po detailech, ať se syn dozví více o svých předcích.

Tak všech přeji krásné svátky a udělejte si čas na debatu se svými staršími nejbližšími. Nejen, že jim uděláte radost, ale dozvíte se možná překvapující informace.

Chtěla jsem přidat komentář, ale když jsem si přečetla již napsané, je v nich vše, co cítím já. Jen si moc přeji - již nikdy, nikdy ať se to neopakuje!!!

Pane Konráde, určitě ne dům plných "starých lidí". 20 let jsem dělala předsedu SVJ a byla v našem domě tak polovina mladých.

Když jsme obecní byty koupili, za pár let se lidé pustili do rekonstrukcí. Stará umakartová jádra, kuchyňské příčky, atp. Já jako předseda s výborem jsme to museli projednat, žádat při větších rekonstrukcích o vyjádření statika - dům má 13 pater, 61 bytových jednotek - prostě malá vesnice. Dodnes se divím, že jsem z toho nedostala "infarkt". Trvala jsem na tom, že každý kdo prováděl rekonstrukci, musel na nástěnku umístit: kdy začne, zhruba jaké budou hlučné práce a alespoň přibližně doba ukončení. Také jsme trvali na začátek až v 7,30 /kdy odejdou děti do škol/, ukončení hlučných prací po 18 hodině. Ať se z toho v paneláku nezblázníme.

Také DENNĚ po sobě nebo firmě vytřít výtahy a chodbu. Nebo paní, co nám uklízela dům-uhradit úklid.

Dodnes si pamatuji, jak si za mnou lidé chodili stěžovat, že ten a ten soused dělá MOC velký hluk a oni si chtějí po obědě zdřímnout a já pořád dokola uklidňovala a řešila nedodržení hodin hluku atp. Je zajímavé, že ti největší stěžovatelé, když se za pár let také pustili do rekonstrukce, si už opět stěžovali, pro změnu na to, že musí v 18 hodin skončit a proč by nemohl vrtat ve 21,30 hod. když je noční klid od 22 hodin.

Prostě panelák. Když ve 13. patře kýchnete, v přízemí někdo zavolá "na zdraví". Tak držím palce, ať se rekonstrukce rychle provede a hlavně jestli jste dali na nástěnku to upozornění, to dosti lidem přece jen ukáže, že se dočkají konce hluku!!!

Když oba rodiče vážně onemocněli, byl syn v první třídě a já sama začínala chodit o berlích. S manželem jsme se to snažili zvládat, ale když nakonec maminka skončila na vozíčku a tatínek jako ležák, já se tak vyčerpala, že jsem skončila na infůzích, museli oba do Domova pro seniory. Měla jsem opravdu velké výčitky, že se o rodiče nejsem schopná postarat, ale lékařka při jedné infůzi si ke mně sedla a řekla mi, že opravdu nikomu nepomůže, když to "nezvládnu a zemřu", tak jsem na tom byla špatně. Maminka nakonec spokojeně žila v Domově dalších 12 let. Dopláceli jsme ji na jednolůžkový pokoj.

Rodiče, když to ještě šlo, odmítali jakoukoliv péči od cizího člověka - sociálka atp. Tatínek se nechal umýt jenom ode mne.

Když už tady nebyli a u mne potvrdili onemocnění, že skončím za pár let na vozíčku, řekli jsme si s manželem, že to musíme řešit, dokud to jde. Nechceme aby náš syn musel řešit, to co my. Prodali jsme chatu a byt, koupili sice 100 km od našeho bydliště, ale cenově výhodný bezbariérový domek. Syn mezitím dostudoval a pomáhal nám splácet hypotéku.

Bezbariérová úprava se vyplatila, jsem už na vozíčku a syn k nám vždy jednou za měsíc přijede a pomůže, co je potřeba. Víme, že má už svůj život.

Člověk se prostě musí na stáří připravit. Kamarádka tvrdí, že přece nemůže chatu prodat a zlobí se, že její děti nemají čas tam jezdit a sekat trávu a spravovat to tam.

Marně ji říkám, že se má chaty zbavit a raději si upravit byt na stáří. Prý proč, však má děti a ty ji MUSÍ na stáří pomáhat. Je jí 78 let a sotva chodí. Její dcera mi řekla, že tu chatu doslova nenávidí.

Ano - až bude "odcházet z tohoto světa", bude štíhlá, relativně zdravá /no..../ a bez kamarádek a vzpomínek, jak si ten život užila. Hlavně, že na sobě pořád pracovala. Navštívila jsem bývalou spolužačku v Domově pro seniory. Jejím životním krédem bylo, vzorně mít uklizeno, nejíst tučně a nezdravě, nechodit do míst, kde je hodně lidí, co kdyby "něco chytla". Vždy kroutila hlavou, když jsem jí přesvědčovala, ať s námi jede na víkend na výlet, chatu či na česnekové trhy a zabíjačkové hody - hrůza.. A prý, kdy bude uklízet?

Život uběhl, zdraví ji zradilo a až mi zatrnulo, když mi řekla, že to pořádně zvorala. Já měla jezdit s vámi!!! Ale život není jedna propršená dovolená, kdy si řeknete, příští bude slunečná. Odcházela jsem se slzami v očích.

Maminka mi vyprávěla, proč byla jednou po škole. V Ostravě - Přívoze učili na měšťance učitelé: Nohavica, Mokroš a Kousal.

Napsala za hurónského smíchu třídy o přestávce na nástěnku: " Mokroš Nohavici Kousal". Kromě pohlavku od učitele, dostala ještě hodinu po škole. Když doma vysvětlovala, proč jde pozdě, dostala od babičky další pohlavek, ale dědeček se smál ještě hodně dlouho.

V životě mne nenapadlo posuzovat muže, podle zipu na svetru. Dotaz u kamarádek? Koukaly na mne jako na "blázna", co to říkám za nesmysl. No a pane autore, ono se svetr lépe přetahuje přes hlavu, když více otevřu zip. Pak si zase v chladu v pohodě zapnu až pod krk!!!! Tedy - odborník na módu opravdu nejste.

Roky jsem před vánocemi "šílela". Uklízela, pekla, sháněla dárky /za našich mladých let to jinak nešlo/. Pak mne dohnal věk a zdravíčko a u stromečku jsem po večeři málem usínala. Už pár let si úklid, takové to umytí světel a za skříní prach atp., rozděluji na celý rok - velikonoce část, ke konci léta - kdy je nějaký deštivý den a pak na podzim. A před vánocemi, tak jak pisatelka doporučuje, vánoční trhy a koncert a návštěvu kamarádek, které hodně pečou a pořád mi volají - stav se konečně. S manželem k nim vyrazíme, já ochutnávám jejich slivovičku - s vanilkovým rohlíčkem je boží!!! A co teprve s kokosovými kuličkami!!! Manžel řidič se na mne káravě dívá, ale kamarádka ho napomíná, ať neprudí, že má být rád, když jsem zrušila vánoční úklid. A on souhlasně pokyvuje a ještě mi pro jistotu naleje, co kdybych si to s tím úklidem rozmyslela.

Jo a dárky kupuji už od srpna. Což způsobuje u zmrzliny na koupališti dost velký rozruch, když se kámoškám chlubím, kolik již už mám ve skříni. Bohužel, jak už ta paměť není tak dokonalá, některé "dobře uschované" dárky nacházím až při letním úklidu. Nevadí, letos dva budou pod stromečkem.

Miluji VÁNOCE!

Bohužel před cca 20 lety jsem měla opravdu příšerný zážitek s tímto vyšetřením. Prováděli mi to v sedě, mám alergii na mezokain, tak mi nemohli umrtvit krk, ale doktor i sestřička pořád tvrdili, že to přece "musím" vydržet, vydrželi už to jiní.

Shrnu, málem jsem se udusila a zkolabovala jsem. Poslední co jsem slyšela, byl křik "ženská, dýchejte - dýchejte!"

Když jsem na to měla jít minulý měsíc, zpanikařila jsem. Obtelefonovala jsem snad 8 gastro i nemocnice a všude mi říkali, že nepřispávají, to snad vydržíte!!!!

Syn to vykládal spolupracovníkovi, ten mu doporučil gastro v Havířově! A bylo to úžasné, zlatá sestřička i pan doktor. Lehla jsem, dostala injekci a už mne někdo poplácával po tváří - vstávat, vstávat! A jela jsem za doprovodu manžela domů - 100 km. Cestu jsem prospala a manžel se smál, že bych trumfla v chrápání i medvěda brtníka.

Přitom mi všude tvrdili, že musím projít kvůli narkóze předoperační apod.

Kamarád, co je lékař v Kanadě se divil, proč u toho každého nepřispí, vždyť u nich by bez toho na to nešel žádný pacient. Připlatila jsem si pár stovek, ale kdybych na to měla jít ještě v budoucnu, klidně zase zaplatím. Za tu pohodu to stojí zato.

Přestěhovali jsme se 100 km od Ostravy. Nepodařilo se nám sehnat v místě, ale ani v okolí zubaře, stále těch 10 let jezdíme do Ostravy k té naší zubařce. Ale bude asi do 2 let končit. Jediné štěstí, že zatím nemáme žádné větší problémy. Co budeme za ty cca 2 roky dělat, to je otázka. Nedělám si iluze, že se to zlepší. Pojišťovna tradičně tvrdí, že nás MUSÍ někdo vzít.

No, to prostě musí rodič vycítit, kdy to dítě už má pochybnosti a kulantně mu vysvětlit, že tedy dárky kupují rodiče, ale že když byl "malý", bylo fajn, že věřil na Ježíška. On totiž nosí dárky opravdu jen malým dětem Když jsme to synovi osvětlovali, stejně ještě pár roků psal dopis a dával ho na ledničku. A teď se přiznám k něčemu, kvůli čemu se asi do mne pustí hodně "zlounů". Já píši Ježíškovi o dárky dodnes a to je mi 72. Dopis dávám na ledničku a zdůrazňuji tam, jak jsem v rodině ta nejhodnější, jak se starám a zařizuji. A také slibuji, že se už nebudu zlobit na manžela, že neustále nechává utěrky mimo věšáček, protože když se to za 45 let manželství nenaučil, asi už se to nenaučí. Také, že letos napeču 2x více vanilkových rohlíčků, protože vloni už první svátek vánoční došly. Jasně, když syn i manžel chodili na ně do spíže už v listopadu.

Syn si pak při návštěvě nenápadně dopis ofotí a manžel se mne za pár dní ptá, kde se jako dají koupit ty kašmírové šály! Na mou odpověď, najdi si to na internetu obrací oči ve sloup. Pak mne syn uklidní, že s tím taťkovi pomůže. A já se bavím až do vánoc, když se u některých dárků na dopise objeví otazník a věta, může ta šála být jiné barvy???? Ptá se Ježíšek!

Po dlouhé době jsem potřebovala "pomoc" na informacích. V našem supermarketu jsem nutně /ale opravdu nutně/, potřebovala na WC. Na vozíčku jsem rychle dojela ke dveřím označených zn. pro invalidy - zamknuté. Fičela jsem přes celý market k info. dali mi klíče, ale při příjezdu zpět k WC - nepasovaly. Jedu už opravdu s potem na čele zpět. Info pracovnice volá k pokladnám "Máňo, klíče nepasují, nevíš proč?" Ale pasují, musí se to více zatlačit!!! Beru klíče a řítím se zpět. Tlačím, ale nic. Vracím se zpět, pracovnice jde se mnou, ale ani ona není úspěšná. Prý mám počkat, jde se někam zeptat.

Ještě, že kousek od obchodu bydlí přátelé. Jakou rychlostí jsem se k nim "vnutila", tomu se smáli ještě dlouho.

Manžel vždy, když jdu do tohoto obchodu na mne volá: "nezapomeň si doma odskočit!"

Maminka mnohokrát vyprávěla, hlavně na rodinných setkáních houfu tetiček, jak mne odnaučila "dudat". Byla se mnou na procházce, já seděla v kočárku a kolem nás ťapkalo množství vran. Já je nadšeně pozorovala a jedna, zřejmě zvyklá na přítomnost lidí, že ji házeli dobrůtky, přišla až ke kočárku. Mně dudlík vypadl z pusy, jak jsem nadšeně volala na vránu. Maminka dudlík honem sebrala a schovala a v tu chvíli vrány odletěly. A hned dodala, ta vrána ti ho sebrala. Já sice fňukala, ta zlá, zlá vrána, ale co se dalo dělat. Dudlík byl pryč a už jsem další nechtěla. Dětský pan doktor MUDr. Kacíř se divil, když jsem mu říkala, že " zlá vrána vzala", ale dostala jsem lízátko, že "nedudám". Kriticky rozčílené maminky upozorňuji, že byl rok 1954 a to se ještě nějak cukr a malé děti neřešilo.

To jste ještě dopadla dobře. Na základní škole synova třída probírala dějiny, jak se na čem psalo. Když došli k břidlicovým tabulkám, syn se nadšeně přihlásil a prý "maminka na tom také psala ve škole"!!! Učitel mi pak říkal, že se dusil smíchy a já mu vysvětlovala, že máme doma po předcích tuto tabulku. A jak jsem mu vysvětlovala, jak se používala, tak si to spojil, že jsem to JÁ, ve škole používala. Pan učitel měl velkou radost, když jsem škole tu tabulku darovala.

Ačkoliv jsme senioři vyššího věku, rádi táboříme někde na posečeném poli na kraji. Já spím v autě, manžel pod "širákem". Ticho - klid. Po pár dnech jsme se chtěli pořádně osprchovat a zajít do restaurace, zajeli jsme do kempu u Vltavy. Po mnoha letech. Přes den fajn, ale začal pátek a kemp se naplnil. Přesně, jak popisuje autor článku. Já jsem o berlích a měla jsem co dělat dostat se po návratu z restaurace do auta přes nově postavený stan. Po domluvě si stan noví sousedé kousek posunuli, ale jejich děti jezdili na elektrické malé čtyřkolce doslova těsně kolem nás. Po hodině mi už šla hlava kolem z toho rachotu. Také jsem měla strach, že do mně vrazí, absolutně nedávali pozor - kudy jedou. Rodiče je několikrát sice napomenuli, ale pak šli na pivo a řádění pokračovalo. Naštěstí nám vedoucí kempu řekl, že máme přijít zaplatit až ráno. Tak rychle jsme snad nikdy nebyli sbalení a ujížděli na první kopec nad Vltavou. Na blízkém statku jsme se dovolili a u lesíku se utábořili. Majitele byli mladší lidé, ale smáli se, že ani oni už do kempu raději nechodí. Prý s rodiči často také kempovali, ale nějak se to pokazilo.

Jo a majitel kempu nám řekl, že to už předá synovi, nemá prý nervy pořád napomínat rodiče, ať si své potomky hlídají.

Do důchodu jsme byli rodilí ostravaci. Pár let už jsme v Holešově na rozhraní Hané a Valašska. Ale Vaše recepty s naším jadrným jazykem miluji!!!!!!! Na slezinám v hospůdce Holajce si s přáteli vyměňujeme jazykové krajové zvláštnosti. Ostravština vždy zvítězí. Nebudete tomu věřit, ale bedrunka - to je dostala. NIKDO, opravdu nikdo nevěděl co to je.

Ano, tak podobného psa mají přátelé. Když vystupuji z auta, beru berle a už se honem opírám o dveře či jinou oporu poblíže. "Trubka", jak mu v duchu něžně říkám, se na mne vrhá, muchluje mne, olizuje a jinak dává najevo lásku. Někdy to neustojím, to když zjistí, že mám v kapse dobrůtku a už se řítím k zemi. Manžel to zná, tak je sice poblíž, ale občas to "nevyjde". Nejhorší je, když to venku klouže. V

tomto případě jednou "sejmul" i manžela. Trubka si myslel, že si chce hrát, tak manžela na zemi valchoval a cpala mu čumák za krk a já slzela smíchy. To bylo jedno z našich prvních setkání. Teď už jsme připraveni. Manžel vystoupí z auta první, pak mi otevře dveře /já si připadám jako filmová hvězda/. Opře mne o auto a sám zarazí nohy pevně do země a už se k nám ta pohroma řítí!!!

Jak říkávala kamarádka, všichni si naplníme "citovou vanu" a je nám fajně.

Už jsem se tak dlouho nenasmála, den je hnedle růžovější!!!!!!

Díky

Když bylo synovi tak 2,5 let - rozhodla jsem, že by u nás měly proběhnout "postřižiny". Přece nepůjdeme s prckem k holiči, to zvládnu. Do ruky dostal syn novou hračku a tudíž neprotestoval a já se pustila do díla. Střih sem, střih tam. Jé, tady je to kousek nakřivo - střih, a teď je to zase tady nakřivo...... Po půl hodině dostal manžel záchvat smíchu. Proboha, fič s ním k profíkům. Potupně jsme došli k holičce, která když viděla tu pohromu, syna hned vzala na křeslo. A pak ho nabádala, Davídku, kdyby Tě maminka ještě někdy chtěla stříhat - braň se, proboha nedej se!!!!!!

Syn chodí k této holičce 32 let a oba to pokaždé s úsměvem vzpomínají.